Tak jsem se dneska vrátil z Mexika, kam jsem jel navštívit Dominiku. Nebudu chodit kolem horké kaše a půjdu rovnou na věc, když řeknu, že Mexiko je nejlepší část Ameriky, jakou jsem zatím viděl. Ani pořádně nevím, kde začít, tak asi začnu cestou tam.
Monterrey, Dominičino město, je od Baton Rouge vzdáleno zhruba 750 mil, tj. 1200 kilometrů. Vzdálenost srovnatelná například s cestou Ostrava - Amsterdam. Normální člověk by tedy byl býval vyrazil brzo ráno, aby měl čas, neusínal za volantem a nejezdil příhraničníma Mexickýma městama v noci (podívejte se na rozzlobené muže na rozsekané kusy těl, taky se vám tam nebude moc chtít). Jenže já jsem měl nějakou školu, takže jsem vyrazil přesně ve 12.17. Cesta Spojenými státy přes Louisianu a Texas je v podstatě stejná jako ve filmech (v podstatě jako všechno v USA). Jedete sto mil rovně, pak uděláte drobnou zatáčku. Pak dvěstě mil rovně, pak zase drobná zatáčka. Tak to jde až na hranice s Mexikem.
Přijel jsem na ně docela pozdě, zhruba kolem 11 a už z dálky bylo jasné, že Laredo a jeho mexicky-symetrické dvojiče Nuevo Laredo nejsou žádné pidiměsta. Oranžová záře nad nimy byla vidět na 50 mil. Vjezd do Mexika byl nečekaně hladky - zaplatíte tři dolary, přejedete most a jste tam. Nechcou ani pas, zato vás uvítají obrněné transportéry a kulometné hnízda. Za hranicema začně úplně jiný svět. Nuevo Laredo je typické Mexické město jak si jej středoevropan představuje, se vším všudy, včetně oslíků. Byl jsem z toho tak unesený, že jsem jel stále rovně, slintal nad představou něčeho dobrého ze všudypřítomných stánků (tehdy jsem ještě nevěděl a nevěřil, pch, gringo...), čuměl na domečky a lelkoval, až jsem se ztratil. Nic proti Mexiku, ale i přes všechno co jsem zatím viděl si pořád nemyslím, že je zrovna bezpečné potulovat se v postranních uličkách v autě s americkou spézetkou. Neviděl bych ale celkově mexickou bezpečnostní situaci tak tristně a docela bych se i vsadil, že Baton Rouge a New Orleans budou mnohem nebezpečnější než polovina mexických měst.
Po chvíli se mi povedlo vymotat se odtamaď a nabral jsem kurz na Monterrey. Od hranic je to jen nějákých 230 kilometrů. Mexická cesta ale nebyla nic, na co bych byl zvyklý - žádné jízdní pruhy, u krajnic stovky kamiónů v troj až deseti řadách, mezitím spousta lidí a totální tma. Dodržoval jsem zpočátku rychlostní limit 80km za hodinku, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nejsem ve Státech:) Po svižné hodince a třičtvrtě jsem dorazil do Monterrey. Můj první dojem byl "Vídeň!". Bylo tam totiž něco, co bylo podobné vídeňskému metru v určitých oblastech. Ale jak mě navigace vedla stále více a více do středu města, prováděla mě temnýma uličkama a přes něco, co by našinec označil za slumy, měl jsem dojem jako bych byl ve Střední Americe. A taky že jo:) Dokonce jsem i našel Dominičinu adresu a ona už stála venku a čekala na mě. Vyběhl jsem z auta, objal ji, zaparkoval, pak jsme si to rozdali :D a jedenáct skvělých dnů v Mexiku mohlo začít...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat