Čtvrtek

Tak, dnešní den přinesl několik zajímavých událostí, řadu nových postřehů a taky další spoustu sraček.
Předně jsem včera obdržel social security kartu, která mě opravňuje ke spoustě věcí. Od registrace do klubu věrných zákazníků značky GAP až po možnost udělat si řidičák, následně si koupit auto a odjet konečně za samičkou do Mexika.
Včera večer jsem si teda udělal dva cvičné testy (při sklence whisky), prolistoval brožurku a šel spát. Zabralo to asi 40 minut. Dneska po škole, v 11.10, jsem odjel autobusem 47. Pak jsem přestoupil na autobus 44. Cesta i s čekáním a přestupy zabrala posraných 78 minut. A to to bylo jen 5 mil daleko. Absurdní. Po další hodině a půl čekání v místním Office für motor vehicles jsem konečně přisel na řadu a pak už to jelo jako po másle. Test zraku (pamatujete na Hanse Krtka?) a potom test dopravních značek a dopravních znalostí. Věděli jste například, že musíte zastavit slepému člověku, ale ne dále než 5 stop od něj? Používá totiž zvuk vašeho motoru k navigaci. Tak sem si tipl, ostatní odpovědi byly nesmysly. Po 35 správných a 5 špatných odpovědí (stačilo 32 správných), jsem dostal potvrzení o absolvování první části testu, hurá. Takže zítra už jen jízdy.
Zatímco jsem se tupě radoval ze svého úspěchu a opájel se vlastní dokonalostí a na cestě zpátky požral něco hamburgerů v Jack in the box, druhý kamera by zabrala moji bankovní kartu, zapomenutou očividně v bankomatu. Takže po dvouhodinové cestě zpátky a půlhodince blbnutí na policajtech, jestli náhodou nemají můj telefon, následovalo strašlivé rozčilení, řvaní do telefonu při čekání na operátorku, protože mě kurva skutečně nezajímá nějaké konsolidování dluhu, jsem kartu zablokoval. Zítra si jdu pro novou (to je rychlost co?). Pak mě kamarád požádal, jestli bych mu nemohl zakoupit něco vodečky, no co by ne, a přibral jsem si jednoho Rebela v ceně... dobár odměna. A Rebel v Baton Rouge? Divné.
A teď tady sedím a sepisuju to a přemýšlím o zítřku, protože určite nevyrazím před dvanáctou (škola) a určitě se k testovacímu místu nedostanu před druhou. Pak to bude trvat tak půl hodiny aspoň, pak hodina na Office for motor vehicles, pak hodina čekání, takže jestli to všechno stihnu tak kolem čtvrté bych mohl mít řidičák zítra... ach! A nebo taky ne, třeba taky až v pondělí. Pak už stačí jen ošéfovat pojištění a voila - můžu si koupit auto. Skvělé ne?
Strašně me žene vyhlídka auta, možnosti se svobodně a samostatně rozhodovat KAM a KDY chci jet, možnosti dokoupit si třeba chybějící chleba (skáknout si do krámu pře cestu? haha ) a hlavně konečně odjet do Mexika za samičkou, protože se mi nelíbí, jak dlouho jsme od sebe a začíná mi po ní být skutečně smutno... jenže i pak to nebude v mojich rukou, dokud nám naše zrelaxovaná internacionální koordinátorka nevrátí naše DS-2019 papíry.
Ale abych to nebral jen z té negativní stránky, tak jsem si dneska na moment představil, jak vypadá Amerika z perspektivy vlastního auta - a vypadá asi tak, jako ve filmu. Všimli jste si, že americké filmy se odehrávají buďto v interiérech, nebo v autě? Zatímco v evropských je spousta scén na ulici. Možná i to utváří charakter a rozpoznávací znak amerických filmů. No ale to už jsme mimo téma. Tak zatím zdar.