Je něco po sedmé večer a já sedím v poloprázdném pokoji, věci sbalené v autě a čekám na ostatní. Dáme si pár pivek, pak půjdu spát a ráno vyrazím do Mexika. Semestr na LSU ve Spojených Státech pro mě skončil. Finals nebyly nikterak těžké, o nic horší než průběžné testy a stejně tvořily jen cca. třetinu známky. Vypadá to, že mám uspokojivě všechno:)
Takže příští semestr v Monterrey se samičkou. Něco mi říká, že to bude super :)
čtvrtek 10. prosince 2009
pondělí 9. listopadu 2009
Noční můra
Byly tam. Koblížky, šťavnaté, s růžovoučkou polevou, buchtičky s krásným mramorováním, litry pomerančového džusu, exotického ovoce a plodiny z různých koutů světa... a mezi nimy talířky se zmuchlanými ubrousky, nedojezené kousíčky a použité kelímky.
Když jsem se po pár minutách odtrhl od skla a přestal slintat, zkusil jsem otevřít dveře. Zamčeno. Zkusil sem svoji kartu. Nefungovala. Tak jsem prostě pět minut chodil po budově a hledal někoho od úklidu, páč ti mají klíč od všeho. Povedo se mi jednoho z nich dotáhnout až ke dveřím a přesvědčit ho, že mi je musí otevřít, že jsem součást opulentní snídaně. Ale nééééééééééé jeho karta taky nefungovala, proč, proč?
Tak jsem tam ještě tak chvíli stál, s rukou na skle, kapičky smutného dechu teskně kondenzovaly na přilehlém chladném a netečném kovovém sloupku a pozoroval koblížky a buchtičky jak pomalu osychají... PAK JSEM ZKUSIL JEŠTĚ FEST ZAMLÁTIT S DVEŘMA ale nešlo to nééééééé.... :(
...a smutně jsem odešel.
(jestli to pak vyhodili, tak skončí v pekle, všichni!)
Když jsem se po pár minutách odtrhl od skla a přestal slintat, zkusil jsem otevřít dveře. Zamčeno. Zkusil sem svoji kartu. Nefungovala. Tak jsem prostě pět minut chodil po budově a hledal někoho od úklidu, páč ti mají klíč od všeho. Povedo se mi jednoho z nich dotáhnout až ke dveřím a přesvědčit ho, že mi je musí otevřít, že jsem součást opulentní snídaně. Ale nééééééééééé jeho karta taky nefungovala, proč, proč?
Tak jsem tam ještě tak chvíli stál, s rukou na skle, kapičky smutného dechu teskně kondenzovaly na přilehlém chladném a netečném kovovém sloupku a pozoroval koblížky a buchtičky jak pomalu osychají... PAK JSEM ZKUSIL JEŠTĚ FEST ZAMLÁTIT S DVEŘMA ale nešlo to nééééééé.... :(
...a smutně jsem odešel.
(jestli to pak vyhodili, tak skončí v pekle, všichni!)
úterý 27. října 2009
Zima
Tomáš sedí v pokoji,
vánek mu čechrá chlupy,
bradavky má z toho naběhlé,
a mrznou mu prsty.
Proč kurva když je venku osmnáct,
musíme chladit na patnáct,
cožpak jim všem jebe?
Kurva, z té ejsí mě zebe.
A tak sedím ve svetru,
v bundě,
a mám pocit,
že je to v kundě.
vánek mu čechrá chlupy,
bradavky má z toho naběhlé,
a mrznou mu prsty.
Proč kurva když je venku osmnáct,
musíme chladit na patnáct,
cožpak jim všem jebe?
Kurva, z té ejsí mě zebe.
A tak sedím ve svetru,
v bundě,
a mám pocit,
že je to v kundě.
pondělí 26. října 2009
Podivný den
Mí drazí pravidelní čtenáři. Dnešek byl jedním z podivných dnů, proto jsem usoudil, že bude stát za to se o něj s Vámi podělit. Usedněte do křesla se sklenkou něčeho dobrého, či s erotickou pomůckou dle Vašeho výběru, relaxujte a nechte mne, abych rozvinul vyprávění.
Všechno začalo v šest hodin a pět minut ráno. Vyskočil jsem z postele už na druhé zazvonění budíku a po třech a půl hodinách spánku započal s rozvičkou. Oblékl jsem se, uchopil košík s prádlem, detergent a odešel na výlet do prádelny. Když jsem procházel venkovní spojovací chodbou, nevím proč, ale najednou jsem si myslel, že jsem na Hintertuxu. Snad to bylo tím chladem a brzkým vstáváním, každopádně jsem měl pocit jako bych už měl za chvíli v lyžákách šlapat po štěrku a táhnout lyže směrem k lanovce. Po pár minutách usilovného přemýšlení mi došlo, že jsem někde jinde a v trochu jiné době. Zatímco jsem ležérně soukal prádlo do pračky, mozek se vytasil s další myšlenkou. Říká mi: "Tomáši, si v Brně, v Domečku, je tma a zima, venku je štěrk a za chvíli pojedeš na lyže do Itálie." Po pár minutách pohrávání si s tou představou jsem ji zavrhnul jako nepravděpodobnou a na chvíli se mi vrátila jasná mysl.
Zatímco se prádlo zvesela pralo a pak i sušilo, jsem surfoval po netu, lehce si pročítal knížečku na test v 8.30, a sledoval reakce žaludku na jídelní deprivaci. Moc se mu to nelíbilo. Když byla ranní příprava ukončena, směle jsem vyrazil vstříc osudu. Nebudu si nic nalhávat, nalačno nemám nejsilnější žaludek a vůbec jsem nebyl připraven na to, co uvidím. Nejprve se o mě pokusil krvavý zelenožlutý kemr cestou po schodišti dolů. Náročné! A potom mi cestu zkřížila Američanka. Její bíle, otylé nohy trčely z naprosto absurdně krátkých šortek, z nenalíčené abstrakce na místě obličeje žmouraly nateklé oči a od úst se linula slina. Notně to se mnou pohlo, díky tomu že jsem byl už dvě hodiny vzhůru jsem byl totiž schopný vnímat a potkat něco takového nalačno po ránu... no řekněme, že veverky by měly co žrát, za předpokladu, že mají rády žaludeční šťávu. Hned se ale Tomáš naponenul, páč není správné posuzovat lidi podle vzhledu, nene, to už se Tomáš naučil, ale co nadělám, první dojem byl silný.
Test začal s klidem. Flegmatický obtloustlý dobrácký učitel nám rozdal papíry, dal pár hintů na to, u kterých otázek je asi která odpověď správná a nechal nás v klidu kroužkovat. Otázky se dělí na dvě skupiny. Na ty jednoduché, které jsou jasné a pak na ty, o nichž jsem v životě neslyšel. Například mi unikl pojem "bleeding edge" při managemetnu inovací, tak jsem tak trošku tipoval. Ale co, mám chodit na přednášky :) Zhruba po pěti minutách testu třídu rozčíslo bouchnutí dvěřmi a vstoupil náš otylý spolužák. Mám moc rád, když v hodině mluví, neboť po pár větách se začne zadýchávat a člověk může alespoň trochu relaxovat. Ale teď jsem o něj měl strach. Sípal ještě dvacet minut po příchodu a nevypadal nejzdravěji. V ruce třímal pytlík z Mekáče. Jojo, snídaně, dal bych si. Musel sem se ale spokojit s medovým polopečivem z automatu. Pak to začlo. Asi v důsledku soustředěného snažení začali lidi postupně posmrkávat a popotahovat... strašný hnus. Nedokázal jsem se soustřeďit. A pak se stal zázrak. Učitel je vyzval, ať nejsou prasata a dou se vysmrkat. Seděl jsem jako žluna před domečkem broučků a nevěřil vlastním uším. Bože, měl jsem chuť ho za to políbit.
Další hodina následovala záhy. Po dalším průchodu kolem kemru na stěně (a průchodu zase zpět) jsem si to zvolna kráčel k budově, když v tom jsem spatřil éterického muže. Jeho kostěné ručičky vykukovaly z batikovaného trička, dready sahaly až kamsi k zemi a jeho upřímně kuriózní pohled na slunce přes korunu stromu nenechával nikoho na pochybách, že je zkouřený jako brigádník v coffee shopu. Další zajímavý výjev se naskytl při pohledu na klučinu s mačetou, který si u vchodu do školní budovu vyráběl kůl na upíry. Jinak se to vysvětlit nedá. Z té chladné útočné zbraně šel čirý respekt. Poděkoval jsem bohu, že netrpím vampirismem a přidal do kroku. Krátce po začátku hodiny se však dostavil spánek, v kterém jsem s drobnýma přestávkama přetrval až do konce.
No a poslední nevšední věcí byl můj oběd zadarmo. Včera mi hoši spletli objednávku a v drive-through sem dostal jiné jídlo, o 87 centů levnější, než za co jsem zaplatil. Požadoval jsem tedy dnes slevu, s poukazem na učiněnou křivdu, a bylo mi po americku poskytnuto celé velké jídlo v hodnotě zhruba sedmi a půl dolaru zcela zdarma! První velkorysý čin, o kterých člověk tolik slyší... Ještě mě teď čeká večerní hodina a večeře, tak jsem zvědavý, co se tak asi ještě může přihodit. No necháme se překvapit. Tak já už musím jí, protože mi za čtvrt hoďky začíná co? Protože mi za čtvrť hoďky začíná škola, vole.
Všechno začalo v šest hodin a pět minut ráno. Vyskočil jsem z postele už na druhé zazvonění budíku a po třech a půl hodinách spánku započal s rozvičkou. Oblékl jsem se, uchopil košík s prádlem, detergent a odešel na výlet do prádelny. Když jsem procházel venkovní spojovací chodbou, nevím proč, ale najednou jsem si myslel, že jsem na Hintertuxu. Snad to bylo tím chladem a brzkým vstáváním, každopádně jsem měl pocit jako bych už měl za chvíli v lyžákách šlapat po štěrku a táhnout lyže směrem k lanovce. Po pár minutách usilovného přemýšlení mi došlo, že jsem někde jinde a v trochu jiné době. Zatímco jsem ležérně soukal prádlo do pračky, mozek se vytasil s další myšlenkou. Říká mi: "Tomáši, si v Brně, v Domečku, je tma a zima, venku je štěrk a za chvíli pojedeš na lyže do Itálie." Po pár minutách pohrávání si s tou představou jsem ji zavrhnul jako nepravděpodobnou a na chvíli se mi vrátila jasná mysl.
Zatímco se prádlo zvesela pralo a pak i sušilo, jsem surfoval po netu, lehce si pročítal knížečku na test v 8.30, a sledoval reakce žaludku na jídelní deprivaci. Moc se mu to nelíbilo. Když byla ranní příprava ukončena, směle jsem vyrazil vstříc osudu. Nebudu si nic nalhávat, nalačno nemám nejsilnější žaludek a vůbec jsem nebyl připraven na to, co uvidím. Nejprve se o mě pokusil krvavý zelenožlutý kemr cestou po schodišti dolů. Náročné! A potom mi cestu zkřížila Američanka. Její bíle, otylé nohy trčely z naprosto absurdně krátkých šortek, z nenalíčené abstrakce na místě obličeje žmouraly nateklé oči a od úst se linula slina. Notně to se mnou pohlo, díky tomu že jsem byl už dvě hodiny vzhůru jsem byl totiž schopný vnímat a potkat něco takového nalačno po ránu... no řekněme, že veverky by měly co žrát, za předpokladu, že mají rády žaludeční šťávu. Hned se ale Tomáš naponenul, páč není správné posuzovat lidi podle vzhledu, nene, to už se Tomáš naučil, ale co nadělám, první dojem byl silný.
Test začal s klidem. Flegmatický obtloustlý dobrácký učitel nám rozdal papíry, dal pár hintů na to, u kterých otázek je asi která odpověď správná a nechal nás v klidu kroužkovat. Otázky se dělí na dvě skupiny. Na ty jednoduché, které jsou jasné a pak na ty, o nichž jsem v životě neslyšel. Například mi unikl pojem "bleeding edge" při managemetnu inovací, tak jsem tak trošku tipoval. Ale co, mám chodit na přednášky :) Zhruba po pěti minutách testu třídu rozčíslo bouchnutí dvěřmi a vstoupil náš otylý spolužák. Mám moc rád, když v hodině mluví, neboť po pár větách se začne zadýchávat a člověk může alespoň trochu relaxovat. Ale teď jsem o něj měl strach. Sípal ještě dvacet minut po příchodu a nevypadal nejzdravěji. V ruce třímal pytlík z Mekáče. Jojo, snídaně, dal bych si. Musel sem se ale spokojit s medovým polopečivem z automatu. Pak to začlo. Asi v důsledku soustředěného snažení začali lidi postupně posmrkávat a popotahovat... strašný hnus. Nedokázal jsem se soustřeďit. A pak se stal zázrak. Učitel je vyzval, ať nejsou prasata a dou se vysmrkat. Seděl jsem jako žluna před domečkem broučků a nevěřil vlastním uším. Bože, měl jsem chuť ho za to políbit.
Další hodina následovala záhy. Po dalším průchodu kolem kemru na stěně (a průchodu zase zpět) jsem si to zvolna kráčel k budově, když v tom jsem spatřil éterického muže. Jeho kostěné ručičky vykukovaly z batikovaného trička, dready sahaly až kamsi k zemi a jeho upřímně kuriózní pohled na slunce přes korunu stromu nenechával nikoho na pochybách, že je zkouřený jako brigádník v coffee shopu. Další zajímavý výjev se naskytl při pohledu na klučinu s mačetou, který si u vchodu do školní budovu vyráběl kůl na upíry. Jinak se to vysvětlit nedá. Z té chladné útočné zbraně šel čirý respekt. Poděkoval jsem bohu, že netrpím vampirismem a přidal do kroku. Krátce po začátku hodiny se však dostavil spánek, v kterém jsem s drobnýma přestávkama přetrval až do konce.
No a poslední nevšední věcí byl můj oběd zadarmo. Včera mi hoši spletli objednávku a v drive-through sem dostal jiné jídlo, o 87 centů levnější, než za co jsem zaplatil. Požadoval jsem tedy dnes slevu, s poukazem na učiněnou křivdu, a bylo mi po americku poskytnuto celé velké jídlo v hodnotě zhruba sedmi a půl dolaru zcela zdarma! První velkorysý čin, o kterých člověk tolik slyší... Ještě mě teď čeká večerní hodina a večeře, tak jsem zvědavý, co se tak asi ještě může přihodit. No necháme se překvapit. Tak já už musím jí, protože mi za čtvrt hoďky začíná co? Protože mi za čtvrť hoďky začíná škola, vole.
čtvrtek 22. října 2009
Zo far alles ist calm
Tak. Už dlouho na blogu nepřibyl žádný nový příspěvek. Je to částečně tím, že už mi tak nějak přijde všechno takové obyčejné a normální (ikdyž stále nedokážu vycházet z údivu z některých věcí) a částečně tím, že míra vzrušení které dosáhnu při konzumaci hmotných statků zde nepřesáhne hranici nutnou k zablognutí. Duševní statky se zde nekonzumují, snad jen Černí Baroni, které čtu, to trochu vytrhli. Jináč je to furt to samý. Zase byl Tomáš v Mexiku (a bude tam stále častěji), pořád chodí do školy (jeden předmět se trošku zvrhl na učitelovo vyprávění o tom, jak má tlustou ženu a jaké z toho plynou humorné příhody) a pořád nemá rád americký fotbal :)
Nicméně jsem se zapsal na takové pokusné testování, které dělá místní oddělení psychologie. Začalo to celé nevinně, vyplnil jsem takový online dotazníček, pak mě pozvaly vyplnit další dotazník a pak, když viděli, že to asi nebude všechno v pořádku, mě pozvali vyplnit další dotazníček. Součástí toho bylo napsat do kalendáře spotřebu alkoholu za uplynulý měsíc. Trošku jsem se styděl :) Pak se mě vyptávaly, jestli sem agresivni, útočný, klidný, zda piju sám, jestli mám chlast rád, atd... no a nakonec mě vybavili takovýma tabulkama, kam si mám v průběhu týdne psát, co jsem vypil a jak jsem se při tom cítil. Už to mám dva dny a zatím je to prázdne, ale mám pocit, že jim dneska udělám radost :D Celý test by měl trvat asi tři až čtyři týdny a na konci mi řeknou, kolik dnů života mi zbývá (za předpokladu, že se konce dožiju).
Další kratochvíle, kterou se zabývám, je souboj se zlým učitelem Mikroekonomie. Jeho test, napsaný tak, že na různé otázky je více odpovědí (a máme samozřejmě vybrat tu ze správných, která se mu bude více líbit), naprosto odmítám respektovat. Dneska jdu na konzultaci a když to odmítne uznat a připsat mi body, tak já zas odmítnu uznat, že bych u příští zkoušky nic mít nemohl a dotáhnu si tam regulérně celou učebnici. Budu o ní samozřejmě celou dobu tvrdit, že je to jen vajíčko pro štěstí. Bude to ještě sranda :)
No ale většinu času si pročítám brožurky a učebnice, protože už pátým týdnem máme exam za examem. Nevím no, uvolněný systém Českých univerzit mi teda vyhovuje více :)
Nicméně jsem se zapsal na takové pokusné testování, které dělá místní oddělení psychologie. Začalo to celé nevinně, vyplnil jsem takový online dotazníček, pak mě pozvaly vyplnit další dotazník a pak, když viděli, že to asi nebude všechno v pořádku, mě pozvali vyplnit další dotazníček. Součástí toho bylo napsat do kalendáře spotřebu alkoholu za uplynulý měsíc. Trošku jsem se styděl :) Pak se mě vyptávaly, jestli sem agresivni, útočný, klidný, zda piju sám, jestli mám chlast rád, atd... no a nakonec mě vybavili takovýma tabulkama, kam si mám v průběhu týdne psát, co jsem vypil a jak jsem se při tom cítil. Už to mám dva dny a zatím je to prázdne, ale mám pocit, že jim dneska udělám radost :D Celý test by měl trvat asi tři až čtyři týdny a na konci mi řeknou, kolik dnů života mi zbývá (za předpokladu, že se konce dožiju).
Další kratochvíle, kterou se zabývám, je souboj se zlým učitelem Mikroekonomie. Jeho test, napsaný tak, že na různé otázky je více odpovědí (a máme samozřejmě vybrat tu ze správných, která se mu bude více líbit), naprosto odmítám respektovat. Dneska jdu na konzultaci a když to odmítne uznat a připsat mi body, tak já zas odmítnu uznat, že bych u příští zkoušky nic mít nemohl a dotáhnu si tam regulérně celou učebnici. Budu o ní samozřejmě celou dobu tvrdit, že je to jen vajíčko pro štěstí. Bude to ještě sranda :)
No ale většinu času si pročítám brožurky a učebnice, protože už pátým týdnem máme exam za examem. Nevím no, uvolněný systém Českých univerzit mi teda vyhovuje více :)
úterý 6. října 2009
Strašlivá lekce
Určitě to všichni znáte z filmů jako Saw, Saw II, Saw III, Saw IV, Saw V, nebo podobných, či snad z klasické literatury. Ono obecně i jako takový morální koncept prolínající se naší civilizací a pocházející už z biblické hlášky "nečiň jiným to, co nechceš, aby oni činili tobě", je to poměrně univerzálně chápáno. Jediným problémem je odlišit aktivní a pasivní znalost tohoto konceptu, který se snad dá nazvat "zrcadlové paradigma". Možná to má i nějaký skutečný obecně přijímaný název, nevím, v tom mě musí opravit fundovanější. Každopádně určitě jste si povšimli, jak často jsou lidi trestání za něco co provedli tím, že se jim udělá to samé. Od dob Chamurapiho přes Islámské právo až po smrt za smrt, jak to mají v USA.
Každopádně došlo při aplikaci této pomsty i na mne a to výrazně zvráceným a krutým způsobem, který si vůbec nezasloužím (mé druhé já se snaží protestovat a říká, že asi zasloužím. jako vždy má pravdu). Jde o to, že nejsem zrovna příjemný a komunikativní jedinec, ba dokonce někteří lidé používají i označení arogantní, namyšlený, protivný, negativní, atp. Nikdy mi to moc nevadilo, protože moje arogance a povýšenost většinou plynula z pocitu, že vím lépe než dotyčný o čem je řeč, tudíž nemá smysl nějak poslouchat druhý názor, když je mylný a ztrácet tím čas. Někdy tomu tak bylo, někdy jsem neměl pravdu, ale vždycky to komunikační partnery dost otravovalo. Pravda, jednou za čas jsem se setkal s někým stejně arogantním a pak to bylo jak dva kohouti v jednom kurníku, ale většinou to byl stejně ten neinformovaný druh arogance založený ne na faktech, ale na pouhé nepodložené víře v to, že "mám pravdu". Ale někdy jsem to tak dělal i já, protože je pro mě sice těžké si to přiznat, ale neznám všechny odpovědi :)
Bytí Američanem obnáší vlastnění spousty charakteristických rysů, o kterých se dále rozepíšu. Rozhodně se to nedá generalizovat na všechny, většina taková není, ale ta největší skupina se tak skutečně chová. Kromě toho, že Američané naprosto slepě dodržují sebeabsurdnější pravidla určená nadřazenými jedinci, zároveň podléhají představě, že "skupina má vždycky pravdu". Podle mě je to jedna a ta samá věc která pramení z extrémně rozvinutého groupthinku, tedy z něčeho, čemuž jsem až do návštěvy USA nikdy skutečně neporozuměl, protože je mi celý ten koncept cizí. Dochází tím k naprosto absurdním situacím. Například je takřka nemožné dělat cokoliv ve skupině tří a více lidí, protože i po předchozí domluvě, že "vyjdeme ven, vezmeme si taxi a pojedeme do hospody" se celá skupina zasekává a jakoby neví, co se vlastně děje. Každý přitom je sám za sebe, baví se s ostatními (ale ne o situaci skupiny) a na něco se čeká. Teprve když má po chvíli celá skupina pocit, že jsme všichni OK, můžeme pokračovat. Jakékoliv přesvědčování, logické argumenty, důvody, cokoliv, jsou naprosto zbytečné. Všichni řeknou že je to pravda, ale nedojde k žádné změně. Stejně tak je to s těmi pravidly - když se vrstva lidí, kteří vydávají pravidla na něčem shodne, podřízené skupiny to slepě a bez debat respektují. Jakékoliv zpochybnění smysluplnosti pravidla nebo jen pokus vyvolat o něm diskusi je odbyt argumentem, že pravidlo je tady pro to, aby nás chránilo (před nedefinovanou skrytou hrozbou, která je v USA všudypřítomná).
Každopádně zpátky k mému trestu - není nad to, užít si totální aroganci ze strany systému a celých skupin lidí. Například něco potřebujete, ale nejde to udělat, protože k tomu nepřistupujete tím správným americkým způsobem. Takže vaše snaha je většinou zcela ignorována. Nebo sedím v místnosti s dalšíma pěti lidma. Každý z nich byl v Itálii. Zeptám se každého z nich, jak se jim tam líbilo. Každý z nich řekne, že strašně moc, i když to mělo pár negativ. Dva z nich řeknou, že tam chtějí žít. Vteřinu na to skupina prohlásí, že ostatní země jsou hnusné a USA je nejlepší na světě. Proč? Takové je společenské pravidlo a tak se skupina rozhodla. Z počátku jsem nějak nechápal, o co tady jde, ale pak si stačí jen vzpomenout na Stanfordský vězeňský experiment [1] [2] (pravidla a groupthink), Milgramův experiment [1] [2] a další a ono se to postupně spojí do úplně jiného kontextu. Američanům se líbí takhle kolektivně nebo předdefinovaně (podle šablonky z pravidel) přemýšlet, ale ve mě to budí dojem mravenčí kolonie. Včetně modelů chování. Naprostá absence plánů a rozhodování se snad na základě feromonových stop a sady jednoduchých pravidel je to, co vidím.
Je asi hrozně snadné zapadnout do toho soukolí a podle toho, jak se profilujete (a jak se druzí dívají na vás, což pak zase ovlivňuje váš pohled na sebe, atd..., ono to má taky určitě název) přijmout svoji roli a nechat se vláčet okolím bez jakékoliv svobodné vůle. Nikdy jsem si ničeho takového u nás nevšiml (rozhodně ne do takové míry), a poměrně mě to celé šokovalo. Na druhou stranu se na tom dá trhnout asi dost peněz, stačí najít spouštěč iracionální obliby nějakého výrobku (MacBoook - velice populární, ale každý na něj nadává) a začít ho prodávat. Po chvilce si ho budou kupovat všichni, protože ho přece mají všichni. Jestli si dobře vzpomínám, poslední takovou věcí kterou jsem si pořídil bylo jo-jo, někdy v sedmé třídě na základce.
No prostě jsem z Americké společnosti (alespoň toho výseku, co je na univerzitě), zcela zmatený. A tím, že se odmítám stát součástí nemyslící masy, stojím tak trochu mimo.
pondělí 5. října 2009
Mexiko - capítulo segundo (el jídlo)
Mexické jídlo je kapitolou samo pro sebe a zaslouží si tedy vlastní kapitolu. Takže tato kapitola bude věnována mexickému jídlu. Nejsem žádný expert, byl jsem tam jenom pár dnů, ale zkusím shrnout svoje postřehy.
Základem všech mexických jídel je placka a maso. Někdy i sýr. Když je placka malá, jmenuje se to taquito. Když je placka velká, jmenuje se to taco. Placka se naplní nasekaným bože-nemůžu-zapomenout-tu-chuť masem, zhruba pět placiček se dá na talířek a talířek se dá před vás. Placka neobsahuje žádnou zeleninu nebo tak, od toho je tady něco jiného. Celou chuť tacos a taquitos totiž dotváří salsy, které se v hojném počtu a množství vyskytují na stole a taky cibulka, která je k tomu servírována bokem. Někdy je tam i trochu salátu, rajče, ale zřídka kdy. Salsa je to, co dává jídlu tu správnou chuť. Někdy je pálivá tak, že by i Hulk Hogan uronil slzičku a jindy byste si ji klidně mohly potírat svěrač a akorát by to příjemně chladilo. příjemným doplňkem kromě salsy je sekaná čerstvá cibule smíchaná s cilantrem (tuším že koriandr?), sekaná rajčátka s cibulí a cilantrem, jalapenos papričky (velmi neškodné) a hlavně limetky - šťáva z limetek se dává na všechno a do všeho a prostě tam patří, mňam. Chtěl bych podotknout, že tacos a taquitos jsou složením, masem a způsobem výroby hodně podobné kebapu.
Dalším druhem mexických jídel, které bych nikdy neochutnal, kdyby Dominka nebyla vegetariánky, jsou jídla bezmasé. Někdy dá trošku problém je najít, protože tacos a taquitos jsou velmi populární, ale úplně vzácné nejsou. Především je třeba zmínit quesadillas, což jsou placičky plněné sýrem a zapečené (lahůdka) a pak ještě povětší brambor, zapečený se sýrem a sour creamem (kyselá smetana?). Je v podstatě jedno, jestli si dáte něco s masem, něco bez masa, nebo cokoliv jiného, protože jsem nabyl přesvědčení, že kdyby mexičani vařili třeba bahno v kotlíku, tak to bude naprosto vynikající. Ještě bych zmínil snídani, kterou mi Dominika udělala a o které nevím, jestli je mexická, nebo český vynález jde o vaječinu v placičce se sýrem, salsou a cibulí. Dávám pět slintů z pěti.
Pak je tady ještě mexické pivo, které překvapivě chutná výborně a je lepší než mnoho českých piv. Hlavně bych vyzdvihl Indio a Bohemiu, ale ani Corona není k zahození. Dokonce i levné light pivka mají chuť, dají se konzumovat a hlavně vám pak po třech a více není ráno jako kdybyste pili toluen, což je převládájící after party pocit po amerických light pivech, alespoň u mě.
Celé mexické kuchyni a pivku nasazují korunu dvě věci. Tou první jsou ceny - všechno je velmi dostupné, jedno taco stojí například kolem 5 pesos (cca. 6 korun) a za 30 pesos už se solidně najíte. Za 150 pesos si dáte oběd v lepší restauraci a ještě se v tom schovají dvě pivka. Druhou věcí je úroveň obsluhy. Naprosto perfektní vždy a všude, úslužná, rychlá, ochotná... dochází mi kladné přídavné jména. Takže až se bude chtít ve Spojených Státech dobře najíst, jeďte do Mexika :)
Viva Mexico!
Základem všech mexických jídel je placka a maso. Někdy i sýr. Když je placka malá, jmenuje se to taquito. Když je placka velká, jmenuje se to taco. Placka se naplní nasekaným bože-nemůžu-zapomenout-tu-chuť masem, zhruba pět placiček se dá na talířek a talířek se dá před vás. Placka neobsahuje žádnou zeleninu nebo tak, od toho je tady něco jiného. Celou chuť tacos a taquitos totiž dotváří salsy, které se v hojném počtu a množství vyskytují na stole a taky cibulka, která je k tomu servírována bokem. Někdy je tam i trochu salátu, rajče, ale zřídka kdy. Salsa je to, co dává jídlu tu správnou chuť. Někdy je pálivá tak, že by i Hulk Hogan uronil slzičku a jindy byste si ji klidně mohly potírat svěrač a akorát by to příjemně chladilo. příjemným doplňkem kromě salsy je sekaná čerstvá cibule smíchaná s cilantrem (tuším že koriandr?), sekaná rajčátka s cibulí a cilantrem, jalapenos papričky (velmi neškodné) a hlavně limetky - šťáva z limetek se dává na všechno a do všeho a prostě tam patří, mňam. Chtěl bych podotknout, že tacos a taquitos jsou složením, masem a způsobem výroby hodně podobné kebapu.
Dalším druhem mexických jídel, které bych nikdy neochutnal, kdyby Dominka nebyla vegetariánky, jsou jídla bezmasé. Někdy dá trošku problém je najít, protože tacos a taquitos jsou velmi populární, ale úplně vzácné nejsou. Především je třeba zmínit quesadillas, což jsou placičky plněné sýrem a zapečené (lahůdka) a pak ještě povětší brambor, zapečený se sýrem a sour creamem (kyselá smetana?). Je v podstatě jedno, jestli si dáte něco s masem, něco bez masa, nebo cokoliv jiného, protože jsem nabyl přesvědčení, že kdyby mexičani vařili třeba bahno v kotlíku, tak to bude naprosto vynikající. Ještě bych zmínil snídani, kterou mi Dominika udělala a o které nevím, jestli je mexická, nebo český vynález jde o vaječinu v placičce se sýrem, salsou a cibulí. Dávám pět slintů z pěti.
Pak je tady ještě mexické pivo, které překvapivě chutná výborně a je lepší než mnoho českých piv. Hlavně bych vyzdvihl Indio a Bohemiu, ale ani Corona není k zahození. Dokonce i levné light pivka mají chuť, dají se konzumovat a hlavně vám pak po třech a více není ráno jako kdybyste pili toluen, což je převládájící after party pocit po amerických light pivech, alespoň u mě.
Celé mexické kuchyni a pivku nasazují korunu dvě věci. Tou první jsou ceny - všechno je velmi dostupné, jedno taco stojí například kolem 5 pesos (cca. 6 korun) a za 30 pesos už se solidně najíte. Za 150 pesos si dáte oběd v lepší restauraci a ještě se v tom schovají dvě pivka. Druhou věcí je úroveň obsluhy. Naprosto perfektní vždy a všude, úslužná, rychlá, ochotná... dochází mi kladné přídavné jména. Takže až se bude chtít ve Spojených Státech dobře najíst, jeďte do Mexika :)
Viva Mexico!
Mexiko - capítulo primero
Tak jsem se dneska vrátil z Mexika, kam jsem jel navštívit Dominiku. Nebudu chodit kolem horké kaše a půjdu rovnou na věc, když řeknu, že Mexiko je nejlepší část Ameriky, jakou jsem zatím viděl. Ani pořádně nevím, kde začít, tak asi začnu cestou tam.
Monterrey, Dominičino město, je od Baton Rouge vzdáleno zhruba 750 mil, tj. 1200 kilometrů. Vzdálenost srovnatelná například s cestou Ostrava - Amsterdam. Normální člověk by tedy byl býval vyrazil brzo ráno, aby měl čas, neusínal za volantem a nejezdil příhraničníma Mexickýma městama v noci (podívejte se na rozzlobené muže na rozsekané kusy těl, taky se vám tam nebude moc chtít). Jenže já jsem měl nějakou školu, takže jsem vyrazil přesně ve 12.17. Cesta Spojenými státy přes Louisianu a Texas je v podstatě stejná jako ve filmech (v podstatě jako všechno v USA). Jedete sto mil rovně, pak uděláte drobnou zatáčku. Pak dvěstě mil rovně, pak zase drobná zatáčka. Tak to jde až na hranice s Mexikem.
Přijel jsem na ně docela pozdě, zhruba kolem 11 a už z dálky bylo jasné, že Laredo a jeho mexicky-symetrické dvojiče Nuevo Laredo nejsou žádné pidiměsta. Oranžová záře nad nimy byla vidět na 50 mil. Vjezd do Mexika byl nečekaně hladky - zaplatíte tři dolary, přejedete most a jste tam. Nechcou ani pas, zato vás uvítají obrněné transportéry a kulometné hnízda. Za hranicema začně úplně jiný svět. Nuevo Laredo je typické Mexické město jak si jej středoevropan představuje, se vším všudy, včetně oslíků. Byl jsem z toho tak unesený, že jsem jel stále rovně, slintal nad představou něčeho dobrého ze všudypřítomných stánků (tehdy jsem ještě nevěděl a nevěřil, pch, gringo...), čuměl na domečky a lelkoval, až jsem se ztratil. Nic proti Mexiku, ale i přes všechno co jsem zatím viděl si pořád nemyslím, že je zrovna bezpečné potulovat se v postranních uličkách v autě s americkou spézetkou. Neviděl bych ale celkově mexickou bezpečnostní situaci tak tristně a docela bych se i vsadil, že Baton Rouge a New Orleans budou mnohem nebezpečnější než polovina mexických měst.
Po chvíli se mi povedlo vymotat se odtamaď a nabral jsem kurz na Monterrey. Od hranic je to jen nějákých 230 kilometrů. Mexická cesta ale nebyla nic, na co bych byl zvyklý - žádné jízdní pruhy, u krajnic stovky kamiónů v troj až deseti řadách, mezitím spousta lidí a totální tma. Dodržoval jsem zpočátku rychlostní limit 80km za hodinku, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nejsem ve Státech:) Po svižné hodince a třičtvrtě jsem dorazil do Monterrey. Můj první dojem byl "Vídeň!". Bylo tam totiž něco, co bylo podobné vídeňskému metru v určitých oblastech. Ale jak mě navigace vedla stále více a více do středu města, prováděla mě temnýma uličkama a přes něco, co by našinec označil za slumy, měl jsem dojem jako bych byl ve Střední Americe. A taky že jo:) Dokonce jsem i našel Dominičinu adresu a ona už stála venku a čekala na mě. Vyběhl jsem z auta, objal ji, zaparkoval, pak jsme si to rozdali :D a jedenáct skvělých dnů v Mexiku mohlo začít...
Monterrey, Dominičino město, je od Baton Rouge vzdáleno zhruba 750 mil, tj. 1200 kilometrů. Vzdálenost srovnatelná například s cestou Ostrava - Amsterdam. Normální člověk by tedy byl býval vyrazil brzo ráno, aby měl čas, neusínal za volantem a nejezdil příhraničníma Mexickýma městama v noci (podívejte se na rozzlobené muže na rozsekané kusy těl, taky se vám tam nebude moc chtít). Jenže já jsem měl nějakou školu, takže jsem vyrazil přesně ve 12.17. Cesta Spojenými státy přes Louisianu a Texas je v podstatě stejná jako ve filmech (v podstatě jako všechno v USA). Jedete sto mil rovně, pak uděláte drobnou zatáčku. Pak dvěstě mil rovně, pak zase drobná zatáčka. Tak to jde až na hranice s Mexikem.
Přijel jsem na ně docela pozdě, zhruba kolem 11 a už z dálky bylo jasné, že Laredo a jeho mexicky-symetrické dvojiče Nuevo Laredo nejsou žádné pidiměsta. Oranžová záře nad nimy byla vidět na 50 mil. Vjezd do Mexika byl nečekaně hladky - zaplatíte tři dolary, přejedete most a jste tam. Nechcou ani pas, zato vás uvítají obrněné transportéry a kulometné hnízda. Za hranicema začně úplně jiný svět. Nuevo Laredo je typické Mexické město jak si jej středoevropan představuje, se vším všudy, včetně oslíků. Byl jsem z toho tak unesený, že jsem jel stále rovně, slintal nad představou něčeho dobrého ze všudypřítomných stánků (tehdy jsem ještě nevěděl a nevěřil, pch, gringo...), čuměl na domečky a lelkoval, až jsem se ztratil. Nic proti Mexiku, ale i přes všechno co jsem zatím viděl si pořád nemyslím, že je zrovna bezpečné potulovat se v postranních uličkách v autě s americkou spézetkou. Neviděl bych ale celkově mexickou bezpečnostní situaci tak tristně a docela bych se i vsadil, že Baton Rouge a New Orleans budou mnohem nebezpečnější než polovina mexických měst.
Po chvíli se mi povedlo vymotat se odtamaď a nabral jsem kurz na Monterrey. Od hranic je to jen nějákých 230 kilometrů. Mexická cesta ale nebyla nic, na co bych byl zvyklý - žádné jízdní pruhy, u krajnic stovky kamiónů v troj až deseti řadách, mezitím spousta lidí a totální tma. Dodržoval jsem zpočátku rychlostní limit 80km za hodinku, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nejsem ve Státech:) Po svižné hodince a třičtvrtě jsem dorazil do Monterrey. Můj první dojem byl "Vídeň!". Bylo tam totiž něco, co bylo podobné vídeňskému metru v určitých oblastech. Ale jak mě navigace vedla stále více a více do středu města, prováděla mě temnýma uličkama a přes něco, co by našinec označil za slumy, měl jsem dojem jako bych byl ve Střední Americe. A taky že jo:) Dokonce jsem i našel Dominičinu adresu a ona už stála venku a čekala na mě. Vyběhl jsem z auta, objal ji, zaparkoval, pak jsme si to rozdali :D a jedenáct skvělých dnů v Mexiku mohlo začít...
pondělí 21. září 2009
Absolutní press
Tak, je to tady. Došlo i na mě. Od pátku jsem v absolutně nepřekonatelném časovém tlaku. Naprosto nejsem zvyklý učit se dopředu, nebo nedejbože ještě navíc přes semestr, takže jako přečíst 150 stránek a ještě navíc jako v tom anglickém jazyce jo, hohoho :D
No každopádně, přirozený pud sebezáchovy zvítězil a na dnešní pondělní exam jsem přečetl, co bylo třeba a získal uspokojivých 84 procent, příště si vezmu slovník. Trošku obavu mám z toho zítřejšího, na ten jsem ještě ani nezačal (zbývá 15 hodin a 24 minut) a o středečním examu z managementu ani nemluvím, z toho mám totální bobky. Naštěstí do tohohle zbývá ještě celých 32 hodin a 21 minut, ufff... K tomu se ještě nakupily domací úkoly a další srandy, prostě pořád něco ťukám do notebooku nebo připadně čtu z knížky.
A nemůžu se zastavit, vůbec. Protože po středečním testu jedu do Mexika, konečně... tequila, oslíci, sombrera, drogové gangy, děvky, levné zbraně, únosy, prostě úplně jako ve filmu, už to vidím.
Mimochodem, v sobotu jsme byli na fotbale a bylo to dost dobré, mnohem lepší, než jsem čekal. Teda aspoň ty okamžiky, kdy se fandilo, protože naprostou většinu fotbalu tvoří okamžiky nic nedělání - jsou to tři hodiny příšerně ubíjející nudy proložené zhruba dvaceti minutama docela dobré srandy. Ale co, piva sem měl dost, tak to tak nevadilo :) Pak tady byla ještě ta příhoda s maskovanou policií a chlastem, ale to tady nebudu rozpitvávat radši.
Co se týče všeobecné atmosféry tady v okolí, tak od začátku se dost změnila. Lidi přestali mít čas dělat pičoviny a neustále jen šprtají a šprtají, případně nadávají jak "so much hate college, shouldn't have come here dude". Aji bych si vsadil, že pár vytipovaných jedinců se dalšího semestru nedožije :) Ale odpad asi musí být...
Na závěr bych chtěl učinit drobný "coming out" - ANO, mám na pokoji PIVO, becherovku (ta je ale samiččí), nože delší než 3 palce a dokonce i neuzemněnou roztrojku. Což je všechno proti pravidlům. A z toho si vyvozuju jen to, že v USA je snadné cítit ten skutečný punk, lol :)
No každopádně, přirozený pud sebezáchovy zvítězil a na dnešní pondělní exam jsem přečetl, co bylo třeba a získal uspokojivých 84 procent, příště si vezmu slovník. Trošku obavu mám z toho zítřejšího, na ten jsem ještě ani nezačal (zbývá 15 hodin a 24 minut) a o středečním examu z managementu ani nemluvím, z toho mám totální bobky. Naštěstí do tohohle zbývá ještě celých 32 hodin a 21 minut, ufff... K tomu se ještě nakupily domací úkoly a další srandy, prostě pořád něco ťukám do notebooku nebo připadně čtu z knížky.
A nemůžu se zastavit, vůbec. Protože po středečním testu jedu do Mexika, konečně... tequila, oslíci, sombrera, drogové gangy, děvky, levné zbraně, únosy, prostě úplně jako ve filmu, už to vidím.
Mimochodem, v sobotu jsme byli na fotbale a bylo to dost dobré, mnohem lepší, než jsem čekal. Teda aspoň ty okamžiky, kdy se fandilo, protože naprostou většinu fotbalu tvoří okamžiky nic nedělání - jsou to tři hodiny příšerně ubíjející nudy proložené zhruba dvaceti minutama docela dobré srandy. Ale co, piva sem měl dost, tak to tak nevadilo :) Pak tady byla ještě ta příhoda s maskovanou policií a chlastem, ale to tady nebudu rozpitvávat radši.
Co se týče všeobecné atmosféry tady v okolí, tak od začátku se dost změnila. Lidi přestali mít čas dělat pičoviny a neustále jen šprtají a šprtají, případně nadávají jak "so much hate college, shouldn't have come here dude". Aji bych si vsadil, že pár vytipovaných jedinců se dalšího semestru nedožije :) Ale odpad asi musí být...
Na závěr bych chtěl učinit drobný "coming out" - ANO, mám na pokoji PIVO, becherovku (ta je ale samiččí), nože delší než 3 palce a dokonce i neuzemněnou roztrojku. Což je všechno proti pravidlům. A z toho si vyvozuju jen to, že v USA je snadné cítit ten skutečný punk, lol :)
pátek 18. září 2009
Jiná perspektiva
Včera jsem získal úplně nový náhled na okolí. Všechno se zmenšilo, stalo se podivně dostupným a jednoduchým a taky jsem byl najednou obklopen hudbou. Jo, pořídil jsem si káru :) Je to takové nic moc ojeté vozítko, celé domlácené, ale co byste chtěli za ty prachy. Dobrá věc je, že mám půl roku záruku. Předpokládám, že jestli se to má rozpadnout, tak se to stane do té doby. Tady je, Chrysler Sebring '03.
Z auta vypadá tenhle malý kousek Ameriky úplně jinak - například jsem si včera mohl i nakoupit jídlo, takže dneska ráno a dopoledne jsem po dlouhé době neměl hlad z důvodu absence snídaně v mém žaludku. V podstatě se to teď vůbec neliší od filmu. Prostě něco potřebujete, tak tam zajedete. A ten výhled z auta je úplně stejný jako pohled filmové kamery. Je to skoro až kýčovité, navíc když si k tomu pustíte rádio. Kdo hrál GTA: San Andreas, ten jistě ocení, že výběr hudebních stanic je takřka totožný jako ve hře a dokonce i ty řeči mezi tím jsou skoro stejné. Potěšil mě hlavně rozsáhlý výběr funky stanic, yeah. Jedinou nevýhodou auta je, že si teď nejsem úplně jistý, jestli tohle celé není jenom nějaká hra, nebo simulace. Leccos by tomu nasvědčovalo. A taky se dost potýkám s místníma dopravníma pravidlama, respektive s jejich neexistencí. V podstatě platí, že větší auto má přednost.
Pořád nepřestávám vycházet z údivu nad několika drobnostma, které prostě nedokážu pochopit a taky nad tím, jak moc se změnilo i na mojí straně od té doby, co jsem tady přijel. Abych to shrnul, tak nejdivnější věcí je americký zvyk nesmrkat, ale místo toho v pravidelných intervalech popotahovat. Samozřejmě, hleny se hromadí, takže se popotahuje stále více a více a více... Dneska jsem seděl vedle takového jedince a pokaždé když potáhl sopel zpátky do svých útrob se moje vnitřnosti zachvěly. Není to tím, že by neměli kapesníky, oni je prostě nepoužívají. Další věc je přístupová plastiková kartička. Abych se dostal kamkoliv, musím jí alespoň třikrát použít. Ilustrace - přijdu ke kolejím, použiju kartu pro vstup do budovy. Vyjdu do prvního patra, použiju kartu pro vstup do haly. Přijdu k pokoji, použiju kartu pro vstup do pokoje ale ještě jako bonus musím vyťukat kód. Jasně, tak prostě třikrát použiju kartu, jenže za den je to tak třicetkrát - ze školy, do školy, z kuchyňky, do kuchyňky, pro něco zapomenutého, do studovny, do knihovny... Aaaa mám z toho už pomalu fóbii.
Všiml jsem si něčeho, čemu osobně říkám jev "můj subjektivní názor je více než přírodní zákon", který je hodně přítomen u té části místních vyučujících, kteří mají méně než dva tituly. Třeba dnešní přednáška z Interpersonal communication, která je velice zajímavá a přínosná, když ji učí náš skutečný Ph.D. učitel, se změnila v nesmyslnou ztátu času po té, co, patrně aby si to vyzkoušel, ji odpřednášel jeho graduate student. Začal tím, že přečetl úryvek z knížky a pak o něm prohlásil, že je to bullshit. Jen tak, protože on si to prostě myslí. Bez nějakého zdůvodnění, nebo tak. Když se jeden kluk ozval, jakože proč, dostalo se mu argumentace kruhem. Super, to tu můžu učit taky:) Pozitivní stránka tohohle jevu je ta, že vím, jak je to nepříjemné a můžu se pokusit to odstranit u sebe, páč to taky dělávám. Na druhou stranu, někteří učitelé, třeba ten náš na management, jsou velice milí a nebál bych se použít i slova skromní, což se tady moc nenosí.
Obecně by se dalo říct, že převládající představa, že vysoké školství je ve státech hodně postaveno na diskusi je platná jen do té doby, dokud jsou studenti k diskusi aktivně vyzváni. Když se jich nikdo nezeptá nebo k diskusi nevybídne, tak prostě mlčí a jen pasivně přijímají informace. A potom nadávají, jaké blbosti do nich hustí, protože, věřte, amíci někdy i myslí :) A dokonce se ne vždy usmívají a někdy i nadávají a klejou. Včera večer přišel spolubydlící naprosto nasraný z fotbalového tréninku (dělá equipment managera - stará se o výstroj hráčům a tak) a hrozně ho sralo, jací dementi ve zdejším týmu sou a jak strašně jeho práce smrdí. Nadával asi deset minut a pak prohlásil že jim na to sere a že kdyby mohl, okamžitě končí. Byl jsem docela v šoku:) Nebyl to ojedinělý incident, protože s tím, jak se blíží období vnitrosemestrálních testů (už za tři dny a tři dny v kuse) a všichni se učí, tak jsou hrozně nasraní, že místní studenti, kteří jsou ve fotbalovém týmu, mají spoustu výhod a nemusí dělat prakticky nic. A otevřeně na to nadávají. Já s tím souhlasím, podle mě univerzita má primárně vzdělávat a jestli chce mít fotbal, tak klidně, ale aby tomu bylo podřízeno naprosto všechno jako tady, to mi přijde zcela absurdní. Zajímalo by mě, jaká část školného jde na podporu toho fotbalu. No ale uvidíme, třeba se mi to zalíbí - mám na sobotu lístky, tak sem zvědavý, jak se Tygři vytáhnou...
Z auta vypadá tenhle malý kousek Ameriky úplně jinak - například jsem si včera mohl i nakoupit jídlo, takže dneska ráno a dopoledne jsem po dlouhé době neměl hlad z důvodu absence snídaně v mém žaludku. V podstatě se to teď vůbec neliší od filmu. Prostě něco potřebujete, tak tam zajedete. A ten výhled z auta je úplně stejný jako pohled filmové kamery. Je to skoro až kýčovité, navíc když si k tomu pustíte rádio. Kdo hrál GTA: San Andreas, ten jistě ocení, že výběr hudebních stanic je takřka totožný jako ve hře a dokonce i ty řeči mezi tím jsou skoro stejné. Potěšil mě hlavně rozsáhlý výběr funky stanic, yeah. Jedinou nevýhodou auta je, že si teď nejsem úplně jistý, jestli tohle celé není jenom nějaká hra, nebo simulace. Leccos by tomu nasvědčovalo. A taky se dost potýkám s místníma dopravníma pravidlama, respektive s jejich neexistencí. V podstatě platí, že větší auto má přednost.
Pořád nepřestávám vycházet z údivu nad několika drobnostma, které prostě nedokážu pochopit a taky nad tím, jak moc se změnilo i na mojí straně od té doby, co jsem tady přijel. Abych to shrnul, tak nejdivnější věcí je americký zvyk nesmrkat, ale místo toho v pravidelných intervalech popotahovat. Samozřejmě, hleny se hromadí, takže se popotahuje stále více a více a více... Dneska jsem seděl vedle takového jedince a pokaždé když potáhl sopel zpátky do svých útrob se moje vnitřnosti zachvěly. Není to tím, že by neměli kapesníky, oni je prostě nepoužívají. Další věc je přístupová plastiková kartička. Abych se dostal kamkoliv, musím jí alespoň třikrát použít. Ilustrace - přijdu ke kolejím, použiju kartu pro vstup do budovy. Vyjdu do prvního patra, použiju kartu pro vstup do haly. Přijdu k pokoji, použiju kartu pro vstup do pokoje ale ještě jako bonus musím vyťukat kód. Jasně, tak prostě třikrát použiju kartu, jenže za den je to tak třicetkrát - ze školy, do školy, z kuchyňky, do kuchyňky, pro něco zapomenutého, do studovny, do knihovny... Aaaa mám z toho už pomalu fóbii.
Všiml jsem si něčeho, čemu osobně říkám jev "můj subjektivní názor je více než přírodní zákon", který je hodně přítomen u té části místních vyučujících, kteří mají méně než dva tituly. Třeba dnešní přednáška z Interpersonal communication, která je velice zajímavá a přínosná, když ji učí náš skutečný Ph.D. učitel, se změnila v nesmyslnou ztátu času po té, co, patrně aby si to vyzkoušel, ji odpřednášel jeho graduate student. Začal tím, že přečetl úryvek z knížky a pak o něm prohlásil, že je to bullshit. Jen tak, protože on si to prostě myslí. Bez nějakého zdůvodnění, nebo tak. Když se jeden kluk ozval, jakože proč, dostalo se mu argumentace kruhem. Super, to tu můžu učit taky:) Pozitivní stránka tohohle jevu je ta, že vím, jak je to nepříjemné a můžu se pokusit to odstranit u sebe, páč to taky dělávám. Na druhou stranu, někteří učitelé, třeba ten náš na management, jsou velice milí a nebál bych se použít i slova skromní, což se tady moc nenosí.
Obecně by se dalo říct, že převládající představa, že vysoké školství je ve státech hodně postaveno na diskusi je platná jen do té doby, dokud jsou studenti k diskusi aktivně vyzváni. Když se jich nikdo nezeptá nebo k diskusi nevybídne, tak prostě mlčí a jen pasivně přijímají informace. A potom nadávají, jaké blbosti do nich hustí, protože, věřte, amíci někdy i myslí :) A dokonce se ne vždy usmívají a někdy i nadávají a klejou. Včera večer přišel spolubydlící naprosto nasraný z fotbalového tréninku (dělá equipment managera - stará se o výstroj hráčům a tak) a hrozně ho sralo, jací dementi ve zdejším týmu sou a jak strašně jeho práce smrdí. Nadával asi deset minut a pak prohlásil že jim na to sere a že kdyby mohl, okamžitě končí. Byl jsem docela v šoku:) Nebyl to ojedinělý incident, protože s tím, jak se blíží období vnitrosemestrálních testů (už za tři dny a tři dny v kuse) a všichni se učí, tak jsou hrozně nasraní, že místní studenti, kteří jsou ve fotbalovém týmu, mají spoustu výhod a nemusí dělat prakticky nic. A otevřeně na to nadávají. Já s tím souhlasím, podle mě univerzita má primárně vzdělávat a jestli chce mít fotbal, tak klidně, ale aby tomu bylo podřízeno naprosto všechno jako tady, to mi přijde zcela absurdní. Zajímalo by mě, jaká část školného jde na podporu toho fotbalu. No ale uvidíme, třeba se mi to zalíbí - mám na sobotu lístky, tak sem zvědavý, jak se Tygři vytáhnou...
úterý 15. září 2009
Sluníčko
Mám rád sluníčko. Hezké bezmračné počasí, paprsky, které si líně razí cestu korunou stromů aby se ztratily ve stínu dole, kde ležím já a čtu si nějakou hezkou knížku, případně chlastám krabičák. Mám rád švitoření ptáčků na větvičkách, veverky hrající si s oříšky, nebo pohozeným obalem od Big Macu. Vždycky jsem za ideální klima považoval teplotu kolem 35 stupňů. Ale hodně so toho změnilo od těch dob :) Nevím proč, ale tady se mi to vedro tak nelíbí. Asi je to tou vlhkostí, hlavně vždycky po dešti je to jako v sauně. Ale už to začíná být lepší. S blížícím se podzimem či zimou, či čím, se zóna komfortního pobytu venku (tj. možnost být venku bez nutkání se polít kyblíkem ledové vody) natáhla z hodinky kolem 2 ráno na příjemných 19-08.
Jinak se začínám pomalu zklidňovat. O samičce jsem nabyl stabilnejšího pocitu a celkově se mi tady začíná líbit. Dneska jsem se povozil na korbě Fordu F-150, koukal se po sluncem zalitém campusu a bylo mi dobře. Dokonce jsem začal pozvolna (ale jistě) jíst místní stravu a už ji neshledávám tak otřesnou jako když jsem tady dorazil. Taky se konečně přiblížily nějaké vnitrosemestrální testy, takže bude co dělat. No a jestli se zadaří, jakože musí, tak si v tomhle týdnu pořídím auto, konečně. Už se těším, až si vyjedu koupit další dávku telecího na schnitzely. Taky už mě přestává vyvádět z míry ten ultimátní konzum. Dneska jsem použil po obědě 5 ubrousků a ani jsem nehnul brvou, heč. Vlastně si pomalu začínám zvykat skoro na všechno a ještě před pár týdny fakt divných nebo nemyslitelných věcí si dneska už steží všimnu. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat, až se vrátím do ČR :)
Co se týče školy, mám takové ambivalentní pocity. Na jednu stranu mi to přijde hrozivým způsobem jednoduché, na stranu druhou asi bude něco za tím, že jsou amíci tak bohatým národem. Jednak jsou pilní a skoro pořád se učí (ikdyž zrovna tohle mi do hlavy moc nejde - co se pořád učí?), druhak, jak to tak vypadá po pár týdnech školy, se klade velký důraz na praktické uplatnění poznatků v praxi. Takže na business fakultě neprobíhá žádné samoúčelné derivování, ale to základní derivování co tady zatím hoši dělají je rovnou aplikováno na příklady z business praxe. Přijde mi to zajímavé. Další velká stránka amerického školství je podle mých postřehů velký důraz na soft skills - když se projdete po Fakultě Informatiky na MU v Brně, tak vidíte, kde jste. Zatímco tady kupodivu většina studentů IT a informatiky tak deformována není a dokonce mají i slušný rozhled v oblasti businessu. Pozoruhodné.
Jo mimochodem, nevíte někdo o nějakém teleobjektivu (200mm více) pro Nikon D60? Chci si udělat detail veverky jak žere ty místní obří stromové plody a taky odfotit pár amíků v jejich habitatu, jsou rozkošní :)
Jinak se začínám pomalu zklidňovat. O samičce jsem nabyl stabilnejšího pocitu a celkově se mi tady začíná líbit. Dneska jsem se povozil na korbě Fordu F-150, koukal se po sluncem zalitém campusu a bylo mi dobře. Dokonce jsem začal pozvolna (ale jistě) jíst místní stravu a už ji neshledávám tak otřesnou jako když jsem tady dorazil. Taky se konečně přiblížily nějaké vnitrosemestrální testy, takže bude co dělat. No a jestli se zadaří, jakože musí, tak si v tomhle týdnu pořídím auto, konečně. Už se těším, až si vyjedu koupit další dávku telecího na schnitzely. Taky už mě přestává vyvádět z míry ten ultimátní konzum. Dneska jsem použil po obědě 5 ubrousků a ani jsem nehnul brvou, heč. Vlastně si pomalu začínám zvykat skoro na všechno a ještě před pár týdny fakt divných nebo nemyslitelných věcí si dneska už steží všimnu. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat, až se vrátím do ČR :)
Co se týče školy, mám takové ambivalentní pocity. Na jednu stranu mi to přijde hrozivým způsobem jednoduché, na stranu druhou asi bude něco za tím, že jsou amíci tak bohatým národem. Jednak jsou pilní a skoro pořád se učí (ikdyž zrovna tohle mi do hlavy moc nejde - co se pořád učí?), druhak, jak to tak vypadá po pár týdnech školy, se klade velký důraz na praktické uplatnění poznatků v praxi. Takže na business fakultě neprobíhá žádné samoúčelné derivování, ale to základní derivování co tady zatím hoši dělají je rovnou aplikováno na příklady z business praxe. Přijde mi to zajímavé. Další velká stránka amerického školství je podle mých postřehů velký důraz na soft skills - když se projdete po Fakultě Informatiky na MU v Brně, tak vidíte, kde jste. Zatímco tady kupodivu většina studentů IT a informatiky tak deformována není a dokonce mají i slušný rozhled v oblasti businessu. Pozoruhodné.
Jo mimochodem, nevíte někdo o nějakém teleobjektivu (200mm více) pro Nikon D60? Chci si udělat detail veverky jak žere ty místní obří stromové plody a taky odfotit pár amíků v jejich habitatu, jsou rozkošní :)
neděle 13. září 2009
Vyhlídky na výlet
Rozhodl jsem se stáhnout svůj článek o fotbalu, který byl stejně jen negativní blábol a místo toho sem radši dám něco pozitivního a optimistického, jenže ono jde jen těžko něco takového napsat, když jste v takové situaci... Tím, jak jsem si v pátek ožral a držku a potom mluvil se samičkou, jsem jenom doklepl to, co už stejně bylo načaté. Samičku totiž urazilo, že jsem si naši konverzaci moc nepamatoval, no ale co chcete po litru whisky ve čtyři ráno. Rád jsem s ní jen mluvil, bylo to příjemné, ale co říkala, jakože je to "nějaké divné" a že spousta školy a tak, víme co to znamená, když tohle holka říká, že. Na každý pád je mi z celé té situace fyzicky zle a kdybych měl v ruce ten blbý papír, bez kterého nemůžu opustit státy a který je na cestě k podepsání do Washingtonu (jestli ho tam ta naše koordinátorka už poslala, všechno ji neskutečně trvá), tak bych se byl býval vypravil do Mexika za samičkou už tento víkend, jestli to má ještě vůbec cenu.
Takže místo toho, abych byl s někým na koho skoro pořád myslím, o kom se mi každou noc zdá a kdo mi chybí pořád více a více, jsem uvězněný na kolejích, nemůžu si tady ani otevřít okno, nemůžu si ani nakoupit, protože k tomu potřebuju auto, pokud teda nemám pět volných hodin, nemůžu nic. Možná tak sedět a dloubat se v nose :) Naštěstí se mi začaly kupit úkoly do školy, takže můžu strávit hodiny s tímhle a nerozptylovat se, ona přemíra volného času vede stejně jen k tomu, že si v mozečku spřádám svoje představy, což má zlý vliv na moje duševní zdraví.
Taky jsem, mimo místní školu, začal konečně pracovat na svojí diplomce. Konkrétně tak, že jsem včera v posteli usilovně zapaloval mozkové závitky až z nich vypadlo několik údajů, které jsem si hned poznamenal. Ješte tak z deset takových hlubokých utopických myšlenek, nějakou kostru, trochu omáčky, pár obrázků a mám diplomku. Po mojí trapné bakalářce a inspirován, jak jinak, než kreativní a inovativní bakalářkou samičky, to chce trochu vlastního příspěvku poli vznikajících se IT services, si myslím. Což mě zase vrací v myšlenkách k ní :( Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak moc mi může chybět. A tak. Jinak mě všechno sere a jsem z toho nešťastný, což ji ještě více popuzuje, což se zas nelíbí mi... prostě pozitivní zpětná vazba v negativním slova smyslu.
Takže vy, co máte svoje milované partnery na blízku, si toho važte, dávejte jim lásku a to nejlepší ze sebe, ale nenechte se spoutat, buďte na ně hodní a tvrdí a užívejte si každé chvilky s nima, buďte nároční na sebe, poslouchejte, co říkají, buďte jim podporou a oporou, zdokonalujte se a hlavně si važte jich, protože nikdy nevíte, kdy se můžou věci posrat a pak vám bude kurva líto všechno, co ste mohli udělat lépe...
Takže místo toho, abych byl s někým na koho skoro pořád myslím, o kom se mi každou noc zdá a kdo mi chybí pořád více a více, jsem uvězněný na kolejích, nemůžu si tady ani otevřít okno, nemůžu si ani nakoupit, protože k tomu potřebuju auto, pokud teda nemám pět volných hodin, nemůžu nic. Možná tak sedět a dloubat se v nose :) Naštěstí se mi začaly kupit úkoly do školy, takže můžu strávit hodiny s tímhle a nerozptylovat se, ona přemíra volného času vede stejně jen k tomu, že si v mozečku spřádám svoje představy, což má zlý vliv na moje duševní zdraví.
Taky jsem, mimo místní školu, začal konečně pracovat na svojí diplomce. Konkrétně tak, že jsem včera v posteli usilovně zapaloval mozkové závitky až z nich vypadlo několik údajů, které jsem si hned poznamenal. Ješte tak z deset takových hlubokých utopických myšlenek, nějakou kostru, trochu omáčky, pár obrázků a mám diplomku. Po mojí trapné bakalářce a inspirován, jak jinak, než kreativní a inovativní bakalářkou samičky, to chce trochu vlastního příspěvku poli vznikajících se IT services, si myslím. Což mě zase vrací v myšlenkách k ní :( Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak moc mi může chybět. A tak. Jinak mě všechno sere a jsem z toho nešťastný, což ji ještě více popuzuje, což se zas nelíbí mi... prostě pozitivní zpětná vazba v negativním slova smyslu.
Takže vy, co máte svoje milované partnery na blízku, si toho važte, dávejte jim lásku a to nejlepší ze sebe, ale nenechte se spoutat, buďte na ně hodní a tvrdí a užívejte si každé chvilky s nima, buďte nároční na sebe, poslouchejte, co říkají, buďte jim podporou a oporou, zdokonalujte se a hlavně si važte jich, protože nikdy nevíte, kdy se můžou věci posrat a pak vám bude kurva líto všechno, co ste mohli udělat lépe...
pátek 11. září 2009
Svět plastových kartiček
Dnešek byl velmi produktivní.
Nejen, že jsem konečně získal řidičák a ID kartičku, ale dokonce jsem (i přes snahu veřejné "dopravy") stihl získat novou VISA kartu náhradou za ztracenou, což zvýšilo počet dnes získaných plastových kartiček na 3, celkově jsem jich nashromáždil už devět. Jen tak mezi řečí - blokace a nová karta dohromady za pět dolarů a tři minuty, jak dlouho a za kolik by to asi bylo v ČR? 3000 a 2 týdny? Dokonce jsem i včas odevzdal svůj DS-2019 formulář, takže půjde-li to hladce, příští víkend budu psát blog z Mexika. Sice ne doslova, jen obrazně, protože v Mexiku psát nebudu, tam budu pít a jíst a radovat se se samičkou, teda jestli na mě nezanevřela nebo jestli ji nedostane někdo z mexikánů nebo švédů, s kterýma tam je. To by znamenalo další výdaje na brokovnici, munici a následně právníka... Nemám z toho vůbec dobrý pocit poslední dny a moc mi chybí :(
Už jen s lehkým úsměvem se dala brát dnešní další dvouhodinová cesta, včetně 30 minut čekání, z motoristického úřadu. Vůbec mi nevadilo, že zrovna byla tak krutá průtrž mračen, že po pár vteřinách pobytu na dešti, při přebíhání z McDonald's do autobusu, jsem byl mokrý jako kdybych se snažil v deliriu napodobit toho vlasatého hipíka a chodit po vodě. Nene. Byl sem v klidu. Aspoň jsem si všiml spousty zajímavých věcí. Tak třeba toho, že nejen včera, ale i dneska jsem byl jediný bílý nehispánský uživatel public transport. Nebo třeba toho, jak nechutně morbidně obézní někteří lidé jsou. A jiní jsou zase strašně škaredí, fuj. Kdybych neměl slušného vychování, z pohledu na určité zjevy bych si i ublinkl. Ale celkově je autobus relativně příjemné místo. Neprší do něj, v horkých dnech je v něm klimatizace (teda to i dneska, kdybych měl víc času, postavil bych si sněhuláka), člověk si může popovídat, stačí malá záminka, třeba "d'n u g't fifty cents", nebo jak to šíleně vyslovují ti vágusové, a hnedle máte kamaráda, na dalších dvacet minut jízdy. A ne, skutečně v baťůžku jídlo nenosím. A taky socky nikdy neberou kreditky, proč?
No každopádně, jestli to půjde hladce, tak během týdne bude auto. Což v Americe znamená svobodu a ve vnějších znacích odlepení se od úplného dna (nemusíte jezdit autobusem, který je, jak říká samička, jen pro černé, chudé a mezinárodní studenty:) a taky možnost stravovat se, jak chcete vy, ne nabídka po okolí, nakupovat, jak chcete, kde chcete a co chcete, účastnit se jakýchkoliv akcí kdekoliv a to ani nemluvím o zcela jedinečné možnosti skutečně kurva vidět neco ze států a ne jen ten přiblblý campus a drobný výsek města pokrytý autobusovou dopravou.
Zakončím tento příspěvěk po americku, drobnou modlitbou.
A jen tak bokem, vzhledem k tomu, že je dneska 11. září - většina lidí tady na univerzitě byla ještě moc mladá aby jim tak nějak úplně došlo, co se dělo a ani jinak to tady moc neprožívají. Neviděl jsem žádné průvody, projevy, smuteční připomínky, nic. Business as usual. A tak to má být.
Nejen, že jsem konečně získal řidičák a ID kartičku, ale dokonce jsem (i přes snahu veřejné "dopravy") stihl získat novou VISA kartu náhradou za ztracenou, což zvýšilo počet dnes získaných plastových kartiček na 3, celkově jsem jich nashromáždil už devět. Jen tak mezi řečí - blokace a nová karta dohromady za pět dolarů a tři minuty, jak dlouho a za kolik by to asi bylo v ČR? 3000 a 2 týdny? Dokonce jsem i včas odevzdal svůj DS-2019 formulář, takže půjde-li to hladce, příští víkend budu psát blog z Mexika. Sice ne doslova, jen obrazně, protože v Mexiku psát nebudu, tam budu pít a jíst a radovat se se samičkou, teda jestli na mě nezanevřela nebo jestli ji nedostane někdo z mexikánů nebo švédů, s kterýma tam je. To by znamenalo další výdaje na brokovnici, munici a následně právníka... Nemám z toho vůbec dobrý pocit poslední dny a moc mi chybí :(
Už jen s lehkým úsměvem se dala brát dnešní další dvouhodinová cesta, včetně 30 minut čekání, z motoristického úřadu. Vůbec mi nevadilo, že zrovna byla tak krutá průtrž mračen, že po pár vteřinách pobytu na dešti, při přebíhání z McDonald's do autobusu, jsem byl mokrý jako kdybych se snažil v deliriu napodobit toho vlasatého hipíka a chodit po vodě. Nene. Byl sem v klidu. Aspoň jsem si všiml spousty zajímavých věcí. Tak třeba toho, že nejen včera, ale i dneska jsem byl jediný bílý nehispánský uživatel public transport. Nebo třeba toho, jak nechutně morbidně obézní někteří lidé jsou. A jiní jsou zase strašně škaredí, fuj. Kdybych neměl slušného vychování, z pohledu na určité zjevy bych si i ublinkl. Ale celkově je autobus relativně příjemné místo. Neprší do něj, v horkých dnech je v něm klimatizace (teda to i dneska, kdybych měl víc času, postavil bych si sněhuláka), člověk si může popovídat, stačí malá záminka, třeba "d'n u g't fifty cents", nebo jak to šíleně vyslovují ti vágusové, a hnedle máte kamaráda, na dalších dvacet minut jízdy. A ne, skutečně v baťůžku jídlo nenosím. A taky socky nikdy neberou kreditky, proč?
No každopádně, jestli to půjde hladce, tak během týdne bude auto. Což v Americe znamená svobodu a ve vnějších znacích odlepení se od úplného dna (nemusíte jezdit autobusem, který je, jak říká samička, jen pro černé, chudé a mezinárodní studenty:) a taky možnost stravovat se, jak chcete vy, ne nabídka po okolí, nakupovat, jak chcete, kde chcete a co chcete, účastnit se jakýchkoliv akcí kdekoliv a to ani nemluvím o zcela jedinečné možnosti skutečně kurva vidět neco ze států a ne jen ten přiblblý campus a drobný výsek města pokrytý autobusovou dopravou.
Zakončím tento příspěvěk po americku, drobnou modlitbou.
"Děkujeme ti óó bože za spalovací motor,
za pana Karla Benze,
požehnej jeho duši,
jakožto automobilovému průmyslu,
a neuveď nás v pokušení,
využívat hromadnou dopravu.
Amen."
A jen tak bokem, vzhledem k tomu, že je dneska 11. září - většina lidí tady na univerzitě byla ještě moc mladá aby jim tak nějak úplně došlo, co se dělo a ani jinak to tady moc neprožívají. Neviděl jsem žádné průvody, projevy, smuteční připomínky, nic. Business as usual. A tak to má být.
čtvrtek 10. září 2009
Čtvrtek
Tak, dnešní den přinesl několik zajímavých událostí, řadu nových postřehů a taky další spoustu sraček.
Předně jsem včera obdržel social security kartu, která mě opravňuje ke spoustě věcí. Od registrace do klubu věrných zákazníků značky GAP až po možnost udělat si řidičák, následně si koupit auto a odjet konečně za samičkou do Mexika.
Včera večer jsem si teda udělal dva cvičné testy (při sklence whisky), prolistoval brožurku a šel spát. Zabralo to asi 40 minut. Dneska po škole, v 11.10, jsem odjel autobusem 47. Pak jsem přestoupil na autobus 44. Cesta i s čekáním a přestupy zabrala posraných 78 minut. A to to bylo jen 5 mil daleko. Absurdní. Po další hodině a půl čekání v místním Office für motor vehicles jsem konečně přisel na řadu a pak už to jelo jako po másle. Test zraku (pamatujete na Hanse Krtka?) a potom test dopravních značek a dopravních znalostí. Věděli jste například, že musíte zastavit slepému člověku, ale ne dále než 5 stop od něj? Používá totiž zvuk vašeho motoru k navigaci. Tak sem si tipl, ostatní odpovědi byly nesmysly. Po 35 správných a 5 špatných odpovědí (stačilo 32 správných), jsem dostal potvrzení o absolvování první části testu, hurá. Takže zítra už jen jízdy.
Zatímco jsem se tupě radoval ze svého úspěchu a opájel se vlastní dokonalostí a na cestě zpátky požral něco hamburgerů v Jack in the box, druhý kamera by zabrala moji bankovní kartu, zapomenutou očividně v bankomatu. Takže po dvouhodinové cestě zpátky a půlhodince blbnutí na policajtech, jestli náhodou nemají můj telefon, následovalo strašlivé rozčilení, řvaní do telefonu při čekání na operátorku, protože mě kurva skutečně nezajímá nějaké konsolidování dluhu, jsem kartu zablokoval. Zítra si jdu pro novou (to je rychlost co?). Pak mě kamarád požádal, jestli bych mu nemohl zakoupit něco vodečky, no co by ne, a přibral jsem si jednoho Rebela v ceně... dobár odměna. A Rebel v Baton Rouge? Divné.
A teď tady sedím a sepisuju to a přemýšlím o zítřku, protože určite nevyrazím před dvanáctou (škola) a určitě se k testovacímu místu nedostanu před druhou. Pak to bude trvat tak půl hodiny aspoň, pak hodina na Office for motor vehicles, pak hodina čekání, takže jestli to všechno stihnu tak kolem čtvrté bych mohl mít řidičák zítra... ach! A nebo taky ne, třeba taky až v pondělí. Pak už stačí jen ošéfovat pojištění a voila - můžu si koupit auto. Skvělé ne?
Strašně me žene vyhlídka auta, možnosti se svobodně a samostatně rozhodovat KAM a KDY chci jet, možnosti dokoupit si třeba chybějící chleba (skáknout si do krámu pře cestu? haha ) a hlavně konečně odjet do Mexika za samičkou, protože se mi nelíbí, jak dlouho jsme od sebe a začíná mi po ní být skutečně smutno... jenže i pak to nebude v mojich rukou, dokud nám naše zrelaxovaná internacionální koordinátorka nevrátí naše DS-2019 papíry.
Ale abych to nebral jen z té negativní stránky, tak jsem si dneska na moment představil, jak vypadá Amerika z perspektivy vlastního auta - a vypadá asi tak, jako ve filmu. Všimli jste si, že americké filmy se odehrávají buďto v interiérech, nebo v autě? Zatímco v evropských je spousta scén na ulici. Možná i to utváří charakter a rozpoznávací znak amerických filmů. No ale to už jsme mimo téma. Tak zatím zdar.
Předně jsem včera obdržel social security kartu, která mě opravňuje ke spoustě věcí. Od registrace do klubu věrných zákazníků značky GAP až po možnost udělat si řidičák, následně si koupit auto a odjet konečně za samičkou do Mexika.
Včera večer jsem si teda udělal dva cvičné testy (při sklence whisky), prolistoval brožurku a šel spát. Zabralo to asi 40 minut. Dneska po škole, v 11.10, jsem odjel autobusem 47. Pak jsem přestoupil na autobus 44. Cesta i s čekáním a přestupy zabrala posraných 78 minut. A to to bylo jen 5 mil daleko. Absurdní. Po další hodině a půl čekání v místním Office für motor vehicles jsem konečně přisel na řadu a pak už to jelo jako po másle. Test zraku (pamatujete na Hanse Krtka?) a potom test dopravních značek a dopravních znalostí. Věděli jste například, že musíte zastavit slepému člověku, ale ne dále než 5 stop od něj? Používá totiž zvuk vašeho motoru k navigaci. Tak sem si tipl, ostatní odpovědi byly nesmysly. Po 35 správných a 5 špatných odpovědí (stačilo 32 správných), jsem dostal potvrzení o absolvování první části testu, hurá. Takže zítra už jen jízdy.
Zatímco jsem se tupě radoval ze svého úspěchu a opájel se vlastní dokonalostí a na cestě zpátky požral něco hamburgerů v Jack in the box, druhý kamera by zabrala moji bankovní kartu, zapomenutou očividně v bankomatu. Takže po dvouhodinové cestě zpátky a půlhodince blbnutí na policajtech, jestli náhodou nemají můj telefon, následovalo strašlivé rozčilení, řvaní do telefonu při čekání na operátorku, protože mě kurva skutečně nezajímá nějaké konsolidování dluhu, jsem kartu zablokoval. Zítra si jdu pro novou (to je rychlost co?). Pak mě kamarád požádal, jestli bych mu nemohl zakoupit něco vodečky, no co by ne, a přibral jsem si jednoho Rebela v ceně... dobár odměna. A Rebel v Baton Rouge? Divné.
A teď tady sedím a sepisuju to a přemýšlím o zítřku, protože určite nevyrazím před dvanáctou (škola) a určitě se k testovacímu místu nedostanu před druhou. Pak to bude trvat tak půl hodiny aspoň, pak hodina na Office for motor vehicles, pak hodina čekání, takže jestli to všechno stihnu tak kolem čtvrté bych mohl mít řidičák zítra... ach! A nebo taky ne, třeba taky až v pondělí. Pak už stačí jen ošéfovat pojištění a voila - můžu si koupit auto. Skvělé ne?
Strašně me žene vyhlídka auta, možnosti se svobodně a samostatně rozhodovat KAM a KDY chci jet, možnosti dokoupit si třeba chybějící chleba (skáknout si do krámu pře cestu? haha ) a hlavně konečně odjet do Mexika za samičkou, protože se mi nelíbí, jak dlouho jsme od sebe a začíná mi po ní být skutečně smutno... jenže i pak to nebude v mojich rukou, dokud nám naše zrelaxovaná internacionální koordinátorka nevrátí naše DS-2019 papíry.
Ale abych to nebral jen z té negativní stránky, tak jsem si dneska na moment představil, jak vypadá Amerika z perspektivy vlastního auta - a vypadá asi tak, jako ve filmu. Všimli jste si, že americké filmy se odehrávají buďto v interiérech, nebo v autě? Zatímco v evropských je spousta scén na ulici. Možná i to utváří charakter a rozpoznávací znak amerických filmů. No ale to už jsme mimo téma. Tak zatím zdar.
středa 9. září 2009
Tak jsme tady měsíc, děcka
Dnešní den se nese ve znamení drobně pozdvižené nálady. Nejen, že jsem si ráno klidně přispal a zcela ignoroval hodinu "managementu" od 8.30, ale vlastně mi i došlo, že právě 09/09/2009 je datum, které značí přesně měsíc mojeho pobytu na území Spojených států. A to si zaslouží jak drobnou rekapitulaci, tak i skromnou soukromou odměnu, kterou jsem si dneska usmažil. Ano, hadáte správně - byl to Wiener Schnitzel :) (Jen vsuvka - nejen že mi nějaká svině ukradla hrnec, ale když jsem se na 20 minut vzdálil od věcí v pračce, tak mi ty kurvy ukradly i pytel na prádlo. Co to kurva je?) Pravý, z telecího, v trojobalu, no prostě lahůdka... ale příště to maso zpracuju radši dříve, už se trošku zelenalo. Ne že by mě to mohlo zastavit nebo tak.
Co se té rekapitulace týče, včera jsem si trošku třídil myšlenky a došlo mi, že je to hodně podobné jako prvák na kolejích v Brně. Nové a neznámé prostředí, noví lidi, nová škola... a že většina problémů co se vyskytla plyne jen z absence auta a tudíž nemožnosti samostatně cokoliv dělat (včerejší cesta do Mallu koupit si mobil trvala 4 hodiny, tou místní dopravou). Problémy vyplývající z kulturních rozdílů si stačí moc nepřipouštět a člověk je pak v pohodě, ikdyž tvrdit že by mě určité věci nehnaly až k nepříčetnosti či naopak nenechávaly v němém údivu by bylo nepravdivé.
Celkově si myslím, že incident s telefonem a střelbou a následná nepříčetnost bylo přesně to, co jsem potřeboval. Překonalo to hranici mojí trpělivosti a nezbylo mi, než se více přizpůsobit, takže ve výsledku je to teď lepší, než to bylo. Hlavně si někdy uvědomuju ty nekonečné možnosti, co mám. Vždyť jsem přece v Americe. Můžu si zajet surfovat do Kalifornie, vidět Mt. Rushmore, obří kukuřičné pole, poslouchat živý jazz v New Orleans, ztratit se mezi mrakodrapy velkoměst, zajít si na koncert skoro jakékoliv dobré skupiny, dát si obrovský steak... to všechno tady je a čeká to na mne, jako velký apple pie - jen si ukousnout :)
Celkově si myslím, že incident s telefonem a střelbou a následná nepříčetnost bylo přesně to, co jsem potřeboval. Překonalo to hranici mojí trpělivosti a nezbylo mi, než se více přizpůsobit, takže ve výsledku je to teď lepší, než to bylo. Hlavně si někdy uvědomuju ty nekonečné možnosti, co mám. Vždyť jsem přece v Americe. Můžu si zajet surfovat do Kalifornie, vidět Mt. Rushmore, obří kukuřičné pole, poslouchat živý jazz v New Orleans, ztratit se mezi mrakodrapy velkoměst, zajít si na koncert skoro jakékoliv dobré skupiny, dát si obrovský steak... to všechno tady je a čeká to na mne, jako velký apple pie - jen si ukousnout :)
úterý 8. září 2009
Mothafuckaazz!
Tak, včerejší večer se poněkud zvrhl. Z původního plánu jít spát v 10 večer sešlo, protože party portugalec Marco dostal skvělý nápad jít chlastat. Což samo o sobě by bylo v pohodě, kdybych nebyl nalitý už předtím a kdyby pak nedošlo k tomu posranému souběhu sraček které prostě kurva vyvrcholily dneska.
Jakmile jsme se dostali do toho hnusného baru, kde to mimochodem smrdí jako zvratky, tak jsem zjistil, že mi nějaká mrdka ukradla telefon. Takže jsem si půjčil mobil od britského kamaráda a zkusil zavolat na svoje číslo. Což jsem samozřejmě musel dělat venku, protože vevnitř byl prostě absurdní hluk. Zvedla to nějaká svině americká a mlela cosi o tom že je to její mobil nebo co. Měl sem sto chutí ubít ji dlažební kostkou. Chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnil a začal normálně přemýšlet. Vzhledem k tomu, že telefon byl pořád zapnutý a nemohl být daleko jsem se rozhodl zavolat 911. Wow, zážitek jako z filmu, ale demence typicky policejní.
Když sem tak postával na parkovišti a konverzoval s policistkou na drátě, ozval se výstřel (?!). Co to kurva bylo? Pak kolem mě proběhli dva policajti a začali vytahovat zbraně. Stoupli si za auto, ve kterém očividně někdo byl a za pokřikování obvyklých věcí, jakože chcou vidět ruce a tak vyzvaly ty dva týpky, co předtím očividně vystřelili, aby vylezli z auta. Řidič to pobral docela rychle a dokonce i pochopil instrukce aby stáhl okénko a otevřel si dveře z venku, což udělal, vystoupil s rukama nad hlavou, lehl si na zem a nechal se spoutat. Spolujezdec už tak spolupracující nebyl. Dvířka si otevřel normálně a ruce měl v kalhotách. Policajt mu mířil na hrudník z asi dvoumetrové vzdálenosti, ale týpka to očividně nechávalo klidným. Pak mu to asi došlo, tak se vzdal a nechal se taky spoutat. Pořád něco pokřikoval, což se policajtům asi nelíbilo, tak na něho použili taser ikdyž už byl spoutaný. Nepříjemné. Ani jeho kamarádovi se to nelíbilo, tak něco vykřikl, za což se mu dostalo kopance do žaludku. Očividně totální demence na obou stranách. Auto pak doprohledal další policajt ozbrojený brokovnicí s fešnou baterkou přidělanou dole.
Marco to všechno fotil, za což skoro dostal od policie do držky a navíc mu vymazali všechny fotky. Co to má kurva být? Tohle už bylo všechno moc, takže sme vypadli taxíkem radši na campus, než nás nějaký debil buď z řad policajtů nebo místních frajerů zastřelí. Ve světle těchto událostí jsem začal zvažovat nabídku překupníka na koupi pumpovací brokovnice za $200, protože prostě pcháá, otřesné. Kreténi.
Takže bilance večera - ukradený mobil, skoro mě zastřelili, k tomu hromada peněz za taxíky, prostě SUPER. A dneska se taky všechno sere. Sere mě, jak posraně rozlehlý je ten debilní campus, jak nejezdí žádný blbý tranzit, sere mě to jebnuté vedro a vlhko, neuvěřitelně me sere systém těch posraných dveří, do kterých pořád musím strkat tu vyjebanou kartu abych se vůbec někam dostal, sere mě ta imbecilní klimatizace, proč kurva je v budovách 18 stupňů? Otřesné kurva drát.
Doufám, že vypadnu brzo za samičkou do Mexika, to je tak asi to jediné, co mě drží naživu, vidina výletu.
Jakmile jsme se dostali do toho hnusného baru, kde to mimochodem smrdí jako zvratky, tak jsem zjistil, že mi nějaká mrdka ukradla telefon. Takže jsem si půjčil mobil od britského kamaráda a zkusil zavolat na svoje číslo. Což jsem samozřejmě musel dělat venku, protože vevnitř byl prostě absurdní hluk. Zvedla to nějaká svině americká a mlela cosi o tom že je to její mobil nebo co. Měl sem sto chutí ubít ji dlažební kostkou. Chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnil a začal normálně přemýšlet. Vzhledem k tomu, že telefon byl pořád zapnutý a nemohl být daleko jsem se rozhodl zavolat 911. Wow, zážitek jako z filmu, ale demence typicky policejní.
Když sem tak postával na parkovišti a konverzoval s policistkou na drátě, ozval se výstřel (?!). Co to kurva bylo? Pak kolem mě proběhli dva policajti a začali vytahovat zbraně. Stoupli si za auto, ve kterém očividně někdo byl a za pokřikování obvyklých věcí, jakože chcou vidět ruce a tak vyzvaly ty dva týpky, co předtím očividně vystřelili, aby vylezli z auta. Řidič to pobral docela rychle a dokonce i pochopil instrukce aby stáhl okénko a otevřel si dveře z venku, což udělal, vystoupil s rukama nad hlavou, lehl si na zem a nechal se spoutat. Spolujezdec už tak spolupracující nebyl. Dvířka si otevřel normálně a ruce měl v kalhotách. Policajt mu mířil na hrudník z asi dvoumetrové vzdálenosti, ale týpka to očividně nechávalo klidným. Pak mu to asi došlo, tak se vzdal a nechal se taky spoutat. Pořád něco pokřikoval, což se policajtům asi nelíbilo, tak na něho použili taser ikdyž už byl spoutaný. Nepříjemné. Ani jeho kamarádovi se to nelíbilo, tak něco vykřikl, za což se mu dostalo kopance do žaludku. Očividně totální demence na obou stranách. Auto pak doprohledal další policajt ozbrojený brokovnicí s fešnou baterkou přidělanou dole.
Marco to všechno fotil, za což skoro dostal od policie do držky a navíc mu vymazali všechny fotky. Co to má kurva být? Tohle už bylo všechno moc, takže sme vypadli taxíkem radši na campus, než nás nějaký debil buď z řad policajtů nebo místních frajerů zastřelí. Ve světle těchto událostí jsem začal zvažovat nabídku překupníka na koupi pumpovací brokovnice za $200, protože prostě pcháá, otřesné. Kreténi.
Takže bilance večera - ukradený mobil, skoro mě zastřelili, k tomu hromada peněz za taxíky, prostě SUPER. A dneska se taky všechno sere. Sere mě, jak posraně rozlehlý je ten debilní campus, jak nejezdí žádný blbý tranzit, sere mě to jebnuté vedro a vlhko, neuvěřitelně me sere systém těch posraných dveří, do kterých pořád musím strkat tu vyjebanou kartu abych se vůbec někam dostal, sere mě ta imbecilní klimatizace, proč kurva je v budovách 18 stupňů? Otřesné kurva drát.
Doufám, že vypadnu brzo za samičkou do Mexika, to je tak asi to jediné, co mě drží naživu, vidina výletu.
pondělí 7. září 2009
Strudel, Tarantino a 1.88 librový steak
Tak, dnešní neděle byla zase dalším z mnoha a mnoha doposud prozevlených dnů. Vstal jsem někdy v 11 a dělal blbosti na počítači a najednou byly dvě. Nějak jsem si vzpomněl, že jsem chtěl vidět ten nový Tarantinův film, Inglorious basterds. Tak sem to nadhodil chlapcům. Návrh byl schválen, protože movie vypadal dobře, zbývalo se jen domluvit na odjezdu. Vzhledem k tomu, že film začínal 4.35, kino je odsuď 30 minut a byly zrovna 2 hodiny, bylo to jasné. Do 2 hodin musíme vyrazit.
Jenže spolubydlící zcela nadšeně se slovy že "za chvílí půjde do posilky (přes celý campus) a pak se najíst" odešel hrát do vedlejšího pokoje fotbal na XBoxu. Musel jsem mu vysvětlit, že na všechny ty věci prostě není dost času, bylo to vyčerpávající :)
Zcela překvapivě jsme byli ve 4 hodiny připraveni vyrazit, hurá. Cestu nám trochu komplikoval šílený déšť, který se spustil, ale dobré. Už jsme byli skoro u kina, když v tom auto odbočilo někam do hajzlu. Říkám, co se děje? A hoši že prý viděli kino. Jen tak, prostě nějaké kino, tak tam zajeli. Trochu frustrující. Po pár minutách vysvětlování jsme byli zase na správné stezce a dokonce jsme i trefili do správného kina, hurá :)
No co vám budu povídat, ten film byla čistá sranda :) Sice v něm Němci vypadali jako dementi a amíci jako banda masových vrahů, ale je to přece jen film. Otázka je, co si z toho odnese americké publikum :) Stinnou stránkou filmu byla ta šílená scéna ve francouzské restauraci, kde si ten sympatický důstojník SS dávál štrůdl se šlehačkou a bože normální espresso, jak sem slintal, jak se mi zastesklo po evropském jídlu.
Naštěstí se večer naskytla příležitost zajet do Walmartu. Strouhanka, mouka, vajíčka, jabka, ocet, sůl, hrozinky, obří steak, telecí, citrónky, skořice:) Znalci už vytušili, že se chystám dělat Wiener schnitzel, péct štrůdl a jíst steak. Zatímco ten skoro kilový steak jsem slupl jako nic, tak štrůdl chvilku trvá. Vlastně právě TEĎ je v troubě. Ale než to dopíšu, dám sem jeho fotky. Nebo teda štrůdlu, spíš toho mrzáčka, co jsem vyrobil. No jo, je to poprvé. A to vždycky bolí :)
Jaja, tomu říkám steak :)
Ale už se těším na zítřek, v přípravě schnitzelů mám tolik zkušeností, že prostě nemůžu selhat. Haha :) Jenom sehnat skutečné espresso bude trochu problém. Ale vzhledem k cenám věcí tady si asi koupím pressovar.
.jpg)
A tady je, mrzáček...
Takže tak. Dnešní den byl čistě konzumní s jedinou touhou napchat si břicho něčím, co není úplná sračka. No a protože jsem byl pořád pryč a nebo vařil, tak jsem zanedbával kontakt se samičkou, za což se jí tímto omlouvám (teda, jestli čte můj blog:). Tak dobrou noc děti :)
Jo a ještě písnička na spaní, hlavně pro samičku : Queen of New Orleans
Jenže spolubydlící zcela nadšeně se slovy že "za chvílí půjde do posilky (přes celý campus) a pak se najíst" odešel hrát do vedlejšího pokoje fotbal na XBoxu. Musel jsem mu vysvětlit, že na všechny ty věci prostě není dost času, bylo to vyčerpávající :)
Zcela překvapivě jsme byli ve 4 hodiny připraveni vyrazit, hurá. Cestu nám trochu komplikoval šílený déšť, který se spustil, ale dobré. Už jsme byli skoro u kina, když v tom auto odbočilo někam do hajzlu. Říkám, co se děje? A hoši že prý viděli kino. Jen tak, prostě nějaké kino, tak tam zajeli. Trochu frustrující. Po pár minutách vysvětlování jsme byli zase na správné stezce a dokonce jsme i trefili do správného kina, hurá :)
No co vám budu povídat, ten film byla čistá sranda :) Sice v něm Němci vypadali jako dementi a amíci jako banda masových vrahů, ale je to přece jen film. Otázka je, co si z toho odnese americké publikum :) Stinnou stránkou filmu byla ta šílená scéna ve francouzské restauraci, kde si ten sympatický důstojník SS dávál štrůdl se šlehačkou a bože normální espresso, jak sem slintal, jak se mi zastesklo po evropském jídlu.
Naštěstí se večer naskytla příležitost zajet do Walmartu. Strouhanka, mouka, vajíčka, jabka, ocet, sůl, hrozinky, obří steak, telecí, citrónky, skořice:) Znalci už vytušili, že se chystám dělat Wiener schnitzel, péct štrůdl a jíst steak. Zatímco ten skoro kilový steak jsem slupl jako nic, tak štrůdl chvilku trvá. Vlastně právě TEĎ je v troubě. Ale než to dopíšu, dám sem jeho fotky. Nebo teda štrůdlu, spíš toho mrzáčka, co jsem vyrobil. No jo, je to poprvé. A to vždycky bolí :)
Jaja, tomu říkám steak :).jpg)
A tady je, mrzáček...Jo a ještě písnička na spaní, hlavně pro samičku : Queen of New Orleans
pátek 4. září 2009
New Orleans
Nalijme si čistého vína. Baton Rouge, hlavní město Louisiany a místo mojí dočasné residence, je hnusná díra. Je to město odpuzujících betonových konstrukcí, bažin, bordelu, špíny a lůzy. Takový velký hnusný Přívoz. Takže co jiného se samičkou o víkendu podniknout, než se vydat do New Orleans :)
Celá naše cesta začala prostým zakoupením laciného (225$) Holiday Inn přímo v centru turistické oblasti. Dále bylo třeba se tam nějak dopravit. Absence auta nám nechala jedinou možnost - Greyhound autobusy (30$/osoba/zpáteční). Nic proti nim, ale nikdy předtím jsem si nemyslel, že určité služby mohou být v ČR lepší než v USA. Student Agency rozhodně je a možná proto jsou tak dobří. Je to snad pronikání dobrých věcí do ČR? No, každopádně po HODINĚ spoždění jsme se do New Orleans dostali (fotky). Hurray!
Samotné město působí, narozdíl od místa, kde jsem teď, jako skutečné město. Mrakodrapy, velké budovy, malé baráčky, prostě americké město, jak si ho představujete. Dobrá část byla francouzská čtrť (French Quarter). Domky jako vystrižené už z té zmíněné bondovky, dokonce i kavárny (wow) a hromady restaurací s místním jídlem. To by šlo. Ale největší atrakce New Orleans je pravděpodobně Bourbon Street - něco jako Ostravská Stodolní, ale tak 4x delší, s živou hudbou, levnějším chlastem, mnohem více lidma a dokonce je dvoupatrová (balkónky). Huh, sranda :)
O New Orleans se toho moc říct nedá, je třeba to zažít. Atmosféra je jedinečná, z fotek vidět bohužel není. Co by ale neměl jedinec rozhodně propásnout je plavba na kolesovém parníku po mocné Mississippi, už pro ten pocit. Ono sice okolí je nechutně industriální, ale když se trochu zasníme, rozmlžíme vidění a vychutnáme si plavbu, můžeme si představit sami sebe sedět v jednom z těch nádherných domů v koloniálním stylu, s rozsáhlýma plantážema, v časech konfederace, dokud se tady do toho nesrali ti liberálové ze severu... jo to musela být pohoda :)
Celá naše cesta začala prostým zakoupením laciného (225$) Holiday Inn přímo v centru turistické oblasti. Dále bylo třeba se tam nějak dopravit. Absence auta nám nechala jedinou možnost - Greyhound autobusy (30$/osoba/zpáteční). Nic proti nim, ale nikdy předtím jsem si nemyslel, že určité služby mohou být v ČR lepší než v USA. Student Agency rozhodně je a možná proto jsou tak dobří. Je to snad pronikání dobrých věcí do ČR? No, každopádně po HODINĚ spoždění jsme se do New Orleans dostali (fotky). Hurray!
Samotné město působí, narozdíl od místa, kde jsem teď, jako skutečné město. Mrakodrapy, velké budovy, malé baráčky, prostě americké město, jak si ho představujete. Dobrá část byla francouzská čtrť (French Quarter). Domky jako vystrižené už z té zmíněné bondovky, dokonce i kavárny (wow) a hromady restaurací s místním jídlem. To by šlo. Ale největší atrakce New Orleans je pravděpodobně Bourbon Street - něco jako Ostravská Stodolní, ale tak 4x delší, s živou hudbou, levnějším chlastem, mnohem více lidma a dokonce je dvoupatrová (balkónky). Huh, sranda :)
O New Orleans se toho moc říct nedá, je třeba to zažít. Atmosféra je jedinečná, z fotek vidět bohužel není. Co by ale neměl jedinec rozhodně propásnout je plavba na kolesovém parníku po mocné Mississippi, už pro ten pocit. Ono sice okolí je nechutně industriální, ale když se trochu zasníme, rozmlžíme vidění a vychutnáme si plavbu, můžeme si představit sami sebe sedět v jednom z těch nádherných domů v koloniálním stylu, s rozsáhlýma plantážema, v časech konfederace, dokud se tady do toho nesrali ti liberálové ze severu... jo to musela být pohoda :)
Prasečí chřipka útočí
Posledních pár dnů bylo CHROCHT, hned objasním :)
26. srpna, 2 dny po začátku školy, přiletěla samička. Což samo o sobě by byla skvělá zpráva, jenže to bych nesměl onemocnět prasečí chřipkou. 24. sem začal nějak kašlat a nebylo mi moc dobře tak sem si vzal aspirin s tím, že to "vyležím". Celou noc jsem strávil ve skvělých horečkách, tak sem si 25. zašel k místnímu šamanovi aka felčarovi. Měření ukázalo teplotu přes 40 a všechny příznaky odpovídaly chřipce, což v kombinaci se stovkama ostatních nemocných na celém kampusu a vzhledem k ročnímu období ukazovalo na jediné - prasečí chřipku.
Vyfasoval sem Tamiflu, týdení omluvenku a pokyn, ať se jdu vyležet. Super, hlavně vzhledem k tomu, že další den, 26., měla přiletět zmíněná samička. Napchal sem se směsí tamiflu, vitamínů, protikašlacích léků, aspirinu a Big Maců a s tichou modlitbou v duši šel spát a doufal, že ráno budu OK.
Další den ráno, v den příjezdu samičky, mi bylo ještě hůř. Znáte ten pocit, když máte horečku a rychle pohnete hlavou, jak se pohled jakoby "trhá"? I těch pár metrů na záchod se zdálo jako hrát Doom 2 na 386 s 2MB RAM. Nic příjemného. Takže sem zrušil všechny rezervace aut a hotelů na nadcházející týden a vymyslel nouzový plán, v jehož důsledku měla samička strávit pár nocí u našeho společného kamaráda. Na víc jsem se nezmohl a na pár hodin usnul. Ve 3 přišel čas objednat si taxíka, doplazit se do něj a jet vyzvednout samičku na letiště. Cesta byla utrpením, tak jsem chtěl zpátky do postele.
Setkání nebylo zrovna nejpříjemnější. Samička, zklamaná z mojí náhlé indispozice, chtěla hned přebookovat letenku a odletět do Mexika (kam mimochodem jede na rok studovat) co nejdříve. Což se mě dotklo, protože jsem ji chtěl tady. Na druhou stranu jsem ji nechtěl nakazit, tak co teď? Rozhodli sme se vzít si na jednu noc pokoj v motelu, pak uvidíme. Obecně společná nálada byla dost mrazivá. Pak se stala divná věc.
Když jsem doprovodil samičku do jejího přechodného habitatu, odjel si pro věci a vrátil se za ní zpátky, tak se asi stal zázrak. Nejenom že se nám podařilo se usmířit a obnovit naše vzdáleností, časem (17 dní, tak dlouho už nesmí nikdy zůstat sama) a podivnýma představama oslabené vazby (a že bych mohl o tom usmíření povídat, hehe), ale navíc jsem jako zázrakem vyzdravěl - žádná horečka, jen lehká bolest krku a další den už velmi OK. Pak nás čekal krásný společný týden plný úchylností, výletu do New Orleans, piva a lásky :)
Post Blog Post: Swine flu není vůbec tak zlá, jak se z ČR jevila. Vlastně bylo dobře ji dostat, aspoň sem nemusel do školy.
26. srpna, 2 dny po začátku školy, přiletěla samička. Což samo o sobě by byla skvělá zpráva, jenže to bych nesměl onemocnět prasečí chřipkou. 24. sem začal nějak kašlat a nebylo mi moc dobře tak sem si vzal aspirin s tím, že to "vyležím". Celou noc jsem strávil ve skvělých horečkách, tak sem si 25. zašel k místnímu šamanovi aka felčarovi. Měření ukázalo teplotu přes 40 a všechny příznaky odpovídaly chřipce, což v kombinaci se stovkama ostatních nemocných na celém kampusu a vzhledem k ročnímu období ukazovalo na jediné - prasečí chřipku.
Vyfasoval sem Tamiflu, týdení omluvenku a pokyn, ať se jdu vyležet. Super, hlavně vzhledem k tomu, že další den, 26., měla přiletět zmíněná samička. Napchal sem se směsí tamiflu, vitamínů, protikašlacích léků, aspirinu a Big Maců a s tichou modlitbou v duši šel spát a doufal, že ráno budu OK.
Další den ráno, v den příjezdu samičky, mi bylo ještě hůř. Znáte ten pocit, když máte horečku a rychle pohnete hlavou, jak se pohled jakoby "trhá"? I těch pár metrů na záchod se zdálo jako hrát Doom 2 na 386 s 2MB RAM. Nic příjemného. Takže sem zrušil všechny rezervace aut a hotelů na nadcházející týden a vymyslel nouzový plán, v jehož důsledku měla samička strávit pár nocí u našeho společného kamaráda. Na víc jsem se nezmohl a na pár hodin usnul. Ve 3 přišel čas objednat si taxíka, doplazit se do něj a jet vyzvednout samičku na letiště. Cesta byla utrpením, tak jsem chtěl zpátky do postele.
Setkání nebylo zrovna nejpříjemnější. Samička, zklamaná z mojí náhlé indispozice, chtěla hned přebookovat letenku a odletět do Mexika (kam mimochodem jede na rok studovat) co nejdříve. Což se mě dotklo, protože jsem ji chtěl tady. Na druhou stranu jsem ji nechtěl nakazit, tak co teď? Rozhodli sme se vzít si na jednu noc pokoj v motelu, pak uvidíme. Obecně společná nálada byla dost mrazivá. Pak se stala divná věc.
Když jsem doprovodil samičku do jejího přechodného habitatu, odjel si pro věci a vrátil se za ní zpátky, tak se asi stal zázrak. Nejenom že se nám podařilo se usmířit a obnovit naše vzdáleností, časem (17 dní, tak dlouho už nesmí nikdy zůstat sama) a podivnýma představama oslabené vazby (a že bych mohl o tom usmíření povídat, hehe), ale navíc jsem jako zázrakem vyzdravěl - žádná horečka, jen lehká bolest krku a další den už velmi OK. Pak nás čekal krásný společný týden plný úchylností, výletu do New Orleans, piva a lásky :)
Post Blog Post: Swine flu není vůbec tak zlá, jak se z ČR jevila. Vlastně bylo dobře ji dostat, aspoň sem nemusel do školy.
pondělí 24. srpna 2009
America so far
Za posledních pár dnů se odehrálo několik zajímavých věcí, které stojí za zmínku.
První věcí, kterou pravděpodobně všichni znáte z filmů, jsou "fraternity" a "sorority", tedy bratrstva a sestrstva. Jsou to takové ty divné tajné spolky se jmény Kappa Lambda Beta, Delta Delta Delta, Alpha Kappa Psi, atd. Na začátku každého semestru pořádají tyhle kluby nábor. Nejedná se o žádné tajné bratrstvo, jak jsem si do nedávna myslel, ale o relativně normální skupiny lidí sdružující se ve svých domech na campusu a pořádajících různé aktivity.
Proces náboru do těchto partiček se jmenuje "rush" a je extrémně organizovaný a značně zdlouhavý. Jedná se o vzájemný výběr, tzn. že freshmeni chodí do baráčků a ptají se, co jim můžou nabídnout (většinou je to to samé - sudy piva, striptérky, párty a kamarádství) a fraternities zase zjišťují, co mohou od freshmenů očekávat (nechcou přece žádné chudkáky, teda až na Tau Kappa Epsilon, vypadali jako by utekli z Hory mají oči). Tyhle pochůzky a vzájemné vybírání zaberou pár dnů (frats) až týdnů (sororities). A na konci, pokud chcou uchazeči do fraternity skutečně vstoupit, tak je čeká členský poplatek ve výši několik set až několika tisíc dolarů. Výše se odvíjí od prestiže fraternity, frekvence keg-hooker-stripper parties, které frat pořádá a taky od toho, jestli máte v ceně bydlení v jejich domě a stravu.
Byla by sice sranda machrovat s papírkem Pi Kappa Psi, ale za těch pár tisíc USD a hlavně obrovské množství času, které to členství stojí, se to výměnným studentům asi zrovna dvakrát nevyplatí. Ale jinak byl rush a 5 hodin rozhovorů se členy frats (o jídle zdarma nemluvě) docela zajímavou zkušeností. Rozhodně je to část amerického college life.
Druhá věc, která se začíná pomalu vkrádat na mysl, je způsob, jakým američani respektují zákony, předpisy, vyhlášky, etiku, morálku a psaná i nepsaná nařízení a doporučení obecně. Nevím, jestli je to jen mou vrozenou zhýralostí a naprostou absencí respektu k "autoritám", ale dělat si hlavu z toho, že lezu přes plot na hřiště zahrát si tenis a schovávat se kvůli tomu před policejním autem by mě asi nenapadlo. Stejně tak doporučení od učitelů, že "by byl dobrý nápad, přečíst si do příšte lekce tu kapitolu" bych asi ignoroval, jestli bych si jich vůbec všiml. V podstatě se dá říct, že všichni Američani kolem mě respektují hlavně 3 věci - zákon, rodinu a morálku, nebo, chcete-li, ve zdejší společnosti převládající představu o tom, co je správné a co ne. Nikdy by mě nenapadlo přemýšlet nad tím, že bych neměl říkat věci jako "potřebuju kurvu, aby mi prala, vařila a aby mě kouřila", jak prohlásil po dni plném naprostého nezdaru můj spolubydlící :)
Co se týče americké školy a vzdělávacího systému, zatím jediná věc, na kterou jsem přišel, je, že na všechno mají služby. Externí služba pro výuku Wordu, pro skoro všechno se používá Moodle, místo vyvíjení jakéhosi pochybného osobního mailboxu máme Gmail (ale na adrese @tigers.lsu.edu, samozřejmě), prostě skoro vše je zajištěno externě. Přijde mi to velmi efektivní. No, ale dneska sem ve třech classes strávil dohromady 30 minut, páč sme jen pročítali sylaby, tak uvidíme, co přinese budoucnost :)
PS: V distupaci se zástupci správy bydlení o možnosti smažení v kuchyni se povedlo prosadit možnost smažit na pánvičce, zatímco fritování zůstalo zakázáno. Z důvodu produkce greesy laden vapors, což nevím, co je, ani jak se to píše. No, ale když sem viděl děcka připravovat i třeba blbý šejk, tak se ani nedivím, povolení fritéz by se rovnalo holocaustu (nebo tomu, když vaří Havel, tímto ho zdravím :D )
První věcí, kterou pravděpodobně všichni znáte z filmů, jsou "fraternity" a "sorority", tedy bratrstva a sestrstva. Jsou to takové ty divné tajné spolky se jmény Kappa Lambda Beta, Delta Delta Delta, Alpha Kappa Psi, atd. Na začátku každého semestru pořádají tyhle kluby nábor. Nejedná se o žádné tajné bratrstvo, jak jsem si do nedávna myslel, ale o relativně normální skupiny lidí sdružující se ve svých domech na campusu a pořádajících různé aktivity.
Proces náboru do těchto partiček se jmenuje "rush" a je extrémně organizovaný a značně zdlouhavý. Jedná se o vzájemný výběr, tzn. že freshmeni chodí do baráčků a ptají se, co jim můžou nabídnout (většinou je to to samé - sudy piva, striptérky, párty a kamarádství) a fraternities zase zjišťují, co mohou od freshmenů očekávat (nechcou přece žádné chudkáky, teda až na Tau Kappa Epsilon, vypadali jako by utekli z Hory mají oči). Tyhle pochůzky a vzájemné vybírání zaberou pár dnů (frats) až týdnů (sororities). A na konci, pokud chcou uchazeči do fraternity skutečně vstoupit, tak je čeká členský poplatek ve výši několik set až několika tisíc dolarů. Výše se odvíjí od prestiže fraternity, frekvence keg-hooker-stripper parties, které frat pořádá a taky od toho, jestli máte v ceně bydlení v jejich domě a stravu.
Byla by sice sranda machrovat s papírkem Pi Kappa Psi, ale za těch pár tisíc USD a hlavně obrovské množství času, které to členství stojí, se to výměnným studentům asi zrovna dvakrát nevyplatí. Ale jinak byl rush a 5 hodin rozhovorů se členy frats (o jídle zdarma nemluvě) docela zajímavou zkušeností. Rozhodně je to část amerického college life.
Druhá věc, která se začíná pomalu vkrádat na mysl, je způsob, jakým američani respektují zákony, předpisy, vyhlášky, etiku, morálku a psaná i nepsaná nařízení a doporučení obecně. Nevím, jestli je to jen mou vrozenou zhýralostí a naprostou absencí respektu k "autoritám", ale dělat si hlavu z toho, že lezu přes plot na hřiště zahrát si tenis a schovávat se kvůli tomu před policejním autem by mě asi nenapadlo. Stejně tak doporučení od učitelů, že "by byl dobrý nápad, přečíst si do příšte lekce tu kapitolu" bych asi ignoroval, jestli bych si jich vůbec všiml. V podstatě se dá říct, že všichni Američani kolem mě respektují hlavně 3 věci - zákon, rodinu a morálku, nebo, chcete-li, ve zdejší společnosti převládající představu o tom, co je správné a co ne. Nikdy by mě nenapadlo přemýšlet nad tím, že bych neměl říkat věci jako "potřebuju kurvu, aby mi prala, vařila a aby mě kouřila", jak prohlásil po dni plném naprostého nezdaru můj spolubydlící :)
Co se týče americké školy a vzdělávacího systému, zatím jediná věc, na kterou jsem přišel, je, že na všechno mají služby. Externí služba pro výuku Wordu, pro skoro všechno se používá Moodle, místo vyvíjení jakéhosi pochybného osobního mailboxu máme Gmail (ale na adrese @tigers.lsu.edu, samozřejmě), prostě skoro vše je zajištěno externě. Přijde mi to velmi efektivní. No, ale dneska sem ve třech classes strávil dohromady 30 minut, páč sme jen pročítali sylaby, tak uvidíme, co přinese budoucnost :)
PS: V distupaci se zástupci správy bydlení o možnosti smažení v kuchyni se povedlo prosadit možnost smažit na pánvičce, zatímco fritování zůstalo zakázáno. Z důvodu produkce greesy laden vapors, což nevím, co je, ani jak se to píše. No, ale když sem viděl děcka připravovat i třeba blbý šejk, tak se ani nedivím, povolení fritéz by se rovnalo holocaustu (nebo tomu, když vaří Havel, tímto ho zdravím :D )
středa 19. srpna 2009
I am from the trap, bitch!
Posledních pár dnů bylo krutých. Zase se vyřizovaly nějaké formality a taky bylo třeba se trochu porozhlídnout po campusu a zjistit co tady vůbec mají. Například místní rekreační centrum. V podstatě se jedná o obrovskou posilovnu, s bazénem, osobním trenérem a dietologem. To vše už je samozřejmě v ceně školného. Trochu sem to první den přehnal a ještě teď, 2 dny po workoutu, se nemůžu pořádně hýbat. Taky už sem si stihl pořídit mobil, P.O. Box a bankovní účet. Narozdíl od zaostalé ČR trvalo založení účtu včetně vydání VISA karty asi deset minut a jediné co kdy budu muset zaplatit je 5 dolarů. Vedení a platby jsou samozřejmě zdarma. Stejně tak PO Box. Jedna rychlá žádost a bylo hotovo. Sdružení obrany spotřebitelů by mělo zorganizovat měsíční výlet všech občanů ČR do USA, aby se tady trochu porozhlídli, pak bychom si třeba doma přestali srát na hlavu.
Stinná stránka posledních dnů byla samička. Trochu sem ji zanedbával a přestala mi psát, takže nevím, co se děje. Jestli se za mnou vůbec podívá... no snad jí to přejde. Ztráta samičky by asi byla kritická. Cítil bych se jako polární lišák, v tom dokumentu na Discovery, když mu vlci roztrhali partnerku. Musel pak odejít do jiného údolí.
Stinná stránka posledních dnů byla samička. Trochu sem ji zanedbával a přestala mi psát, takže nevím, co se děje. Jestli se za mnou vůbec podívá... no snad jí to přejde. Ztráta samičky by asi byla kritická. Cítil bych se jako polární lišák, v tom dokumentu na Discovery, když mu vlci roztrhali partnerku. Musel pak odejít do jiného údolí.
sobota 15. srpna 2009
Bits
(Omlouvam se za absenci diakritiky, je tu jen americka klavesnice. Snad to pak opravim.)
Pred par hodinama mi prisel od samicky obsahly mail, ktery krome vyjadreni lasky (a samozrejme ochoty podvolit se chlipnym praktikam) obsahoval taky dobre doporuceni psat si vsechny zajimavosti hned, jak je uvidim, pac pak mi to uz neprijde zajimave. Souhlas.
Jsou to vetsinou vsechno jen ty "drobne rozdily", jak to zname z Pulp Fiction. Tak treba prijdete do restaurace a dostanete vodu zdarma, kterou vam prubezne doplnuji. Nebo si z ulice odskocite do kramu a zazadate o vodu zdarma a s usmevem ji dostanete, bozi. Pak je tady klimatizace - venku je mezi 26 (pulnoc) a 38 stupni (kolem 2 odpoledne), zatimco v budovach se teplota drzi na absurdni hodnote cca. 20 stupnu. Teplotni sok je prilis velky ale prekvapive to zatim nema zadne negativni dusledky, no uvidime. Pak informace - vsechno je napsano dvakrat, trikrat, nebo jeste lepe desetkrat, po ruznych mistech a velkyma cedulema, pripadne ve forme hromady letacku, takze nikdy nehrozi, zebyste neco nevedeli, nebo snad propasli. Teda, jediny rozdil je system autobusu, porad se mi nepovedlo zjistit neco jako jizdni rad. A kdyz uz neco nevite, nebo vam to neni jasne, vzdycky vam nekdo rad a ochotne poradi. Skvele.
Nase orientation se konala v takove velke hale. A jak znamo, velke haly mivaji masivni dvere. A u nich byl chlapek, jehoz jedinou pracovni naplni bylo otevirat dvere pred prichazejicima lidma a podavat informace. Velmi komfortni. Dalsi skvela vec jsou ochutnavky. Kolem obeda je v mallu pred mistama s jidlem vzdycky hromada lidi, kteri chodi s tackama a nabizi kolemjdoucim kusy masa na ochutnani, asi v marne snaze prilakat je do toho specifickeho stanku. No v marne, to kure mi chutnalo, tak sem si dal cele. Nez se ale dostanete pres vsechny ochutnavace na druhy konec, tak jste uz stejne tak syti, ze staci jen nejaky drobny sandwich. Me gusta esto.
Co se tyce cenoveho soku, ten je asi stejne velky, jako sok teplotni. Spotrebni zbozi a elektronika (pre-paid telefony, panve, mikrovlnky, atd.) je tak absurdne levne, ze se snad ani nevyplati to umyvat. Coz by i vysvetlovalo, proc Americane produkuji nejvice odpadu na svete. Divim se, ze je to jen 230% ceske hodnoty. A tak, to by bylo zatim asi vsechno. Az zas na neco prijdu, tak to postnu :)
Pred par hodinama mi prisel od samicky obsahly mail, ktery krome vyjadreni lasky (a samozrejme ochoty podvolit se chlipnym praktikam) obsahoval taky dobre doporuceni psat si vsechny zajimavosti hned, jak je uvidim, pac pak mi to uz neprijde zajimave. Souhlas.
Jsou to vetsinou vsechno jen ty "drobne rozdily", jak to zname z Pulp Fiction. Tak treba prijdete do restaurace a dostanete vodu zdarma, kterou vam prubezne doplnuji. Nebo si z ulice odskocite do kramu a zazadate o vodu zdarma a s usmevem ji dostanete, bozi. Pak je tady klimatizace - venku je mezi 26 (pulnoc) a 38 stupni (kolem 2 odpoledne), zatimco v budovach se teplota drzi na absurdni hodnote cca. 20 stupnu. Teplotni sok je prilis velky ale prekvapive to zatim nema zadne negativni dusledky, no uvidime. Pak informace - vsechno je napsano dvakrat, trikrat, nebo jeste lepe desetkrat, po ruznych mistech a velkyma cedulema, pripadne ve forme hromady letacku, takze nikdy nehrozi, zebyste neco nevedeli, nebo snad propasli. Teda, jediny rozdil je system autobusu, porad se mi nepovedlo zjistit neco jako jizdni rad. A kdyz uz neco nevite, nebo vam to neni jasne, vzdycky vam nekdo rad a ochotne poradi. Skvele.
Nase orientation se konala v takove velke hale. A jak znamo, velke haly mivaji masivni dvere. A u nich byl chlapek, jehoz jedinou pracovni naplni bylo otevirat dvere pred prichazejicima lidma a podavat informace. Velmi komfortni. Dalsi skvela vec jsou ochutnavky. Kolem obeda je v mallu pred mistama s jidlem vzdycky hromada lidi, kteri chodi s tackama a nabizi kolemjdoucim kusy masa na ochutnani, asi v marne snaze prilakat je do toho specifickeho stanku. No v marne, to kure mi chutnalo, tak sem si dal cele. Nez se ale dostanete pres vsechny ochutnavace na druhy konec, tak jste uz stejne tak syti, ze staci jen nejaky drobny sandwich. Me gusta esto.
Co se tyce cenoveho soku, ten je asi stejne velky, jako sok teplotni. Spotrebni zbozi a elektronika (pre-paid telefony, panve, mikrovlnky, atd.) je tak absurdne levne, ze se snad ani nevyplati to umyvat. Coz by i vysvetlovalo, proc Americane produkuji nejvice odpadu na svete. Divim se, ze je to jen 230% ceske hodnoty. A tak, to by bylo zatim asi vsechno. Az zas na neco prijdu, tak to postnu :)
čtvrtek 13. srpna 2009
72 hodin na LSU
První tři dny (překvapivě, z titulku to vůbec není jasné) byly dost zběsilé. V mojí budově dočasného ubytování jsem s hromadou ISEP výměnných studentů, z nichž většina z nich je z Británie. Poměrně to znesnadňuje, skoro až eliminuje možnost komunikace. Cokoliv severně od Londýna je takřka nesrozumitelné a když se baví mezi sebou? Tak možná tak spojky, jinak naprosto ztracen. Ale třeba to přijde:) Část nás je z Francie, někdo z Německa, máme tady 2 libanonce (někam se ztratili, žeby něco kutili bokem?:)), a nejvíce "vyklidněný" je kluk z Dubaje. Vůbec mu nevadí, že ještě nemá kde bydlet po zbytek roku, ale už v baru zbalil nějakou místní chick. 100 bodů. Ale jak sme se tam dostali? Pěkně popořadě.
Naše skupina se vyznačuje značnou kohezí. Pohybujeme se, jako bychom připoutaní nějakým provázkem. Zhruba 40 lidí si to táhne campusem na jídlo, 40 lidí jezdí zmateně autobusem po Baton Rouge a hledá nějaké hezké místo na shopping... prostě chaos. Nakonec se nám povedlo najít místní Mall of Louisiana. No nic moc, v Praze maj větší obchoďáky. Dost mě šokovaly ceny zboží, všechno je prakticky zdarma. Ale nejlepší je až neuvěřitelně široký výběr časopisů - prakticky o všem. O zbraních, krokodýlech, pěstování trávy, prostě všechno.
Když se nám povedlo vrátit se z mallu zpátky do campusu (autobusy jezdí tak zhruba co hodinu, bez auta se tady člověk asi vážne neobejde), tak jsme usoudili, že máme hlad. Představte si 40 lidí, jak se nacpe do pizzerie, srazí k sobě hromadu stolů a každý si začne chaoticky objednávat, každý chce platit zvlášť, někdo chce pizzu napůl a talířek k tomu. U nás by personál zhnuseně nadával, co je to za rozmazlené haranty. A tady? Voda zdarma, úsměvy a žádný problém:) Mimochodem, dal jsem si sandwich, byl výborný.
Další den byl čas se zorientovat - "orientation" tomu říkají. Od 7.45 ráno do 3 odpoledne do nás hustili informace co se může, co se nesmí, vyplňovali jsme formuláře, prostě kompletní briefing. Dobrá zpráva je, že dostanem social security number, takže bude řidičák, auto, proste všechno. Další dobrá zpráva je, že sme měli oběd zdarma. Špatná zpráva byla, že sem si na oběd k sendviči po evropsku vzal jen jednu BBQ omáčku, takže pak chyběla a další špatná zpráva je, že na koleje nesmí sudy piva. No co už, ale basy se pronesou :)
Odpoledne se mi povedlo ztratit klíč od ubytování, což mě přijde asi na $50 a taky jsem zjistil, že za mnou už brzo přijede samička na návštěvu, což mě moc potěšilo (teda, jestli ji pustí přes hranice, nemá zpáteční letenku:).
No uvidíme, jak se to bude dále vyvíjet...
Naše skupina se vyznačuje značnou kohezí. Pohybujeme se, jako bychom připoutaní nějakým provázkem. Zhruba 40 lidí si to táhne campusem na jídlo, 40 lidí jezdí zmateně autobusem po Baton Rouge a hledá nějaké hezké místo na shopping... prostě chaos. Nakonec se nám povedlo najít místní Mall of Louisiana. No nic moc, v Praze maj větší obchoďáky. Dost mě šokovaly ceny zboží, všechno je prakticky zdarma. Ale nejlepší je až neuvěřitelně široký výběr časopisů - prakticky o všem. O zbraních, krokodýlech, pěstování trávy, prostě všechno.
Když se nám povedlo vrátit se z mallu zpátky do campusu (autobusy jezdí tak zhruba co hodinu, bez auta se tady člověk asi vážne neobejde), tak jsme usoudili, že máme hlad. Představte si 40 lidí, jak se nacpe do pizzerie, srazí k sobě hromadu stolů a každý si začne chaoticky objednávat, každý chce platit zvlášť, někdo chce pizzu napůl a talířek k tomu. U nás by personál zhnuseně nadával, co je to za rozmazlené haranty. A tady? Voda zdarma, úsměvy a žádný problém:) Mimochodem, dal jsem si sandwich, byl výborný.
Další den byl čas se zorientovat - "orientation" tomu říkají. Od 7.45 ráno do 3 odpoledne do nás hustili informace co se může, co se nesmí, vyplňovali jsme formuláře, prostě kompletní briefing. Dobrá zpráva je, že dostanem social security number, takže bude řidičák, auto, proste všechno. Další dobrá zpráva je, že sme měli oběd zdarma. Špatná zpráva byla, že sem si na oběd k sendviči po evropsku vzal jen jednu BBQ omáčku, takže pak chyběla a další špatná zpráva je, že na koleje nesmí sudy piva. No co už, ale basy se pronesou :)
Odpoledne se mi povedlo ztratit klíč od ubytování, což mě přijde asi na $50 a taky jsem zjistil, že za mnou už brzo přijede samička na návštěvu, což mě moc potěšilo (teda, jestli ji pustí přes hranice, nemá zpáteční letenku:).
No uvidíme, jak se to bude dále vyvíjet...
úterý 11. srpna 2009
Baton Rouge
"Jaké je hlavní město Asýrie?" "To nevím" "Uááááááááá..."
Tak taková by byla asi reakce na no otázku jaké je hlavní město Louisiany. No taky sem neveděl. První dojem po příletu v 8.30 večer bylo až absurdní vedro a vlhko, které se dostalo do škvíry mezi letadlo a takový ten cucák, co se k němu přistaví. Letiště ale bylo samozřejmě skvěle klimatizováno. Ostatně jako všechny veřejně přístupná místa. Černý zřízenec operoval s pásem na zavazadla, starý černý taxikář (jako vystřižený z jedné Bondovky) mě hodil do hotelu, černá recepční mě ubytovala. Prostě jih USA :) A všichni jsou milí, usměvaví a ochotní. Perfektní. Hotel skvělý, jako z amerických filmů. Když se na ně hodně díváte, hlavně na Akta X, Simpsny a podobné, skoro nic vás nepřekvapí. Teda až na ten přízvuk. "What he says?" a "Qua?" se stanou hojně používanýmy frázemi.
Po snídani dalším skvělým Lincoln Town taxíkem do campusu. Stačí pár kroků z klimatizovanéhu vozu a kompletně se orosím. Me gusta esto :) Vidím nějaké studenty, tak si to k nim nakráčím. "Hi, do you need any help?" "Where's the Acadian hall please?" "What?" "The Acadian hall" "What?.... Oh, you mean the Acadian hall. It's...." Ta chybka ve výslovnosti i dává tušit, že komunikace s domorodci nebude snadná :) No nakonec se mi povedlo dostat se dovnitř, získat dočasné ubytování (fotky) a dokonce jsem potkal i jednoho ISEP výměnného studenta, pro změnu ze starého dobrého Londýna. Trocha britské angličtiny nikdy neuškodí :) (nechytám se, vůbec:)
Podle Google mapy je odsuď Wallmart 1.6 míle, takže sem se rozhodl, že si udělám procházku. Absence chodníků to trošku znesnadnila, stejně jako 32 stupňů a tropická vlhkost, ale odměna byla sladká. Můj první Wallmart :) Budu muset sehnat auto s klimatizací, jinak to nepůjde...
Tak taková by byla asi reakce na no otázku jaké je hlavní město Louisiany. No taky sem neveděl. První dojem po příletu v 8.30 večer bylo až absurdní vedro a vlhko, které se dostalo do škvíry mezi letadlo a takový ten cucák, co se k němu přistaví. Letiště ale bylo samozřejmě skvěle klimatizováno. Ostatně jako všechny veřejně přístupná místa. Černý zřízenec operoval s pásem na zavazadla, starý černý taxikář (jako vystřižený z jedné Bondovky) mě hodil do hotelu, černá recepční mě ubytovala. Prostě jih USA :) A všichni jsou milí, usměvaví a ochotní. Perfektní. Hotel skvělý, jako z amerických filmů. Když se na ně hodně díváte, hlavně na Akta X, Simpsny a podobné, skoro nic vás nepřekvapí. Teda až na ten přízvuk. "What he says?" a "Qua?" se stanou hojně používanýmy frázemi.
Po snídani dalším skvělým Lincoln Town taxíkem do campusu. Stačí pár kroků z klimatizovanéhu vozu a kompletně se orosím. Me gusta esto :) Vidím nějaké studenty, tak si to k nim nakráčím. "Hi, do you need any help?" "Where's the Acadian hall please?" "What?" "The Acadian hall" "What?.... Oh, you mean the Acadian hall. It's...." Ta chybka ve výslovnosti i dává tušit, že komunikace s domorodci nebude snadná :) No nakonec se mi povedlo dostat se dovnitř, získat dočasné ubytování (fotky) a dokonce jsem potkal i jednoho ISEP výměnného studenta, pro změnu ze starého dobrého Londýna. Trocha britské angličtiny nikdy neuškodí :) (nechytám se, vůbec:)
Podle Google mapy je odsuď Wallmart 1.6 míle, takže sem se rozhodl, že si udělám procházku. Absence chodníků to trošku znesnadnila, stejně jako 32 stupňů a tropická vlhkost, ale odměna byla sladká. Můj první Wallmart :) Budu muset sehnat auto s klimatizací, jinak to nepůjde...
24hrs in NYC
NYC. Krásné místo. (fotky) Po příletu na JFK sem se rozhodl zvolit nejlehčí cestu a vzít si žlutý taxík na Manhattan. Za cca. 50$ to byla celkem slušná cena - vidíte kus NY, na pětiproudových dálnicích obrovské auta a hezky se vyklidníte. Taxi mě vyhodilo na 303 W 30th St., NY, USA, kde je shodou okolností Manhattan Inn hostel, který jsem měl zabookovaný. Vnitřní architektura odpovídala spíše Holandsku, než Americe, ale co už.
Dost složité bylo překonat nutkání lehnou si a spát (byly přece teprv 4 odpoledne, jenže malinkatý jetlag se stejně projevil) a místo toho si dát sprchu, navlíct na sebe čerstvé hadry a vyrazit po pamětihodnostech NY. Metrem to jde snadno a rychle, celý Manhattan máte jako na dlani - WTC ground zero, kukec na Sochu svodoby, návštěva Macy's a soucitné pohledy na muže obtěžkané taškama, zatímco se jejich partnerky utápěly v nekonečném nákupním orgasmu, procházka mezi mrakodrapy, hamburger v hospodě s vodou, ledem a citrónkem zdarma, prostě pohoda. Navíc navigace po městě je díky naprosto perfektnímu a logickému systému značení ulic úplná hračka, kterou zvládne i průměrně retardovaný tuleň. Tedy až na to, že vzhledem k absenci průvodce, informačních cedulí ve městě (a přebujelému egu, takže se zeptat prostě nemůžu) jsem neměl ponětí, kde je Times square - to si nechávám pro příští návštěvu :) Velmi příjemné bylo, že v neděli odpoledne/večer je na Manhattanu (a hlavně v Downtownu) asi stejně lidí jako v nedělní Ostravě (rozuměj nikdo).
Jednoznačne nejsilnější zážitek ale přišel další den ráno - návštěva WTC memorial. Nejsem teda zrovna sentimentální typ, ale jen jsem to rychle prošel, protože to bylo skutečně silné. Příběhy těch, co přežili, video, fotky, letáčky s pohřešovanýma... hrozné. Spousta lidí brečela, hodně jich k tomu nemělo daleko a mě jich všech bylo líto, i toho škaredého, co se tam stalo.
Takže to bychom měli. Ještě rychlý checkout z hotelu a doprava Air Trainem do New Jersey a přes Atlantu do Baton Rouge, sídla fiktivních Tigrů, reálných aligátorů a mojí nové dočasné univerzity.
Dost složité bylo překonat nutkání lehnou si a spát (byly přece teprv 4 odpoledne, jenže malinkatý jetlag se stejně projevil) a místo toho si dát sprchu, navlíct na sebe čerstvé hadry a vyrazit po pamětihodnostech NY. Metrem to jde snadno a rychle, celý Manhattan máte jako na dlani - WTC ground zero, kukec na Sochu svodoby, návštěva Macy's a soucitné pohledy na muže obtěžkané taškama, zatímco se jejich partnerky utápěly v nekonečném nákupním orgasmu, procházka mezi mrakodrapy, hamburger v hospodě s vodou, ledem a citrónkem zdarma, prostě pohoda. Navíc navigace po městě je díky naprosto perfektnímu a logickému systému značení ulic úplná hračka, kterou zvládne i průměrně retardovaný tuleň. Tedy až na to, že vzhledem k absenci průvodce, informačních cedulí ve městě (a přebujelému egu, takže se zeptat prostě nemůžu) jsem neměl ponětí, kde je Times square - to si nechávám pro příští návštěvu :) Velmi příjemné bylo, že v neděli odpoledne/večer je na Manhattanu (a hlavně v Downtownu) asi stejně lidí jako v nedělní Ostravě (rozuměj nikdo).
Jednoznačne nejsilnější zážitek ale přišel další den ráno - návštěva WTC memorial. Nejsem teda zrovna sentimentální typ, ale jen jsem to rychle prošel, protože to bylo skutečně silné. Příběhy těch, co přežili, video, fotky, letáčky s pohřešovanýma... hrozné. Spousta lidí brečela, hodně jich k tomu nemělo daleko a mě jich všech bylo líto, i toho škaredého, co se tam stalo.
Takže to bychom měli. Ještě rychlý checkout z hotelu a doprava Air Trainem do New Jersey a přes Atlantu do Baton Rouge, sídla fiktivních Tigrů, reálných aligátorů a mojí nové dočasné univerzity.
Sbohem Východní Evropo
Když jsem si konečně dva dny před odletem připustil, že na rok opouštím ČR a Evropu vůbec, začalo mi být trošku ouzko. I přes to, že jsem vždycky říkal, jaká je ČR zaostalá východní zemička mi najednou přišlo, jak mi bude chybět to známé prostředí. Několikadenní pobyt v relativně rozvinutém koutu naší země, v Praze, mi to příliš neulehčil. Poměrně rozvinuté služby, voda v hospodě na vyžádání zdarma, odpolední kino. Tak proč vůbec někam jezdit? Navíc ještě opouštět svou samičku...
První náznaky, že za přechodným zeslabením odporu k Východní Evropě stojí nostalgie, jsem dostal už večer před odletem. Dvakrát gin a grapefruitový juice za 895? Všechno je možné. Co mě ale dorazilo, bylo raní situace na letišti. Stres z odletu (I've never flown that far before!), hloupé a smutné loučení, to člověku nepřidá. Ne tak check-in ČSA. Místo 2x 23kg povolených zavazedl jsem měl 8 + 24.6. Takže nadváha. To máme za 1000 plus absurdních 150 "transakčního poplatku". Hajzlové. S ČSA už nikdy. A nebo s 2x23 kg kamení. Potom poslední společné předodletové presso, které chutnalo jako vymočené, fuj. A hurá do letadla.
2dc vína, 2dc koly a 3dc vody na transatlantický let, tomu se říká perfektní služba Českých aerolinií. Přistání na JFK proběhlo naštěstí hladce, zakončit svůj život v obrovské ohnivé kouli se mi moc nechtělo :)
Se vstupem do Nového Světa přišla šance zbavit se negativního přístupu k okolnímu světu, a já se ji pokusím využít:)
První náznaky, že za přechodným zeslabením odporu k Východní Evropě stojí nostalgie, jsem dostal už večer před odletem. Dvakrát gin a grapefruitový juice za 895? Všechno je možné. Co mě ale dorazilo, bylo raní situace na letišti. Stres z odletu (I've never flown that far before!), hloupé a smutné loučení, to člověku nepřidá. Ne tak check-in ČSA. Místo 2x 23kg povolených zavazedl jsem měl 8 + 24.6. Takže nadváha. To máme za 1000 plus absurdních 150 "transakčního poplatku". Hajzlové. S ČSA už nikdy. A nebo s 2x23 kg kamení. Potom poslední společné předodletové presso, které chutnalo jako vymočené, fuj. A hurá do letadla.
2dc vína, 2dc koly a 3dc vody na transatlantický let, tomu se říká perfektní služba Českých aerolinií. Přistání na JFK proběhlo naštěstí hladce, zakončit svůj život v obrovské ohnivé kouli se mi moc nechtělo :)
Se vstupem do Nového Světa přišla šance zbavit se negativního přístupu k okolnímu světu, a já se ji pokusím využít:)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)