America so far

Za posledních pár dnů se odehrálo několik zajímavých věcí, které stojí za zmínku.

První věcí, kterou pravděpodobně všichni znáte z filmů, jsou "fraternity" a "sorority", tedy bratrstva a sestrstva. Jsou to takové ty divné tajné spolky se jmény Kappa Lambda Beta, Delta Delta Delta, Alpha Kappa Psi, atd. Na začátku každého semestru pořádají tyhle kluby nábor. Nejedná se o žádné tajné bratrstvo, jak jsem si do nedávna myslel, ale o relativně normální skupiny lidí sdružující se ve svých domech na campusu a pořádajících různé aktivity.
Proces náboru do těchto partiček se jmenuje "rush" a je extrémně organizovaný a značně zdlouhavý. Jedná se o vzájemný výběr, tzn. že freshmeni chodí do baráčků a ptají se, co jim můžou nabídnout (většinou je to to samé - sudy piva, striptérky, párty a kamarádství) a fraternities zase zjišťují, co mohou od freshmenů očekávat (nechcou přece žádné chudkáky, teda až na Tau Kappa Epsilon, vypadali jako by utekli z Hory mají oči). Tyhle pochůzky a vzájemné vybírání zaberou pár dnů (frats) až týdnů (sororities). A na konci, pokud chcou uchazeči do fraternity skutečně vstoupit, tak je čeká členský poplatek ve výši několik set až několika tisíc dolarů. Výše se odvíjí od prestiže fraternity, frekvence keg-hooker-stripper parties, které frat pořádá a taky od toho, jestli máte v ceně bydlení v jejich domě a stravu.
Byla by sice sranda machrovat s papírkem Pi Kappa Psi, ale za těch pár tisíc USD a hlavně obrovské množství času, které to členství stojí, se to výměnným studentům asi zrovna dvakrát nevyplatí. Ale jinak byl rush a 5 hodin rozhovorů se členy frats (o jídle zdarma nemluvě) docela zajímavou zkušeností. Rozhodně je to část amerického college life.

Druhá věc, která se začíná pomalu vkrádat na mysl, je způsob, jakým američani respektují zákony, předpisy, vyhlášky, etiku, morálku a psaná i nepsaná nařízení a doporučení obecně. Nevím, jestli je to jen mou vrozenou zhýralostí a naprostou absencí respektu k "autoritám", ale dělat si hlavu z toho, že lezu přes plot na hřiště zahrát si tenis a schovávat se kvůli tomu před policejním autem by mě asi nenapadlo. Stejně tak doporučení od učitelů, že "by byl dobrý nápad, přečíst si do příšte lekce tu kapitolu" bych asi ignoroval, jestli bych si jich vůbec všiml. V podstatě se dá říct, že všichni Američani kolem mě respektují hlavně 3 věci - zákon, rodinu a morálku, nebo, chcete-li, ve zdejší společnosti převládající představu o tom, co je správné a co ne. Nikdy by mě nenapadlo přemýšlet nad tím, že bych neměl říkat věci jako "potřebuju kurvu, aby mi prala, vařila a aby mě kouřila", jak prohlásil po dni plném naprostého nezdaru můj spolubydlící :)

Co se týče americké školy a vzdělávacího systému, zatím jediná věc, na kterou jsem přišel, je, že na všechno mají služby. Externí služba pro výuku Wordu, pro skoro všechno se používá Moodle, místo vyvíjení jakéhosi pochybného osobního mailboxu máme Gmail (ale na adrese @tigers.lsu.edu, samozřejmě), prostě skoro vše je zajištěno externě. Přijde mi to velmi efektivní. No, ale dneska sem ve třech classes strávil dohromady 30 minut, páč sme jen pročítali sylaby, tak uvidíme, co přinese budoucnost :)

PS: V distupaci se zástupci správy bydlení o možnosti smažení v kuchyni se povedlo prosadit možnost smažit na pánvičce, zatímco fritování zůstalo zakázáno. Z důvodu produkce greesy laden vapors, což nevím, co je, ani jak se to píše. No, ale když sem viděl děcka připravovat i třeba blbý šejk, tak se ani nedivím, povolení fritéz by se rovnalo holocaustu (nebo tomu, když vaří Havel, tímto ho zdravím :D )

I am from the trap, bitch!

Posledních pár dnů bylo krutých. Zase se vyřizovaly nějaké formality a taky bylo třeba se trochu porozhlídnout po campusu a zjistit co tady vůbec mají. Například místní rekreační centrum. V podstatě se jedná o obrovskou posilovnu, s bazénem, osobním trenérem a dietologem. To vše už je samozřejmě v ceně školného. Trochu sem to první den přehnal a ještě teď, 2 dny po workoutu, se nemůžu pořádně hýbat. Taky už sem si stihl pořídit mobil, P.O. Box a bankovní účet. Narozdíl od zaostalé ČR trvalo založení účtu včetně vydání VISA karty asi deset minut a jediné co kdy budu muset zaplatit je 5 dolarů. Vedení a platby jsou samozřejmě zdarma. Stejně tak PO Box. Jedna rychlá žádost a bylo hotovo. Sdružení obrany spotřebitelů by mělo zorganizovat měsíční výlet všech občanů ČR do USA, aby se tady trochu porozhlídli, pak bychom si třeba doma přestali srát na hlavu.
Stinná stránka posledních dnů byla samička. Trochu sem ji zanedbával a přestala mi psát, takže nevím, co se děje. Jestli se za mnou vůbec podívá... no snad jí to přejde. Ztráta samičky by asi byla kritická. Cítil bych se jako polární lišák, v tom dokumentu na Discovery, když mu vlci roztrhali partnerku. Musel pak odejít do jiného údolí.

Bits

(Omlouvam se za absenci diakritiky, je tu jen americka klavesnice. Snad to pak opravim.)
Pred par hodinama mi prisel od samicky obsahly mail, ktery krome vyjadreni lasky (a samozrejme ochoty podvolit se chlipnym praktikam) obsahoval taky dobre doporuceni psat si vsechny zajimavosti hned, jak je uvidim, pac pak mi to uz neprijde zajimave. Souhlas.
Jsou to vetsinou vsechno jen ty "drobne rozdily", jak to zname z Pulp Fiction. Tak treba prijdete do restaurace a dostanete vodu zdarma, kterou vam prubezne doplnuji. Nebo si z ulice odskocite do kramu a zazadate o vodu zdarma a s usmevem ji dostanete, bozi. Pak je tady klimatizace - venku je mezi 26 (pulnoc) a 38 stupni (kolem 2 odpoledne), zatimco v budovach se teplota drzi na absurdni hodnote cca. 20 stupnu. Teplotni sok je prilis velky ale prekvapive to zatim nema zadne negativni dusledky, no uvidime. Pak informace - vsechno je napsano dvakrat, trikrat, nebo jeste lepe desetkrat, po ruznych mistech a velkyma cedulema, pripadne ve forme hromady letacku, takze nikdy nehrozi, zebyste neco nevedeli, nebo snad propasli. Teda, jediny rozdil je system autobusu, porad se mi nepovedlo zjistit neco jako jizdni rad. A kdyz uz neco nevite, nebo vam to neni jasne, vzdycky vam nekdo rad a ochotne poradi. Skvele.
Nase orientation se konala v takove velke hale. A jak znamo, velke haly mivaji masivni dvere. A u nich byl chlapek, jehoz jedinou pracovni naplni bylo otevirat dvere pred prichazejicima lidma a podavat informace. Velmi komfortni. Dalsi skvela vec jsou ochutnavky. Kolem obeda je v mallu pred mistama s jidlem vzdycky hromada lidi, kteri chodi s tackama a nabizi kolemjdoucim kusy masa na ochutnani, asi v marne snaze prilakat je do toho specifickeho stanku. No v marne, to kure mi chutnalo, tak sem si dal cele. Nez se ale dostanete pres vsechny ochutnavace na druhy konec, tak jste uz stejne tak syti, ze staci jen nejaky drobny sandwich. Me gusta esto.
Co se tyce cenoveho soku, ten je asi stejne velky, jako sok teplotni. Spotrebni zbozi a elektronika (pre-paid telefony, panve, mikrovlnky, atd.) je tak absurdne levne, ze se snad ani nevyplati to umyvat. Coz by i vysvetlovalo, proc Americane produkuji nejvice odpadu na svete. Divim se, ze je to jen 230% ceske hodnoty. A tak, to by bylo zatim asi vsechno. Az zas na neco prijdu, tak to postnu :)

72 hodin na LSU

První tři dny (překvapivě, z titulku to vůbec není jasné) byly dost zběsilé. V mojí budově dočasného ubytování jsem s hromadou ISEP výměnných studentů, z nichž většina z nich je z Británie. Poměrně to znesnadňuje, skoro až eliminuje možnost komunikace. Cokoliv severně od Londýna je takřka nesrozumitelné a když se baví mezi sebou? Tak možná tak spojky, jinak naprosto ztracen. Ale třeba to přijde:) Část nás je z Francie, někdo z Německa, máme tady 2 libanonce (někam se ztratili, žeby něco kutili bokem?:)), a nejvíce "vyklidněný" je kluk z Dubaje. Vůbec mu nevadí, že ještě nemá kde bydlet po zbytek roku, ale už v baru zbalil nějakou místní chick. 100 bodů. Ale jak sme se tam dostali? Pěkně popořadě.
Naše skupina se vyznačuje značnou kohezí. Pohybujeme se, jako bychom připoutaní nějakým provázkem. Zhruba 40 lidí si to táhne campusem na jídlo, 40 lidí jezdí zmateně autobusem po Baton Rouge a hledá nějaké hezké místo na shopping... prostě chaos. Nakonec se nám povedlo najít místní Mall of Louisiana. No nic moc, v Praze maj větší obchoďáky. Dost mě šokovaly ceny zboží, všechno je prakticky zdarma. Ale nejlepší je až neuvěřitelně široký výběr časopisů - prakticky o všem. O zbraních, krokodýlech, pěstování trávy, prostě všechno.
Když se nám povedlo vrátit se z mallu zpátky do campusu (autobusy jezdí tak zhruba co hodinu, bez auta se tady člověk asi vážne neobejde), tak jsme usoudili, že máme hlad. Představte si 40 lidí, jak se nacpe do pizzerie, srazí k sobě hromadu stolů a každý si začne chaoticky objednávat, každý chce platit zvlášť, někdo chce pizzu napůl a talířek k tomu. U nás by personál zhnuseně nadával, co je to za rozmazlené haranty. A tady? Voda zdarma, úsměvy a žádný problém:) Mimochodem, dal jsem si sandwich, byl výborný.
Další den byl čas se zorientovat - "orientation" tomu říkají. Od 7.45 ráno do 3 odpoledne do nás hustili informace co se může, co se nesmí, vyplňovali jsme formuláře, prostě kompletní briefing. Dobrá zpráva je, že dostanem social security number, takže bude řidičák, auto, proste všechno. Další dobrá zpráva je, že sme měli oběd zdarma. Špatná zpráva byla, že sem si na oběd k sendviči po evropsku vzal jen jednu BBQ omáčku, takže pak chyběla a další špatná zpráva je, že na koleje nesmí sudy piva. No co už, ale basy se pronesou :)
Odpoledne se mi povedlo ztratit klíč od ubytování, což mě přijde asi na $50 a taky jsem zjistil, že za mnou už brzo přijede samička na návštěvu, což mě moc potěšilo (teda, jestli ji pustí přes hranice, nemá zpáteční letenku:).
No uvidíme, jak se to bude dále vyvíjet...

Baton Rouge

"Jaké je hlavní město Asýrie?" "To nevím" "Uááááááááá..."

Tak taková by byla asi reakce na no otázku jaké je hlavní město Louisiany. No taky sem neveděl. První dojem po příletu v 8.30 večer bylo až absurdní vedro a vlhko, které se dostalo do škvíry mezi letadlo a takový ten cucák, co se k němu přistaví. Letiště ale bylo samozřejmě skvěle klimatizováno. Ostatně jako všechny veřejně přístupná místa. Černý zřízenec operoval s pásem na zavazadla, starý černý taxikář (jako vystřižený z jedné Bondovky) mě hodil do hotelu, černá recepční mě ubytovala. Prostě jih USA :) A všichni jsou milí, usměvaví a ochotní. Perfektní. Hotel skvělý, jako z amerických filmů. Když se na ně hodně díváte, hlavně na Akta X, Simpsny a podobné, skoro nic vás nepřekvapí. Teda až na ten přízvuk. "What he says?" a "Qua?" se stanou hojně používanýmy frázemi.
Po snídani dalším skvělým Lincoln Town taxíkem do campusu. Stačí pár kroků z klimatizovanéhu vozu a kompletně se orosím. Me gusta esto :) Vidím nějaké studenty, tak si to k nim nakráčím. "Hi, do you need any help?" "Where's the Acadian hall please?" "What?" "The Acadian hall" "What?.... Oh, you mean the Acadian hall. It's...." Ta chybka ve výslovnosti i dává tušit, že komunikace s domorodci nebude snadná :) No nakonec se mi povedlo dostat se dovnitř, získat dočasné ubytování (fotky) a dokonce jsem potkal i jednoho ISEP výměnného studenta, pro změnu ze starého dobrého Londýna. Trocha britské angličtiny nikdy neuškodí :) (nechytám se, vůbec:)
Podle Google mapy je odsuď Wallmart 1.6 míle, takže sem se rozhodl, že si udělám procházku. Absence chodníků to trošku znesnadnila, stejně jako 32 stupňů a tropická vlhkost, ale odměna byla sladká. Můj první Wallmart :) Budu muset sehnat auto s klimatizací, jinak to nepůjde...

24hrs in NYC

NYC. Krásné místo. (fotky) Po příletu na JFK sem se rozhodl zvolit nejlehčí cestu a vzít si žlutý taxík na Manhattan. Za cca. 50$ to byla celkem slušná cena - vidíte kus NY, na pětiproudových dálnicích obrovské auta a hezky se vyklidníte. Taxi mě vyhodilo na 303 W 30th St., NY, USA, kde je shodou okolností Manhattan Inn hostel, který jsem měl zabookovaný. Vnitřní architektura odpovídala spíše Holandsku, než Americe, ale co už.
Dost složité bylo překonat nutkání lehnou si a spát (byly přece teprv 4 odpoledne, jenže malinkatý jetlag se stejně projevil) a místo toho si dát sprchu, navlíct na sebe čerstvé hadry a vyrazit po pamětihodnostech NY. Metrem to jde snadno a rychle, celý Manhattan máte jako na dlani - WTC ground zero, kukec na Sochu svodoby, návštěva Macy's a soucitné pohledy na muže obtěžkané taškama, zatímco se jejich partnerky utápěly v nekonečném nákupním orgasmu, procházka mezi mrakodrapy, hamburger v hospodě s vodou, ledem a citrónkem zdarma, prostě pohoda. Navíc navigace po městě je díky naprosto perfektnímu a logickému systému značení ulic úplná hračka, kterou zvládne i průměrně retardovaný tuleň. Tedy až na to, že vzhledem k absenci průvodce, informačních cedulí ve městě (a přebujelému egu, takže se zeptat prostě nemůžu) jsem neměl ponětí, kde je Times square - to si nechávám pro příští návštěvu :) Velmi příjemné bylo, že v neděli odpoledne/večer je na Manhattanu (a hlavně v Downtownu) asi stejně lidí jako v nedělní Ostravě (rozuměj nikdo).
Jednoznačne nejsilnější zážitek ale přišel další den ráno - návštěva WTC memorial. Nejsem teda zrovna sentimentální typ, ale jen jsem to rychle prošel, protože to bylo skutečně silné. Příběhy těch, co přežili, video, fotky, letáčky s pohřešovanýma... hrozné. Spousta lidí brečela, hodně jich k tomu nemělo daleko a mě jich všech bylo líto, i toho škaredého, co se tam stalo.
Takže to bychom měli. Ještě rychlý checkout z hotelu a doprava Air Trainem do New Jersey a přes Atlantu do Baton Rouge, sídla fiktivních Tigrů, reálných aligátorů a mojí nové dočasné univerzity.

Sbohem Východní Evropo

Když jsem si konečně dva dny před odletem připustil, že na rok opouštím ČR a Evropu vůbec, začalo mi být trošku ouzko. I přes to, že jsem vždycky říkal, jaká je ČR zaostalá východní zemička mi najednou přišlo, jak mi bude chybět to známé prostředí. Několikadenní pobyt v relativně rozvinutém koutu naší země, v Praze, mi to příliš neulehčil. Poměrně rozvinuté služby, voda v hospodě na vyžádání zdarma, odpolední kino. Tak proč vůbec někam jezdit? Navíc ještě opouštět svou samičku...
První náznaky, že za přechodným zeslabením odporu k Východní Evropě stojí nostalgie, jsem dostal už večer před odletem. Dvakrát gin a grapefruitový juice za 895? Všechno je možné. Co mě ale dorazilo, bylo raní situace na letišti. Stres z odletu (I've never flown that far before!), hloupé a smutné loučení, to člověku nepřidá. Ne tak check-in ČSA. Místo 2x 23kg povolených zavazedl jsem měl 8 + 24.6. Takže nadváha. To máme za 1000 plus absurdních 150 "transakčního poplatku". Hajzlové. S ČSA už nikdy. A nebo s 2x23 kg kamení. Potom poslední společné předodletové presso, které chutnalo jako vymočené, fuj. A hurá do letadla.
2dc vína, 2dc koly a 3dc vody na transatlantický let, tomu se říká perfektní služba Českých aerolinií. Přistání na JFK proběhlo naštěstí hladce, zakončit svůj život v obrovské ohnivé kouli se mi moc nechtělo :)

Se vstupem do Nového Světa přišla šance zbavit se negativního přístupu k okolnímu světu, a já se ji pokusím využít:)