Byly tam. Koblížky, šťavnaté, s růžovoučkou polevou, buchtičky s krásným mramorováním, litry pomerančového džusu, exotického ovoce a plodiny z různých koutů světa... a mezi nimy talířky se zmuchlanými ubrousky, nedojezené kousíčky a použité kelímky.
Když jsem se po pár minutách odtrhl od skla a přestal slintat, zkusil jsem otevřít dveře. Zamčeno. Zkusil sem svoji kartu. Nefungovala. Tak jsem prostě pět minut chodil po budově a hledal někoho od úklidu, páč ti mají klíč od všeho. Povedo se mi jednoho z nich dotáhnout až ke dveřím a přesvědčit ho, že mi je musí otevřít, že jsem součást opulentní snídaně. Ale nééééééééééé jeho karta taky nefungovala, proč, proč?
Tak jsem tam ještě tak chvíli stál, s rukou na skle, kapičky smutného dechu teskně kondenzovaly na přilehlém chladném a netečném kovovém sloupku a pozoroval koblížky a buchtičky jak pomalu osychají... PAK JSEM ZKUSIL JEŠTĚ FEST ZAMLÁTIT S DVEŘMA ale nešlo to nééééééé.... :(
...a smutně jsem odešel.
(jestli to pak vyhodili, tak skončí v pekle, všichni!)
pondělí 9. listopadu 2009
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
lol stale vic a vic plati to co jsem napsal tady: http://european-in-usa.blogspot.com/2009/10/zima.html#comments
OdpovědětVymazat:D :D