Tak, je to tady. Došlo i na mě. Od pátku jsem v absolutně nepřekonatelném časovém tlaku. Naprosto nejsem zvyklý učit se dopředu, nebo nedejbože ještě navíc přes semestr, takže jako přečíst 150 stránek a ještě navíc jako v tom anglickém jazyce jo, hohoho :D
No každopádně, přirozený pud sebezáchovy zvítězil a na dnešní pondělní exam jsem přečetl, co bylo třeba a získal uspokojivých 84 procent, příště si vezmu slovník. Trošku obavu mám z toho zítřejšího, na ten jsem ještě ani nezačal (zbývá 15 hodin a 24 minut) a o středečním examu z managementu ani nemluvím, z toho mám totální bobky. Naštěstí do tohohle zbývá ještě celých 32 hodin a 21 minut, ufff... K tomu se ještě nakupily domací úkoly a další srandy, prostě pořád něco ťukám do notebooku nebo připadně čtu z knížky.
A nemůžu se zastavit, vůbec. Protože po středečním testu jedu do Mexika, konečně... tequila, oslíci, sombrera, drogové gangy, děvky, levné zbraně, únosy, prostě úplně jako ve filmu, už to vidím.
Mimochodem, v sobotu jsme byli na fotbale a bylo to dost dobré, mnohem lepší, než jsem čekal. Teda aspoň ty okamžiky, kdy se fandilo, protože naprostou většinu fotbalu tvoří okamžiky nic nedělání - jsou to tři hodiny příšerně ubíjející nudy proložené zhruba dvaceti minutama docela dobré srandy. Ale co, piva sem měl dost, tak to tak nevadilo :) Pak tady byla ještě ta příhoda s maskovanou policií a chlastem, ale to tady nebudu rozpitvávat radši.
Co se týče všeobecné atmosféry tady v okolí, tak od začátku se dost změnila. Lidi přestali mít čas dělat pičoviny a neustále jen šprtají a šprtají, případně nadávají jak "so much hate college, shouldn't have come here dude". Aji bych si vsadil, že pár vytipovaných jedinců se dalšího semestru nedožije :) Ale odpad asi musí být...
Na závěr bych chtěl učinit drobný "coming out" - ANO, mám na pokoji PIVO, becherovku (ta je ale samiččí), nože delší než 3 palce a dokonce i neuzemněnou roztrojku. Což je všechno proti pravidlům. A z toho si vyvozuju jen to, že v USA je snadné cítit ten skutečný punk, lol :)
pondělí 21. září 2009
pátek 18. září 2009
Jiná perspektiva
Včera jsem získal úplně nový náhled na okolí. Všechno se zmenšilo, stalo se podivně dostupným a jednoduchým a taky jsem byl najednou obklopen hudbou. Jo, pořídil jsem si káru :) Je to takové nic moc ojeté vozítko, celé domlácené, ale co byste chtěli za ty prachy. Dobrá věc je, že mám půl roku záruku. Předpokládám, že jestli se to má rozpadnout, tak se to stane do té doby. Tady je, Chrysler Sebring '03.
Z auta vypadá tenhle malý kousek Ameriky úplně jinak - například jsem si včera mohl i nakoupit jídlo, takže dneska ráno a dopoledne jsem po dlouhé době neměl hlad z důvodu absence snídaně v mém žaludku. V podstatě se to teď vůbec neliší od filmu. Prostě něco potřebujete, tak tam zajedete. A ten výhled z auta je úplně stejný jako pohled filmové kamery. Je to skoro až kýčovité, navíc když si k tomu pustíte rádio. Kdo hrál GTA: San Andreas, ten jistě ocení, že výběr hudebních stanic je takřka totožný jako ve hře a dokonce i ty řeči mezi tím jsou skoro stejné. Potěšil mě hlavně rozsáhlý výběr funky stanic, yeah. Jedinou nevýhodou auta je, že si teď nejsem úplně jistý, jestli tohle celé není jenom nějaká hra, nebo simulace. Leccos by tomu nasvědčovalo. A taky se dost potýkám s místníma dopravníma pravidlama, respektive s jejich neexistencí. V podstatě platí, že větší auto má přednost.
Pořád nepřestávám vycházet z údivu nad několika drobnostma, které prostě nedokážu pochopit a taky nad tím, jak moc se změnilo i na mojí straně od té doby, co jsem tady přijel. Abych to shrnul, tak nejdivnější věcí je americký zvyk nesmrkat, ale místo toho v pravidelných intervalech popotahovat. Samozřejmě, hleny se hromadí, takže se popotahuje stále více a více a více... Dneska jsem seděl vedle takového jedince a pokaždé když potáhl sopel zpátky do svých útrob se moje vnitřnosti zachvěly. Není to tím, že by neměli kapesníky, oni je prostě nepoužívají. Další věc je přístupová plastiková kartička. Abych se dostal kamkoliv, musím jí alespoň třikrát použít. Ilustrace - přijdu ke kolejím, použiju kartu pro vstup do budovy. Vyjdu do prvního patra, použiju kartu pro vstup do haly. Přijdu k pokoji, použiju kartu pro vstup do pokoje ale ještě jako bonus musím vyťukat kód. Jasně, tak prostě třikrát použiju kartu, jenže za den je to tak třicetkrát - ze školy, do školy, z kuchyňky, do kuchyňky, pro něco zapomenutého, do studovny, do knihovny... Aaaa mám z toho už pomalu fóbii.
Všiml jsem si něčeho, čemu osobně říkám jev "můj subjektivní názor je více než přírodní zákon", který je hodně přítomen u té části místních vyučujících, kteří mají méně než dva tituly. Třeba dnešní přednáška z Interpersonal communication, která je velice zajímavá a přínosná, když ji učí náš skutečný Ph.D. učitel, se změnila v nesmyslnou ztátu času po té, co, patrně aby si to vyzkoušel, ji odpřednášel jeho graduate student. Začal tím, že přečetl úryvek z knížky a pak o něm prohlásil, že je to bullshit. Jen tak, protože on si to prostě myslí. Bez nějakého zdůvodnění, nebo tak. Když se jeden kluk ozval, jakože proč, dostalo se mu argumentace kruhem. Super, to tu můžu učit taky:) Pozitivní stránka tohohle jevu je ta, že vím, jak je to nepříjemné a můžu se pokusit to odstranit u sebe, páč to taky dělávám. Na druhou stranu, někteří učitelé, třeba ten náš na management, jsou velice milí a nebál bych se použít i slova skromní, což se tady moc nenosí.
Obecně by se dalo říct, že převládající představa, že vysoké školství je ve státech hodně postaveno na diskusi je platná jen do té doby, dokud jsou studenti k diskusi aktivně vyzváni. Když se jich nikdo nezeptá nebo k diskusi nevybídne, tak prostě mlčí a jen pasivně přijímají informace. A potom nadávají, jaké blbosti do nich hustí, protože, věřte, amíci někdy i myslí :) A dokonce se ne vždy usmívají a někdy i nadávají a klejou. Včera večer přišel spolubydlící naprosto nasraný z fotbalového tréninku (dělá equipment managera - stará se o výstroj hráčům a tak) a hrozně ho sralo, jací dementi ve zdejším týmu sou a jak strašně jeho práce smrdí. Nadával asi deset minut a pak prohlásil že jim na to sere a že kdyby mohl, okamžitě končí. Byl jsem docela v šoku:) Nebyl to ojedinělý incident, protože s tím, jak se blíží období vnitrosemestrálních testů (už za tři dny a tři dny v kuse) a všichni se učí, tak jsou hrozně nasraní, že místní studenti, kteří jsou ve fotbalovém týmu, mají spoustu výhod a nemusí dělat prakticky nic. A otevřeně na to nadávají. Já s tím souhlasím, podle mě univerzita má primárně vzdělávat a jestli chce mít fotbal, tak klidně, ale aby tomu bylo podřízeno naprosto všechno jako tady, to mi přijde zcela absurdní. Zajímalo by mě, jaká část školného jde na podporu toho fotbalu. No ale uvidíme, třeba se mi to zalíbí - mám na sobotu lístky, tak sem zvědavý, jak se Tygři vytáhnou...
Z auta vypadá tenhle malý kousek Ameriky úplně jinak - například jsem si včera mohl i nakoupit jídlo, takže dneska ráno a dopoledne jsem po dlouhé době neměl hlad z důvodu absence snídaně v mém žaludku. V podstatě se to teď vůbec neliší od filmu. Prostě něco potřebujete, tak tam zajedete. A ten výhled z auta je úplně stejný jako pohled filmové kamery. Je to skoro až kýčovité, navíc když si k tomu pustíte rádio. Kdo hrál GTA: San Andreas, ten jistě ocení, že výběr hudebních stanic je takřka totožný jako ve hře a dokonce i ty řeči mezi tím jsou skoro stejné. Potěšil mě hlavně rozsáhlý výběr funky stanic, yeah. Jedinou nevýhodou auta je, že si teď nejsem úplně jistý, jestli tohle celé není jenom nějaká hra, nebo simulace. Leccos by tomu nasvědčovalo. A taky se dost potýkám s místníma dopravníma pravidlama, respektive s jejich neexistencí. V podstatě platí, že větší auto má přednost.
Pořád nepřestávám vycházet z údivu nad několika drobnostma, které prostě nedokážu pochopit a taky nad tím, jak moc se změnilo i na mojí straně od té doby, co jsem tady přijel. Abych to shrnul, tak nejdivnější věcí je americký zvyk nesmrkat, ale místo toho v pravidelných intervalech popotahovat. Samozřejmě, hleny se hromadí, takže se popotahuje stále více a více a více... Dneska jsem seděl vedle takového jedince a pokaždé když potáhl sopel zpátky do svých útrob se moje vnitřnosti zachvěly. Není to tím, že by neměli kapesníky, oni je prostě nepoužívají. Další věc je přístupová plastiková kartička. Abych se dostal kamkoliv, musím jí alespoň třikrát použít. Ilustrace - přijdu ke kolejím, použiju kartu pro vstup do budovy. Vyjdu do prvního patra, použiju kartu pro vstup do haly. Přijdu k pokoji, použiju kartu pro vstup do pokoje ale ještě jako bonus musím vyťukat kód. Jasně, tak prostě třikrát použiju kartu, jenže za den je to tak třicetkrát - ze školy, do školy, z kuchyňky, do kuchyňky, pro něco zapomenutého, do studovny, do knihovny... Aaaa mám z toho už pomalu fóbii.
Všiml jsem si něčeho, čemu osobně říkám jev "můj subjektivní názor je více než přírodní zákon", který je hodně přítomen u té části místních vyučujících, kteří mají méně než dva tituly. Třeba dnešní přednáška z Interpersonal communication, která je velice zajímavá a přínosná, když ji učí náš skutečný Ph.D. učitel, se změnila v nesmyslnou ztátu času po té, co, patrně aby si to vyzkoušel, ji odpřednášel jeho graduate student. Začal tím, že přečetl úryvek z knížky a pak o něm prohlásil, že je to bullshit. Jen tak, protože on si to prostě myslí. Bez nějakého zdůvodnění, nebo tak. Když se jeden kluk ozval, jakože proč, dostalo se mu argumentace kruhem. Super, to tu můžu učit taky:) Pozitivní stránka tohohle jevu je ta, že vím, jak je to nepříjemné a můžu se pokusit to odstranit u sebe, páč to taky dělávám. Na druhou stranu, někteří učitelé, třeba ten náš na management, jsou velice milí a nebál bych se použít i slova skromní, což se tady moc nenosí.
Obecně by se dalo říct, že převládající představa, že vysoké školství je ve státech hodně postaveno na diskusi je platná jen do té doby, dokud jsou studenti k diskusi aktivně vyzváni. Když se jich nikdo nezeptá nebo k diskusi nevybídne, tak prostě mlčí a jen pasivně přijímají informace. A potom nadávají, jaké blbosti do nich hustí, protože, věřte, amíci někdy i myslí :) A dokonce se ne vždy usmívají a někdy i nadávají a klejou. Včera večer přišel spolubydlící naprosto nasraný z fotbalového tréninku (dělá equipment managera - stará se o výstroj hráčům a tak) a hrozně ho sralo, jací dementi ve zdejším týmu sou a jak strašně jeho práce smrdí. Nadával asi deset minut a pak prohlásil že jim na to sere a že kdyby mohl, okamžitě končí. Byl jsem docela v šoku:) Nebyl to ojedinělý incident, protože s tím, jak se blíží období vnitrosemestrálních testů (už za tři dny a tři dny v kuse) a všichni se učí, tak jsou hrozně nasraní, že místní studenti, kteří jsou ve fotbalovém týmu, mají spoustu výhod a nemusí dělat prakticky nic. A otevřeně na to nadávají. Já s tím souhlasím, podle mě univerzita má primárně vzdělávat a jestli chce mít fotbal, tak klidně, ale aby tomu bylo podřízeno naprosto všechno jako tady, to mi přijde zcela absurdní. Zajímalo by mě, jaká část školného jde na podporu toho fotbalu. No ale uvidíme, třeba se mi to zalíbí - mám na sobotu lístky, tak sem zvědavý, jak se Tygři vytáhnou...
úterý 15. září 2009
Sluníčko
Mám rád sluníčko. Hezké bezmračné počasí, paprsky, které si líně razí cestu korunou stromů aby se ztratily ve stínu dole, kde ležím já a čtu si nějakou hezkou knížku, případně chlastám krabičák. Mám rád švitoření ptáčků na větvičkách, veverky hrající si s oříšky, nebo pohozeným obalem od Big Macu. Vždycky jsem za ideální klima považoval teplotu kolem 35 stupňů. Ale hodně so toho změnilo od těch dob :) Nevím proč, ale tady se mi to vedro tak nelíbí. Asi je to tou vlhkostí, hlavně vždycky po dešti je to jako v sauně. Ale už to začíná být lepší. S blížícím se podzimem či zimou, či čím, se zóna komfortního pobytu venku (tj. možnost být venku bez nutkání se polít kyblíkem ledové vody) natáhla z hodinky kolem 2 ráno na příjemných 19-08.
Jinak se začínám pomalu zklidňovat. O samičce jsem nabyl stabilnejšího pocitu a celkově se mi tady začíná líbit. Dneska jsem se povozil na korbě Fordu F-150, koukal se po sluncem zalitém campusu a bylo mi dobře. Dokonce jsem začal pozvolna (ale jistě) jíst místní stravu a už ji neshledávám tak otřesnou jako když jsem tady dorazil. Taky se konečně přiblížily nějaké vnitrosemestrální testy, takže bude co dělat. No a jestli se zadaří, jakože musí, tak si v tomhle týdnu pořídím auto, konečně. Už se těším, až si vyjedu koupit další dávku telecího na schnitzely. Taky už mě přestává vyvádět z míry ten ultimátní konzum. Dneska jsem použil po obědě 5 ubrousků a ani jsem nehnul brvou, heč. Vlastně si pomalu začínám zvykat skoro na všechno a ještě před pár týdny fakt divných nebo nemyslitelných věcí si dneska už steží všimnu. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat, až se vrátím do ČR :)
Co se týče školy, mám takové ambivalentní pocity. Na jednu stranu mi to přijde hrozivým způsobem jednoduché, na stranu druhou asi bude něco za tím, že jsou amíci tak bohatým národem. Jednak jsou pilní a skoro pořád se učí (ikdyž zrovna tohle mi do hlavy moc nejde - co se pořád učí?), druhak, jak to tak vypadá po pár týdnech školy, se klade velký důraz na praktické uplatnění poznatků v praxi. Takže na business fakultě neprobíhá žádné samoúčelné derivování, ale to základní derivování co tady zatím hoši dělají je rovnou aplikováno na příklady z business praxe. Přijde mi to zajímavé. Další velká stránka amerického školství je podle mých postřehů velký důraz na soft skills - když se projdete po Fakultě Informatiky na MU v Brně, tak vidíte, kde jste. Zatímco tady kupodivu většina studentů IT a informatiky tak deformována není a dokonce mají i slušný rozhled v oblasti businessu. Pozoruhodné.
Jo mimochodem, nevíte někdo o nějakém teleobjektivu (200mm více) pro Nikon D60? Chci si udělat detail veverky jak žere ty místní obří stromové plody a taky odfotit pár amíků v jejich habitatu, jsou rozkošní :)
Jinak se začínám pomalu zklidňovat. O samičce jsem nabyl stabilnejšího pocitu a celkově se mi tady začíná líbit. Dneska jsem se povozil na korbě Fordu F-150, koukal se po sluncem zalitém campusu a bylo mi dobře. Dokonce jsem začal pozvolna (ale jistě) jíst místní stravu a už ji neshledávám tak otřesnou jako když jsem tady dorazil. Taky se konečně přiblížily nějaké vnitrosemestrální testy, takže bude co dělat. No a jestli se zadaří, jakože musí, tak si v tomhle týdnu pořídím auto, konečně. Už se těším, až si vyjedu koupit další dávku telecího na schnitzely. Taky už mě přestává vyvádět z míry ten ultimátní konzum. Dneska jsem použil po obědě 5 ubrousků a ani jsem nehnul brvou, heč. Vlastně si pomalu začínám zvykat skoro na všechno a ještě před pár týdny fakt divných nebo nemyslitelných věcí si dneska už steží všimnu. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat, až se vrátím do ČR :)
Co se týče školy, mám takové ambivalentní pocity. Na jednu stranu mi to přijde hrozivým způsobem jednoduché, na stranu druhou asi bude něco za tím, že jsou amíci tak bohatým národem. Jednak jsou pilní a skoro pořád se učí (ikdyž zrovna tohle mi do hlavy moc nejde - co se pořád učí?), druhak, jak to tak vypadá po pár týdnech školy, se klade velký důraz na praktické uplatnění poznatků v praxi. Takže na business fakultě neprobíhá žádné samoúčelné derivování, ale to základní derivování co tady zatím hoši dělají je rovnou aplikováno na příklady z business praxe. Přijde mi to zajímavé. Další velká stránka amerického školství je podle mých postřehů velký důraz na soft skills - když se projdete po Fakultě Informatiky na MU v Brně, tak vidíte, kde jste. Zatímco tady kupodivu většina studentů IT a informatiky tak deformována není a dokonce mají i slušný rozhled v oblasti businessu. Pozoruhodné.
Jo mimochodem, nevíte někdo o nějakém teleobjektivu (200mm více) pro Nikon D60? Chci si udělat detail veverky jak žere ty místní obří stromové plody a taky odfotit pár amíků v jejich habitatu, jsou rozkošní :)
neděle 13. září 2009
Vyhlídky na výlet
Rozhodl jsem se stáhnout svůj článek o fotbalu, který byl stejně jen negativní blábol a místo toho sem radši dám něco pozitivního a optimistického, jenže ono jde jen těžko něco takového napsat, když jste v takové situaci... Tím, jak jsem si v pátek ožral a držku a potom mluvil se samičkou, jsem jenom doklepl to, co už stejně bylo načaté. Samičku totiž urazilo, že jsem si naši konverzaci moc nepamatoval, no ale co chcete po litru whisky ve čtyři ráno. Rád jsem s ní jen mluvil, bylo to příjemné, ale co říkala, jakože je to "nějaké divné" a že spousta školy a tak, víme co to znamená, když tohle holka říká, že. Na každý pád je mi z celé té situace fyzicky zle a kdybych měl v ruce ten blbý papír, bez kterého nemůžu opustit státy a který je na cestě k podepsání do Washingtonu (jestli ho tam ta naše koordinátorka už poslala, všechno ji neskutečně trvá), tak bych se byl býval vypravil do Mexika za samičkou už tento víkend, jestli to má ještě vůbec cenu.
Takže místo toho, abych byl s někým na koho skoro pořád myslím, o kom se mi každou noc zdá a kdo mi chybí pořád více a více, jsem uvězněný na kolejích, nemůžu si tady ani otevřít okno, nemůžu si ani nakoupit, protože k tomu potřebuju auto, pokud teda nemám pět volných hodin, nemůžu nic. Možná tak sedět a dloubat se v nose :) Naštěstí se mi začaly kupit úkoly do školy, takže můžu strávit hodiny s tímhle a nerozptylovat se, ona přemíra volného času vede stejně jen k tomu, že si v mozečku spřádám svoje představy, což má zlý vliv na moje duševní zdraví.
Taky jsem, mimo místní školu, začal konečně pracovat na svojí diplomce. Konkrétně tak, že jsem včera v posteli usilovně zapaloval mozkové závitky až z nich vypadlo několik údajů, které jsem si hned poznamenal. Ješte tak z deset takových hlubokých utopických myšlenek, nějakou kostru, trochu omáčky, pár obrázků a mám diplomku. Po mojí trapné bakalářce a inspirován, jak jinak, než kreativní a inovativní bakalářkou samičky, to chce trochu vlastního příspěvku poli vznikajících se IT services, si myslím. Což mě zase vrací v myšlenkách k ní :( Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak moc mi může chybět. A tak. Jinak mě všechno sere a jsem z toho nešťastný, což ji ještě více popuzuje, což se zas nelíbí mi... prostě pozitivní zpětná vazba v negativním slova smyslu.
Takže vy, co máte svoje milované partnery na blízku, si toho važte, dávejte jim lásku a to nejlepší ze sebe, ale nenechte se spoutat, buďte na ně hodní a tvrdí a užívejte si každé chvilky s nima, buďte nároční na sebe, poslouchejte, co říkají, buďte jim podporou a oporou, zdokonalujte se a hlavně si važte jich, protože nikdy nevíte, kdy se můžou věci posrat a pak vám bude kurva líto všechno, co ste mohli udělat lépe...
Takže místo toho, abych byl s někým na koho skoro pořád myslím, o kom se mi každou noc zdá a kdo mi chybí pořád více a více, jsem uvězněný na kolejích, nemůžu si tady ani otevřít okno, nemůžu si ani nakoupit, protože k tomu potřebuju auto, pokud teda nemám pět volných hodin, nemůžu nic. Možná tak sedět a dloubat se v nose :) Naštěstí se mi začaly kupit úkoly do školy, takže můžu strávit hodiny s tímhle a nerozptylovat se, ona přemíra volného času vede stejně jen k tomu, že si v mozečku spřádám svoje představy, což má zlý vliv na moje duševní zdraví.
Taky jsem, mimo místní školu, začal konečně pracovat na svojí diplomce. Konkrétně tak, že jsem včera v posteli usilovně zapaloval mozkové závitky až z nich vypadlo několik údajů, které jsem si hned poznamenal. Ješte tak z deset takových hlubokých utopických myšlenek, nějakou kostru, trochu omáčky, pár obrázků a mám diplomku. Po mojí trapné bakalářce a inspirován, jak jinak, než kreativní a inovativní bakalářkou samičky, to chce trochu vlastního příspěvku poli vznikajících se IT services, si myslím. Což mě zase vrací v myšlenkách k ní :( Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak moc mi může chybět. A tak. Jinak mě všechno sere a jsem z toho nešťastný, což ji ještě více popuzuje, což se zas nelíbí mi... prostě pozitivní zpětná vazba v negativním slova smyslu.
Takže vy, co máte svoje milované partnery na blízku, si toho važte, dávejte jim lásku a to nejlepší ze sebe, ale nenechte se spoutat, buďte na ně hodní a tvrdí a užívejte si každé chvilky s nima, buďte nároční na sebe, poslouchejte, co říkají, buďte jim podporou a oporou, zdokonalujte se a hlavně si važte jich, protože nikdy nevíte, kdy se můžou věci posrat a pak vám bude kurva líto všechno, co ste mohli udělat lépe...
pátek 11. září 2009
Svět plastových kartiček
Dnešek byl velmi produktivní.
Nejen, že jsem konečně získal řidičák a ID kartičku, ale dokonce jsem (i přes snahu veřejné "dopravy") stihl získat novou VISA kartu náhradou za ztracenou, což zvýšilo počet dnes získaných plastových kartiček na 3, celkově jsem jich nashromáždil už devět. Jen tak mezi řečí - blokace a nová karta dohromady za pět dolarů a tři minuty, jak dlouho a za kolik by to asi bylo v ČR? 3000 a 2 týdny? Dokonce jsem i včas odevzdal svůj DS-2019 formulář, takže půjde-li to hladce, příští víkend budu psát blog z Mexika. Sice ne doslova, jen obrazně, protože v Mexiku psát nebudu, tam budu pít a jíst a radovat se se samičkou, teda jestli na mě nezanevřela nebo jestli ji nedostane někdo z mexikánů nebo švédů, s kterýma tam je. To by znamenalo další výdaje na brokovnici, munici a následně právníka... Nemám z toho vůbec dobrý pocit poslední dny a moc mi chybí :(
Už jen s lehkým úsměvem se dala brát dnešní další dvouhodinová cesta, včetně 30 minut čekání, z motoristického úřadu. Vůbec mi nevadilo, že zrovna byla tak krutá průtrž mračen, že po pár vteřinách pobytu na dešti, při přebíhání z McDonald's do autobusu, jsem byl mokrý jako kdybych se snažil v deliriu napodobit toho vlasatého hipíka a chodit po vodě. Nene. Byl sem v klidu. Aspoň jsem si všiml spousty zajímavých věcí. Tak třeba toho, že nejen včera, ale i dneska jsem byl jediný bílý nehispánský uživatel public transport. Nebo třeba toho, jak nechutně morbidně obézní někteří lidé jsou. A jiní jsou zase strašně škaredí, fuj. Kdybych neměl slušného vychování, z pohledu na určité zjevy bych si i ublinkl. Ale celkově je autobus relativně příjemné místo. Neprší do něj, v horkých dnech je v něm klimatizace (teda to i dneska, kdybych měl víc času, postavil bych si sněhuláka), člověk si může popovídat, stačí malá záminka, třeba "d'n u g't fifty cents", nebo jak to šíleně vyslovují ti vágusové, a hnedle máte kamaráda, na dalších dvacet minut jízdy. A ne, skutečně v baťůžku jídlo nenosím. A taky socky nikdy neberou kreditky, proč?
No každopádně, jestli to půjde hladce, tak během týdne bude auto. Což v Americe znamená svobodu a ve vnějších znacích odlepení se od úplného dna (nemusíte jezdit autobusem, který je, jak říká samička, jen pro černé, chudé a mezinárodní studenty:) a taky možnost stravovat se, jak chcete vy, ne nabídka po okolí, nakupovat, jak chcete, kde chcete a co chcete, účastnit se jakýchkoliv akcí kdekoliv a to ani nemluvím o zcela jedinečné možnosti skutečně kurva vidět neco ze států a ne jen ten přiblblý campus a drobný výsek města pokrytý autobusovou dopravou.
Zakončím tento příspěvěk po americku, drobnou modlitbou.
A jen tak bokem, vzhledem k tomu, že je dneska 11. září - většina lidí tady na univerzitě byla ještě moc mladá aby jim tak nějak úplně došlo, co se dělo a ani jinak to tady moc neprožívají. Neviděl jsem žádné průvody, projevy, smuteční připomínky, nic. Business as usual. A tak to má být.
Nejen, že jsem konečně získal řidičák a ID kartičku, ale dokonce jsem (i přes snahu veřejné "dopravy") stihl získat novou VISA kartu náhradou za ztracenou, což zvýšilo počet dnes získaných plastových kartiček na 3, celkově jsem jich nashromáždil už devět. Jen tak mezi řečí - blokace a nová karta dohromady za pět dolarů a tři minuty, jak dlouho a za kolik by to asi bylo v ČR? 3000 a 2 týdny? Dokonce jsem i včas odevzdal svůj DS-2019 formulář, takže půjde-li to hladce, příští víkend budu psát blog z Mexika. Sice ne doslova, jen obrazně, protože v Mexiku psát nebudu, tam budu pít a jíst a radovat se se samičkou, teda jestli na mě nezanevřela nebo jestli ji nedostane někdo z mexikánů nebo švédů, s kterýma tam je. To by znamenalo další výdaje na brokovnici, munici a následně právníka... Nemám z toho vůbec dobrý pocit poslední dny a moc mi chybí :(
Už jen s lehkým úsměvem se dala brát dnešní další dvouhodinová cesta, včetně 30 minut čekání, z motoristického úřadu. Vůbec mi nevadilo, že zrovna byla tak krutá průtrž mračen, že po pár vteřinách pobytu na dešti, při přebíhání z McDonald's do autobusu, jsem byl mokrý jako kdybych se snažil v deliriu napodobit toho vlasatého hipíka a chodit po vodě. Nene. Byl sem v klidu. Aspoň jsem si všiml spousty zajímavých věcí. Tak třeba toho, že nejen včera, ale i dneska jsem byl jediný bílý nehispánský uživatel public transport. Nebo třeba toho, jak nechutně morbidně obézní někteří lidé jsou. A jiní jsou zase strašně škaredí, fuj. Kdybych neměl slušného vychování, z pohledu na určité zjevy bych si i ublinkl. Ale celkově je autobus relativně příjemné místo. Neprší do něj, v horkých dnech je v něm klimatizace (teda to i dneska, kdybych měl víc času, postavil bych si sněhuláka), člověk si může popovídat, stačí malá záminka, třeba "d'n u g't fifty cents", nebo jak to šíleně vyslovují ti vágusové, a hnedle máte kamaráda, na dalších dvacet minut jízdy. A ne, skutečně v baťůžku jídlo nenosím. A taky socky nikdy neberou kreditky, proč?
No každopádně, jestli to půjde hladce, tak během týdne bude auto. Což v Americe znamená svobodu a ve vnějších znacích odlepení se od úplného dna (nemusíte jezdit autobusem, který je, jak říká samička, jen pro černé, chudé a mezinárodní studenty:) a taky možnost stravovat se, jak chcete vy, ne nabídka po okolí, nakupovat, jak chcete, kde chcete a co chcete, účastnit se jakýchkoliv akcí kdekoliv a to ani nemluvím o zcela jedinečné možnosti skutečně kurva vidět neco ze států a ne jen ten přiblblý campus a drobný výsek města pokrytý autobusovou dopravou.
Zakončím tento příspěvěk po americku, drobnou modlitbou.
"Děkujeme ti óó bože za spalovací motor,
za pana Karla Benze,
požehnej jeho duši,
jakožto automobilovému průmyslu,
a neuveď nás v pokušení,
využívat hromadnou dopravu.
Amen."
A jen tak bokem, vzhledem k tomu, že je dneska 11. září - většina lidí tady na univerzitě byla ještě moc mladá aby jim tak nějak úplně došlo, co se dělo a ani jinak to tady moc neprožívají. Neviděl jsem žádné průvody, projevy, smuteční připomínky, nic. Business as usual. A tak to má být.
čtvrtek 10. září 2009
Čtvrtek
Tak, dnešní den přinesl několik zajímavých událostí, řadu nových postřehů a taky další spoustu sraček.
Předně jsem včera obdržel social security kartu, která mě opravňuje ke spoustě věcí. Od registrace do klubu věrných zákazníků značky GAP až po možnost udělat si řidičák, následně si koupit auto a odjet konečně za samičkou do Mexika.
Včera večer jsem si teda udělal dva cvičné testy (při sklence whisky), prolistoval brožurku a šel spát. Zabralo to asi 40 minut. Dneska po škole, v 11.10, jsem odjel autobusem 47. Pak jsem přestoupil na autobus 44. Cesta i s čekáním a přestupy zabrala posraných 78 minut. A to to bylo jen 5 mil daleko. Absurdní. Po další hodině a půl čekání v místním Office für motor vehicles jsem konečně přisel na řadu a pak už to jelo jako po másle. Test zraku (pamatujete na Hanse Krtka?) a potom test dopravních značek a dopravních znalostí. Věděli jste například, že musíte zastavit slepému člověku, ale ne dále než 5 stop od něj? Používá totiž zvuk vašeho motoru k navigaci. Tak sem si tipl, ostatní odpovědi byly nesmysly. Po 35 správných a 5 špatných odpovědí (stačilo 32 správných), jsem dostal potvrzení o absolvování první části testu, hurá. Takže zítra už jen jízdy.
Zatímco jsem se tupě radoval ze svého úspěchu a opájel se vlastní dokonalostí a na cestě zpátky požral něco hamburgerů v Jack in the box, druhý kamera by zabrala moji bankovní kartu, zapomenutou očividně v bankomatu. Takže po dvouhodinové cestě zpátky a půlhodince blbnutí na policajtech, jestli náhodou nemají můj telefon, následovalo strašlivé rozčilení, řvaní do telefonu při čekání na operátorku, protože mě kurva skutečně nezajímá nějaké konsolidování dluhu, jsem kartu zablokoval. Zítra si jdu pro novou (to je rychlost co?). Pak mě kamarád požádal, jestli bych mu nemohl zakoupit něco vodečky, no co by ne, a přibral jsem si jednoho Rebela v ceně... dobár odměna. A Rebel v Baton Rouge? Divné.
A teď tady sedím a sepisuju to a přemýšlím o zítřku, protože určite nevyrazím před dvanáctou (škola) a určitě se k testovacímu místu nedostanu před druhou. Pak to bude trvat tak půl hodiny aspoň, pak hodina na Office for motor vehicles, pak hodina čekání, takže jestli to všechno stihnu tak kolem čtvrté bych mohl mít řidičák zítra... ach! A nebo taky ne, třeba taky až v pondělí. Pak už stačí jen ošéfovat pojištění a voila - můžu si koupit auto. Skvělé ne?
Strašně me žene vyhlídka auta, možnosti se svobodně a samostatně rozhodovat KAM a KDY chci jet, možnosti dokoupit si třeba chybějící chleba (skáknout si do krámu pře cestu? haha ) a hlavně konečně odjet do Mexika za samičkou, protože se mi nelíbí, jak dlouho jsme od sebe a začíná mi po ní být skutečně smutno... jenže i pak to nebude v mojich rukou, dokud nám naše zrelaxovaná internacionální koordinátorka nevrátí naše DS-2019 papíry.
Ale abych to nebral jen z té negativní stránky, tak jsem si dneska na moment představil, jak vypadá Amerika z perspektivy vlastního auta - a vypadá asi tak, jako ve filmu. Všimli jste si, že americké filmy se odehrávají buďto v interiérech, nebo v autě? Zatímco v evropských je spousta scén na ulici. Možná i to utváří charakter a rozpoznávací znak amerických filmů. No ale to už jsme mimo téma. Tak zatím zdar.
Předně jsem včera obdržel social security kartu, která mě opravňuje ke spoustě věcí. Od registrace do klubu věrných zákazníků značky GAP až po možnost udělat si řidičák, následně si koupit auto a odjet konečně za samičkou do Mexika.
Včera večer jsem si teda udělal dva cvičné testy (při sklence whisky), prolistoval brožurku a šel spát. Zabralo to asi 40 minut. Dneska po škole, v 11.10, jsem odjel autobusem 47. Pak jsem přestoupil na autobus 44. Cesta i s čekáním a přestupy zabrala posraných 78 minut. A to to bylo jen 5 mil daleko. Absurdní. Po další hodině a půl čekání v místním Office für motor vehicles jsem konečně přisel na řadu a pak už to jelo jako po másle. Test zraku (pamatujete na Hanse Krtka?) a potom test dopravních značek a dopravních znalostí. Věděli jste například, že musíte zastavit slepému člověku, ale ne dále než 5 stop od něj? Používá totiž zvuk vašeho motoru k navigaci. Tak sem si tipl, ostatní odpovědi byly nesmysly. Po 35 správných a 5 špatných odpovědí (stačilo 32 správných), jsem dostal potvrzení o absolvování první části testu, hurá. Takže zítra už jen jízdy.
Zatímco jsem se tupě radoval ze svého úspěchu a opájel se vlastní dokonalostí a na cestě zpátky požral něco hamburgerů v Jack in the box, druhý kamera by zabrala moji bankovní kartu, zapomenutou očividně v bankomatu. Takže po dvouhodinové cestě zpátky a půlhodince blbnutí na policajtech, jestli náhodou nemají můj telefon, následovalo strašlivé rozčilení, řvaní do telefonu při čekání na operátorku, protože mě kurva skutečně nezajímá nějaké konsolidování dluhu, jsem kartu zablokoval. Zítra si jdu pro novou (to je rychlost co?). Pak mě kamarád požádal, jestli bych mu nemohl zakoupit něco vodečky, no co by ne, a přibral jsem si jednoho Rebela v ceně... dobár odměna. A Rebel v Baton Rouge? Divné.
A teď tady sedím a sepisuju to a přemýšlím o zítřku, protože určite nevyrazím před dvanáctou (škola) a určitě se k testovacímu místu nedostanu před druhou. Pak to bude trvat tak půl hodiny aspoň, pak hodina na Office for motor vehicles, pak hodina čekání, takže jestli to všechno stihnu tak kolem čtvrté bych mohl mít řidičák zítra... ach! A nebo taky ne, třeba taky až v pondělí. Pak už stačí jen ošéfovat pojištění a voila - můžu si koupit auto. Skvělé ne?
Strašně me žene vyhlídka auta, možnosti se svobodně a samostatně rozhodovat KAM a KDY chci jet, možnosti dokoupit si třeba chybějící chleba (skáknout si do krámu pře cestu? haha ) a hlavně konečně odjet do Mexika za samičkou, protože se mi nelíbí, jak dlouho jsme od sebe a začíná mi po ní být skutečně smutno... jenže i pak to nebude v mojich rukou, dokud nám naše zrelaxovaná internacionální koordinátorka nevrátí naše DS-2019 papíry.
Ale abych to nebral jen z té negativní stránky, tak jsem si dneska na moment představil, jak vypadá Amerika z perspektivy vlastního auta - a vypadá asi tak, jako ve filmu. Všimli jste si, že americké filmy se odehrávají buďto v interiérech, nebo v autě? Zatímco v evropských je spousta scén na ulici. Možná i to utváří charakter a rozpoznávací znak amerických filmů. No ale to už jsme mimo téma. Tak zatím zdar.
středa 9. září 2009
Tak jsme tady měsíc, děcka
Dnešní den se nese ve znamení drobně pozdvižené nálady. Nejen, že jsem si ráno klidně přispal a zcela ignoroval hodinu "managementu" od 8.30, ale vlastně mi i došlo, že právě 09/09/2009 je datum, které značí přesně měsíc mojeho pobytu na území Spojených států. A to si zaslouží jak drobnou rekapitulaci, tak i skromnou soukromou odměnu, kterou jsem si dneska usmažil. Ano, hadáte správně - byl to Wiener Schnitzel :) (Jen vsuvka - nejen že mi nějaká svině ukradla hrnec, ale když jsem se na 20 minut vzdálil od věcí v pračce, tak mi ty kurvy ukradly i pytel na prádlo. Co to kurva je?) Pravý, z telecího, v trojobalu, no prostě lahůdka... ale příště to maso zpracuju radši dříve, už se trošku zelenalo. Ne že by mě to mohlo zastavit nebo tak.
Co se té rekapitulace týče, včera jsem si trošku třídil myšlenky a došlo mi, že je to hodně podobné jako prvák na kolejích v Brně. Nové a neznámé prostředí, noví lidi, nová škola... a že většina problémů co se vyskytla plyne jen z absence auta a tudíž nemožnosti samostatně cokoliv dělat (včerejší cesta do Mallu koupit si mobil trvala 4 hodiny, tou místní dopravou). Problémy vyplývající z kulturních rozdílů si stačí moc nepřipouštět a člověk je pak v pohodě, ikdyž tvrdit že by mě určité věci nehnaly až k nepříčetnosti či naopak nenechávaly v němém údivu by bylo nepravdivé.
Celkově si myslím, že incident s telefonem a střelbou a následná nepříčetnost bylo přesně to, co jsem potřeboval. Překonalo to hranici mojí trpělivosti a nezbylo mi, než se více přizpůsobit, takže ve výsledku je to teď lepší, než to bylo. Hlavně si někdy uvědomuju ty nekonečné možnosti, co mám. Vždyť jsem přece v Americe. Můžu si zajet surfovat do Kalifornie, vidět Mt. Rushmore, obří kukuřičné pole, poslouchat živý jazz v New Orleans, ztratit se mezi mrakodrapy velkoměst, zajít si na koncert skoro jakékoliv dobré skupiny, dát si obrovský steak... to všechno tady je a čeká to na mne, jako velký apple pie - jen si ukousnout :)
Celkově si myslím, že incident s telefonem a střelbou a následná nepříčetnost bylo přesně to, co jsem potřeboval. Překonalo to hranici mojí trpělivosti a nezbylo mi, než se více přizpůsobit, takže ve výsledku je to teď lepší, než to bylo. Hlavně si někdy uvědomuju ty nekonečné možnosti, co mám. Vždyť jsem přece v Americe. Můžu si zajet surfovat do Kalifornie, vidět Mt. Rushmore, obří kukuřičné pole, poslouchat živý jazz v New Orleans, ztratit se mezi mrakodrapy velkoměst, zajít si na koncert skoro jakékoliv dobré skupiny, dát si obrovský steak... to všechno tady je a čeká to na mne, jako velký apple pie - jen si ukousnout :)
úterý 8. září 2009
Mothafuckaazz!
Tak, včerejší večer se poněkud zvrhl. Z původního plánu jít spát v 10 večer sešlo, protože party portugalec Marco dostal skvělý nápad jít chlastat. Což samo o sobě by bylo v pohodě, kdybych nebyl nalitý už předtím a kdyby pak nedošlo k tomu posranému souběhu sraček které prostě kurva vyvrcholily dneska.
Jakmile jsme se dostali do toho hnusného baru, kde to mimochodem smrdí jako zvratky, tak jsem zjistil, že mi nějaká mrdka ukradla telefon. Takže jsem si půjčil mobil od britského kamaráda a zkusil zavolat na svoje číslo. Což jsem samozřejmě musel dělat venku, protože vevnitř byl prostě absurdní hluk. Zvedla to nějaká svině americká a mlela cosi o tom že je to její mobil nebo co. Měl sem sto chutí ubít ji dlažební kostkou. Chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnil a začal normálně přemýšlet. Vzhledem k tomu, že telefon byl pořád zapnutý a nemohl být daleko jsem se rozhodl zavolat 911. Wow, zážitek jako z filmu, ale demence typicky policejní.
Když sem tak postával na parkovišti a konverzoval s policistkou na drátě, ozval se výstřel (?!). Co to kurva bylo? Pak kolem mě proběhli dva policajti a začali vytahovat zbraně. Stoupli si za auto, ve kterém očividně někdo byl a za pokřikování obvyklých věcí, jakože chcou vidět ruce a tak vyzvaly ty dva týpky, co předtím očividně vystřelili, aby vylezli z auta. Řidič to pobral docela rychle a dokonce i pochopil instrukce aby stáhl okénko a otevřel si dveře z venku, což udělal, vystoupil s rukama nad hlavou, lehl si na zem a nechal se spoutat. Spolujezdec už tak spolupracující nebyl. Dvířka si otevřel normálně a ruce měl v kalhotách. Policajt mu mířil na hrudník z asi dvoumetrové vzdálenosti, ale týpka to očividně nechávalo klidným. Pak mu to asi došlo, tak se vzdal a nechal se taky spoutat. Pořád něco pokřikoval, což se policajtům asi nelíbilo, tak na něho použili taser ikdyž už byl spoutaný. Nepříjemné. Ani jeho kamarádovi se to nelíbilo, tak něco vykřikl, za což se mu dostalo kopance do žaludku. Očividně totální demence na obou stranách. Auto pak doprohledal další policajt ozbrojený brokovnicí s fešnou baterkou přidělanou dole.
Marco to všechno fotil, za což skoro dostal od policie do držky a navíc mu vymazali všechny fotky. Co to má kurva být? Tohle už bylo všechno moc, takže sme vypadli taxíkem radši na campus, než nás nějaký debil buď z řad policajtů nebo místních frajerů zastřelí. Ve světle těchto událostí jsem začal zvažovat nabídku překupníka na koupi pumpovací brokovnice za $200, protože prostě pcháá, otřesné. Kreténi.
Takže bilance večera - ukradený mobil, skoro mě zastřelili, k tomu hromada peněz za taxíky, prostě SUPER. A dneska se taky všechno sere. Sere mě, jak posraně rozlehlý je ten debilní campus, jak nejezdí žádný blbý tranzit, sere mě to jebnuté vedro a vlhko, neuvěřitelně me sere systém těch posraných dveří, do kterých pořád musím strkat tu vyjebanou kartu abych se vůbec někam dostal, sere mě ta imbecilní klimatizace, proč kurva je v budovách 18 stupňů? Otřesné kurva drát.
Doufám, že vypadnu brzo za samičkou do Mexika, to je tak asi to jediné, co mě drží naživu, vidina výletu.
Jakmile jsme se dostali do toho hnusného baru, kde to mimochodem smrdí jako zvratky, tak jsem zjistil, že mi nějaká mrdka ukradla telefon. Takže jsem si půjčil mobil od britského kamaráda a zkusil zavolat na svoje číslo. Což jsem samozřejmě musel dělat venku, protože vevnitř byl prostě absurdní hluk. Zvedla to nějaká svině americká a mlela cosi o tom že je to její mobil nebo co. Měl sem sto chutí ubít ji dlažební kostkou. Chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnil a začal normálně přemýšlet. Vzhledem k tomu, že telefon byl pořád zapnutý a nemohl být daleko jsem se rozhodl zavolat 911. Wow, zážitek jako z filmu, ale demence typicky policejní.
Když sem tak postával na parkovišti a konverzoval s policistkou na drátě, ozval se výstřel (?!). Co to kurva bylo? Pak kolem mě proběhli dva policajti a začali vytahovat zbraně. Stoupli si za auto, ve kterém očividně někdo byl a za pokřikování obvyklých věcí, jakože chcou vidět ruce a tak vyzvaly ty dva týpky, co předtím očividně vystřelili, aby vylezli z auta. Řidič to pobral docela rychle a dokonce i pochopil instrukce aby stáhl okénko a otevřel si dveře z venku, což udělal, vystoupil s rukama nad hlavou, lehl si na zem a nechal se spoutat. Spolujezdec už tak spolupracující nebyl. Dvířka si otevřel normálně a ruce měl v kalhotách. Policajt mu mířil na hrudník z asi dvoumetrové vzdálenosti, ale týpka to očividně nechávalo klidným. Pak mu to asi došlo, tak se vzdal a nechal se taky spoutat. Pořád něco pokřikoval, což se policajtům asi nelíbilo, tak na něho použili taser ikdyž už byl spoutaný. Nepříjemné. Ani jeho kamarádovi se to nelíbilo, tak něco vykřikl, za což se mu dostalo kopance do žaludku. Očividně totální demence na obou stranách. Auto pak doprohledal další policajt ozbrojený brokovnicí s fešnou baterkou přidělanou dole.
Marco to všechno fotil, za což skoro dostal od policie do držky a navíc mu vymazali všechny fotky. Co to má kurva být? Tohle už bylo všechno moc, takže sme vypadli taxíkem radši na campus, než nás nějaký debil buď z řad policajtů nebo místních frajerů zastřelí. Ve světle těchto událostí jsem začal zvažovat nabídku překupníka na koupi pumpovací brokovnice za $200, protože prostě pcháá, otřesné. Kreténi.
Takže bilance večera - ukradený mobil, skoro mě zastřelili, k tomu hromada peněz za taxíky, prostě SUPER. A dneska se taky všechno sere. Sere mě, jak posraně rozlehlý je ten debilní campus, jak nejezdí žádný blbý tranzit, sere mě to jebnuté vedro a vlhko, neuvěřitelně me sere systém těch posraných dveří, do kterých pořád musím strkat tu vyjebanou kartu abych se vůbec někam dostal, sere mě ta imbecilní klimatizace, proč kurva je v budovách 18 stupňů? Otřesné kurva drát.
Doufám, že vypadnu brzo za samičkou do Mexika, to je tak asi to jediné, co mě drží naživu, vidina výletu.
pondělí 7. září 2009
Strudel, Tarantino a 1.88 librový steak
Tak, dnešní neděle byla zase dalším z mnoha a mnoha doposud prozevlených dnů. Vstal jsem někdy v 11 a dělal blbosti na počítači a najednou byly dvě. Nějak jsem si vzpomněl, že jsem chtěl vidět ten nový Tarantinův film, Inglorious basterds. Tak sem to nadhodil chlapcům. Návrh byl schválen, protože movie vypadal dobře, zbývalo se jen domluvit na odjezdu. Vzhledem k tomu, že film začínal 4.35, kino je odsuď 30 minut a byly zrovna 2 hodiny, bylo to jasné. Do 2 hodin musíme vyrazit.
Jenže spolubydlící zcela nadšeně se slovy že "za chvílí půjde do posilky (přes celý campus) a pak se najíst" odešel hrát do vedlejšího pokoje fotbal na XBoxu. Musel jsem mu vysvětlit, že na všechny ty věci prostě není dost času, bylo to vyčerpávající :)
Zcela překvapivě jsme byli ve 4 hodiny připraveni vyrazit, hurá. Cestu nám trochu komplikoval šílený déšť, který se spustil, ale dobré. Už jsme byli skoro u kina, když v tom auto odbočilo někam do hajzlu. Říkám, co se děje? A hoši že prý viděli kino. Jen tak, prostě nějaké kino, tak tam zajeli. Trochu frustrující. Po pár minutách vysvětlování jsme byli zase na správné stezce a dokonce jsme i trefili do správného kina, hurá :)
No co vám budu povídat, ten film byla čistá sranda :) Sice v něm Němci vypadali jako dementi a amíci jako banda masových vrahů, ale je to přece jen film. Otázka je, co si z toho odnese americké publikum :) Stinnou stránkou filmu byla ta šílená scéna ve francouzské restauraci, kde si ten sympatický důstojník SS dávál štrůdl se šlehačkou a bože normální espresso, jak sem slintal, jak se mi zastesklo po evropském jídlu.
Naštěstí se večer naskytla příležitost zajet do Walmartu. Strouhanka, mouka, vajíčka, jabka, ocet, sůl, hrozinky, obří steak, telecí, citrónky, skořice:) Znalci už vytušili, že se chystám dělat Wiener schnitzel, péct štrůdl a jíst steak. Zatímco ten skoro kilový steak jsem slupl jako nic, tak štrůdl chvilku trvá. Vlastně právě TEĎ je v troubě. Ale než to dopíšu, dám sem jeho fotky. Nebo teda štrůdlu, spíš toho mrzáčka, co jsem vyrobil. No jo, je to poprvé. A to vždycky bolí :)
Jaja, tomu říkám steak :)
Ale už se těším na zítřek, v přípravě schnitzelů mám tolik zkušeností, že prostě nemůžu selhat. Haha :) Jenom sehnat skutečné espresso bude trochu problém. Ale vzhledem k cenám věcí tady si asi koupím pressovar.
.jpg)
A tady je, mrzáček...
Takže tak. Dnešní den byl čistě konzumní s jedinou touhou napchat si břicho něčím, co není úplná sračka. No a protože jsem byl pořád pryč a nebo vařil, tak jsem zanedbával kontakt se samičkou, za což se jí tímto omlouvám (teda, jestli čte můj blog:). Tak dobrou noc děti :)
Jo a ještě písnička na spaní, hlavně pro samičku : Queen of New Orleans
Jenže spolubydlící zcela nadšeně se slovy že "za chvílí půjde do posilky (přes celý campus) a pak se najíst" odešel hrát do vedlejšího pokoje fotbal na XBoxu. Musel jsem mu vysvětlit, že na všechny ty věci prostě není dost času, bylo to vyčerpávající :)
Zcela překvapivě jsme byli ve 4 hodiny připraveni vyrazit, hurá. Cestu nám trochu komplikoval šílený déšť, který se spustil, ale dobré. Už jsme byli skoro u kina, když v tom auto odbočilo někam do hajzlu. Říkám, co se děje? A hoši že prý viděli kino. Jen tak, prostě nějaké kino, tak tam zajeli. Trochu frustrující. Po pár minutách vysvětlování jsme byli zase na správné stezce a dokonce jsme i trefili do správného kina, hurá :)
No co vám budu povídat, ten film byla čistá sranda :) Sice v něm Němci vypadali jako dementi a amíci jako banda masových vrahů, ale je to přece jen film. Otázka je, co si z toho odnese americké publikum :) Stinnou stránkou filmu byla ta šílená scéna ve francouzské restauraci, kde si ten sympatický důstojník SS dávál štrůdl se šlehačkou a bože normální espresso, jak sem slintal, jak se mi zastesklo po evropském jídlu.
Naštěstí se večer naskytla příležitost zajet do Walmartu. Strouhanka, mouka, vajíčka, jabka, ocet, sůl, hrozinky, obří steak, telecí, citrónky, skořice:) Znalci už vytušili, že se chystám dělat Wiener schnitzel, péct štrůdl a jíst steak. Zatímco ten skoro kilový steak jsem slupl jako nic, tak štrůdl chvilku trvá. Vlastně právě TEĎ je v troubě. Ale než to dopíšu, dám sem jeho fotky. Nebo teda štrůdlu, spíš toho mrzáčka, co jsem vyrobil. No jo, je to poprvé. A to vždycky bolí :)
Jaja, tomu říkám steak :).jpg)
A tady je, mrzáček...Jo a ještě písnička na spaní, hlavně pro samičku : Queen of New Orleans
pátek 4. září 2009
New Orleans
Nalijme si čistého vína. Baton Rouge, hlavní město Louisiany a místo mojí dočasné residence, je hnusná díra. Je to město odpuzujících betonových konstrukcí, bažin, bordelu, špíny a lůzy. Takový velký hnusný Přívoz. Takže co jiného se samičkou o víkendu podniknout, než se vydat do New Orleans :)
Celá naše cesta začala prostým zakoupením laciného (225$) Holiday Inn přímo v centru turistické oblasti. Dále bylo třeba se tam nějak dopravit. Absence auta nám nechala jedinou možnost - Greyhound autobusy (30$/osoba/zpáteční). Nic proti nim, ale nikdy předtím jsem si nemyslel, že určité služby mohou být v ČR lepší než v USA. Student Agency rozhodně je a možná proto jsou tak dobří. Je to snad pronikání dobrých věcí do ČR? No, každopádně po HODINĚ spoždění jsme se do New Orleans dostali (fotky). Hurray!
Samotné město působí, narozdíl od místa, kde jsem teď, jako skutečné město. Mrakodrapy, velké budovy, malé baráčky, prostě americké město, jak si ho představujete. Dobrá část byla francouzská čtrť (French Quarter). Domky jako vystrižené už z té zmíněné bondovky, dokonce i kavárny (wow) a hromady restaurací s místním jídlem. To by šlo. Ale největší atrakce New Orleans je pravděpodobně Bourbon Street - něco jako Ostravská Stodolní, ale tak 4x delší, s živou hudbou, levnějším chlastem, mnohem více lidma a dokonce je dvoupatrová (balkónky). Huh, sranda :)
O New Orleans se toho moc říct nedá, je třeba to zažít. Atmosféra je jedinečná, z fotek vidět bohužel není. Co by ale neměl jedinec rozhodně propásnout je plavba na kolesovém parníku po mocné Mississippi, už pro ten pocit. Ono sice okolí je nechutně industriální, ale když se trochu zasníme, rozmlžíme vidění a vychutnáme si plavbu, můžeme si představit sami sebe sedět v jednom z těch nádherných domů v koloniálním stylu, s rozsáhlýma plantážema, v časech konfederace, dokud se tady do toho nesrali ti liberálové ze severu... jo to musela být pohoda :)
Celá naše cesta začala prostým zakoupením laciného (225$) Holiday Inn přímo v centru turistické oblasti. Dále bylo třeba se tam nějak dopravit. Absence auta nám nechala jedinou možnost - Greyhound autobusy (30$/osoba/zpáteční). Nic proti nim, ale nikdy předtím jsem si nemyslel, že určité služby mohou být v ČR lepší než v USA. Student Agency rozhodně je a možná proto jsou tak dobří. Je to snad pronikání dobrých věcí do ČR? No, každopádně po HODINĚ spoždění jsme se do New Orleans dostali (fotky). Hurray!
Samotné město působí, narozdíl od místa, kde jsem teď, jako skutečné město. Mrakodrapy, velké budovy, malé baráčky, prostě americké město, jak si ho představujete. Dobrá část byla francouzská čtrť (French Quarter). Domky jako vystrižené už z té zmíněné bondovky, dokonce i kavárny (wow) a hromady restaurací s místním jídlem. To by šlo. Ale největší atrakce New Orleans je pravděpodobně Bourbon Street - něco jako Ostravská Stodolní, ale tak 4x delší, s živou hudbou, levnějším chlastem, mnohem více lidma a dokonce je dvoupatrová (balkónky). Huh, sranda :)
O New Orleans se toho moc říct nedá, je třeba to zažít. Atmosféra je jedinečná, z fotek vidět bohužel není. Co by ale neměl jedinec rozhodně propásnout je plavba na kolesovém parníku po mocné Mississippi, už pro ten pocit. Ono sice okolí je nechutně industriální, ale když se trochu zasníme, rozmlžíme vidění a vychutnáme si plavbu, můžeme si představit sami sebe sedět v jednom z těch nádherných domů v koloniálním stylu, s rozsáhlýma plantážema, v časech konfederace, dokud se tady do toho nesrali ti liberálové ze severu... jo to musela být pohoda :)
Prasečí chřipka útočí
Posledních pár dnů bylo CHROCHT, hned objasním :)
26. srpna, 2 dny po začátku školy, přiletěla samička. Což samo o sobě by byla skvělá zpráva, jenže to bych nesměl onemocnět prasečí chřipkou. 24. sem začal nějak kašlat a nebylo mi moc dobře tak sem si vzal aspirin s tím, že to "vyležím". Celou noc jsem strávil ve skvělých horečkách, tak sem si 25. zašel k místnímu šamanovi aka felčarovi. Měření ukázalo teplotu přes 40 a všechny příznaky odpovídaly chřipce, což v kombinaci se stovkama ostatních nemocných na celém kampusu a vzhledem k ročnímu období ukazovalo na jediné - prasečí chřipku.
Vyfasoval sem Tamiflu, týdení omluvenku a pokyn, ať se jdu vyležet. Super, hlavně vzhledem k tomu, že další den, 26., měla přiletět zmíněná samička. Napchal sem se směsí tamiflu, vitamínů, protikašlacích léků, aspirinu a Big Maců a s tichou modlitbou v duši šel spát a doufal, že ráno budu OK.
Další den ráno, v den příjezdu samičky, mi bylo ještě hůř. Znáte ten pocit, když máte horečku a rychle pohnete hlavou, jak se pohled jakoby "trhá"? I těch pár metrů na záchod se zdálo jako hrát Doom 2 na 386 s 2MB RAM. Nic příjemného. Takže sem zrušil všechny rezervace aut a hotelů na nadcházející týden a vymyslel nouzový plán, v jehož důsledku měla samička strávit pár nocí u našeho společného kamaráda. Na víc jsem se nezmohl a na pár hodin usnul. Ve 3 přišel čas objednat si taxíka, doplazit se do něj a jet vyzvednout samičku na letiště. Cesta byla utrpením, tak jsem chtěl zpátky do postele.
Setkání nebylo zrovna nejpříjemnější. Samička, zklamaná z mojí náhlé indispozice, chtěla hned přebookovat letenku a odletět do Mexika (kam mimochodem jede na rok studovat) co nejdříve. Což se mě dotklo, protože jsem ji chtěl tady. Na druhou stranu jsem ji nechtěl nakazit, tak co teď? Rozhodli sme se vzít si na jednu noc pokoj v motelu, pak uvidíme. Obecně společná nálada byla dost mrazivá. Pak se stala divná věc.
Když jsem doprovodil samičku do jejího přechodného habitatu, odjel si pro věci a vrátil se za ní zpátky, tak se asi stal zázrak. Nejenom že se nám podařilo se usmířit a obnovit naše vzdáleností, časem (17 dní, tak dlouho už nesmí nikdy zůstat sama) a podivnýma představama oslabené vazby (a že bych mohl o tom usmíření povídat, hehe), ale navíc jsem jako zázrakem vyzdravěl - žádná horečka, jen lehká bolest krku a další den už velmi OK. Pak nás čekal krásný společný týden plný úchylností, výletu do New Orleans, piva a lásky :)
Post Blog Post: Swine flu není vůbec tak zlá, jak se z ČR jevila. Vlastně bylo dobře ji dostat, aspoň sem nemusel do školy.
26. srpna, 2 dny po začátku školy, přiletěla samička. Což samo o sobě by byla skvělá zpráva, jenže to bych nesměl onemocnět prasečí chřipkou. 24. sem začal nějak kašlat a nebylo mi moc dobře tak sem si vzal aspirin s tím, že to "vyležím". Celou noc jsem strávil ve skvělých horečkách, tak sem si 25. zašel k místnímu šamanovi aka felčarovi. Měření ukázalo teplotu přes 40 a všechny příznaky odpovídaly chřipce, což v kombinaci se stovkama ostatních nemocných na celém kampusu a vzhledem k ročnímu období ukazovalo na jediné - prasečí chřipku.
Vyfasoval sem Tamiflu, týdení omluvenku a pokyn, ať se jdu vyležet. Super, hlavně vzhledem k tomu, že další den, 26., měla přiletět zmíněná samička. Napchal sem se směsí tamiflu, vitamínů, protikašlacích léků, aspirinu a Big Maců a s tichou modlitbou v duši šel spát a doufal, že ráno budu OK.
Další den ráno, v den příjezdu samičky, mi bylo ještě hůř. Znáte ten pocit, když máte horečku a rychle pohnete hlavou, jak se pohled jakoby "trhá"? I těch pár metrů na záchod se zdálo jako hrát Doom 2 na 386 s 2MB RAM. Nic příjemného. Takže sem zrušil všechny rezervace aut a hotelů na nadcházející týden a vymyslel nouzový plán, v jehož důsledku měla samička strávit pár nocí u našeho společného kamaráda. Na víc jsem se nezmohl a na pár hodin usnul. Ve 3 přišel čas objednat si taxíka, doplazit se do něj a jet vyzvednout samičku na letiště. Cesta byla utrpením, tak jsem chtěl zpátky do postele.
Setkání nebylo zrovna nejpříjemnější. Samička, zklamaná z mojí náhlé indispozice, chtěla hned přebookovat letenku a odletět do Mexika (kam mimochodem jede na rok studovat) co nejdříve. Což se mě dotklo, protože jsem ji chtěl tady. Na druhou stranu jsem ji nechtěl nakazit, tak co teď? Rozhodli sme se vzít si na jednu noc pokoj v motelu, pak uvidíme. Obecně společná nálada byla dost mrazivá. Pak se stala divná věc.
Když jsem doprovodil samičku do jejího přechodného habitatu, odjel si pro věci a vrátil se za ní zpátky, tak se asi stal zázrak. Nejenom že se nám podařilo se usmířit a obnovit naše vzdáleností, časem (17 dní, tak dlouho už nesmí nikdy zůstat sama) a podivnýma představama oslabené vazby (a že bych mohl o tom usmíření povídat, hehe), ale navíc jsem jako zázrakem vyzdravěl - žádná horečka, jen lehká bolest krku a další den už velmi OK. Pak nás čekal krásný společný týden plný úchylností, výletu do New Orleans, piva a lásky :)
Post Blog Post: Swine flu není vůbec tak zlá, jak se z ČR jevila. Vlastně bylo dobře ji dostat, aspoň sem nemusel do školy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)