Mexiko - capítulo segundo (el jídlo)

Mexické jídlo je kapitolou samo pro sebe a zaslouží si tedy vlastní kapitolu. Takže tato kapitola bude věnována mexickému jídlu. Nejsem žádný expert, byl jsem tam jenom pár dnů, ale zkusím shrnout svoje postřehy.

Základem všech mexických jídel je placka a maso. Někdy i sýr. Když je placka malá, jmenuje se to taquito. Když je placka velká, jmenuje se to taco. Placka se naplní nasekaným bože-nemůžu-zapomenout-tu-chuť masem, zhruba pět placiček se dá na talířek a talířek se dá před vás. Placka neobsahuje žádnou zeleninu nebo tak, od toho je tady něco jiného. Celou chuť tacos a taquitos totiž dotváří salsy, které se v hojném počtu a množství vyskytují na stole a taky cibulka, která je k tomu servírována bokem. Někdy je tam i trochu salátu, rajče, ale zřídka kdy. Salsa je to, co dává jídlu tu správnou chuť. Někdy je pálivá tak, že by i Hulk Hogan uronil slzičku a jindy byste si ji klidně mohly potírat svěrač a akorát by to příjemně chladilo. příjemným doplňkem kromě salsy je sekaná čerstvá cibule smíchaná s cilantrem (tuším že koriandr?), sekaná rajčátka s cibulí a cilantrem, jalapenos papričky (velmi neškodné) a hlavně limetky - šťáva z limetek se dává na všechno a do všeho a prostě tam patří, mňam. Chtěl bych podotknout, že tacos a taquitos jsou složením, masem a způsobem výroby hodně podobné kebapu.

Dalším druhem mexických jídel, které bych nikdy neochutnal, kdyby Dominka nebyla vegetariánky, jsou jídla bezmasé. Někdy dá trošku problém je najít, protože tacos a taquitos jsou velmi populární, ale úplně vzácné nejsou. Především je třeba zmínit quesadillas, což jsou placičky plněné sýrem a zapečené (lahůdka) a pak ještě povětší brambor, zapečený se sýrem a sour creamem (kyselá smetana?). Je v podstatě jedno, jestli si dáte něco s masem, něco bez masa, nebo cokoliv jiného, protože jsem nabyl přesvědčení, že kdyby mexičani vařili třeba bahno v kotlíku, tak to bude naprosto vynikající. Ještě bych zmínil snídani, kterou mi Dominika udělala a o které nevím, jestli je mexická, nebo český vynález jde o vaječinu v placičce se sýrem, salsou a cibulí. Dávám pět slintů z pěti.

Pak je tady ještě mexické pivo, které překvapivě chutná výborně a je lepší než mnoho českých piv. Hlavně bych vyzdvihl Indio a Bohemiu, ale ani Corona není k zahození. Dokonce i levné light pivka mají chuť, dají se konzumovat a hlavně vám pak po třech a více není ráno jako kdybyste pili toluen, což je převládájící after party pocit po amerických light pivech, alespoň u mě.

Celé mexické kuchyni a pivku nasazují korunu dvě věci. Tou první jsou ceny - všechno je velmi dostupné, jedno taco stojí například kolem 5 pesos (cca. 6 korun) a za 30 pesos už se solidně najíte. Za 150 pesos si dáte oběd v lepší restauraci a ještě se v tom schovají dvě pivka. Druhou věcí je úroveň obsluhy. Naprosto perfektní vždy a všude, úslužná, rychlá, ochotná... dochází mi kladné přídavné jména. Takže až se bude chtít ve Spojených Státech dobře najíst, jeďte do Mexika :)

Viva Mexico!

Mexiko - capítulo primero

Tak jsem se dneska vrátil z Mexika, kam jsem jel navštívit Dominiku. Nebudu chodit kolem horké kaše a půjdu rovnou na věc, když řeknu, že Mexiko je nejlepší část Ameriky, jakou jsem zatím viděl. Ani pořádně nevím, kde začít, tak asi začnu cestou tam.

Monterrey, Dominičino město, je od Baton Rouge vzdáleno zhruba 750 mil, tj. 1200 kilometrů. Vzdálenost srovnatelná například s cestou Ostrava - Amsterdam. Normální člověk by tedy byl býval vyrazil brzo ráno, aby měl čas, neusínal za volantem a nejezdil příhraničníma Mexickýma městama v noci (podívejte se na rozzlobené muže na rozsekané kusy těl, taky se vám tam nebude moc chtít). Jenže já jsem měl nějakou školu, takže jsem vyrazil přesně ve 12.17. Cesta Spojenými státy přes Louisianu a Texas je v podstatě stejná jako ve filmech (v podstatě jako všechno v USA). Jedete sto mil rovně, pak uděláte drobnou zatáčku. Pak dvěstě mil rovně, pak zase drobná zatáčka. Tak to jde až na hranice s Mexikem.

Přijel jsem na ně docela pozdě, zhruba kolem 11 a už z dálky bylo jasné, že Laredo a jeho mexicky-symetrické dvojiče Nuevo Laredo nejsou žádné pidiměsta. Oranžová záře nad nimy byla vidět na 50 mil. Vjezd do Mexika byl nečekaně hladky - zaplatíte tři dolary, přejedete most a jste tam. Nechcou ani pas, zato vás uvítají obrněné transportéry a kulometné hnízda. Za hranicema začně úplně jiný svět. Nuevo Laredo je typické Mexické město jak si jej středoevropan představuje, se vším všudy, včetně oslíků. Byl jsem z toho tak unesený, že jsem jel stále rovně, slintal nad představou něčeho dobrého ze všudypřítomných stánků (tehdy jsem ještě nevěděl a nevěřil, pch, gringo...), čuměl na domečky a lelkoval, až jsem se ztratil. Nic proti Mexiku, ale i přes všechno co jsem zatím viděl si pořád nemyslím, že je zrovna bezpečné potulovat se v postranních uličkách v autě s americkou spézetkou. Neviděl bych ale celkově mexickou bezpečnostní situaci tak tristně a docela bych se i vsadil, že Baton Rouge a New Orleans budou mnohem nebezpečnější než polovina mexických měst.

Po chvíli se mi povedlo vymotat se odtamaď a nabral jsem kurz na Monterrey. Od hranic je to jen nějákých 230 kilometrů. Mexická cesta ale nebyla nic, na co bych byl zvyklý - žádné jízdní pruhy, u krajnic stovky kamiónů v troj až deseti řadách, mezitím spousta lidí a totální tma. Dodržoval jsem zpočátku rychlostní limit 80km za hodinku, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nejsem ve Státech:) Po svižné hodince a třičtvrtě jsem dorazil do Monterrey. Můj první dojem byl "Vídeň!". Bylo tam totiž něco, co bylo podobné vídeňskému metru v určitých oblastech. Ale jak mě navigace vedla stále více a více do středu města, prováděla mě temnýma uličkama a přes něco, co by našinec označil za slumy, měl jsem dojem jako bych byl ve Střední Americe. A taky že jo:) Dokonce jsem i našel Dominičinu adresu a ona už stála venku a čekala na mě. Vyběhl jsem z auta, objal ji, zaparkoval, pak jsme si to rozdali :D a jedenáct skvělých dnů v Mexiku mohlo začít...