Podivný den

Mí drazí pravidelní čtenáři. Dnešek byl jedním z podivných dnů, proto jsem usoudil, že bude stát za to se o něj s Vámi podělit. Usedněte do křesla se sklenkou něčeho dobrého, či s erotickou pomůckou dle Vašeho výběru, relaxujte a nechte mne, abych rozvinul vyprávění.

Všechno začalo v šest hodin a pět minut ráno. Vyskočil jsem z postele už na druhé zazvonění budíku a po třech a půl hodinách spánku započal s rozvičkou. Oblékl jsem se, uchopil košík s prádlem, detergent a odešel na výlet do prádelny. Když jsem procházel venkovní spojovací chodbou, nevím proč, ale najednou jsem si myslel, že jsem na Hintertuxu. Snad to bylo tím chladem a brzkým vstáváním, každopádně jsem měl pocit jako bych už měl za chvíli v lyžákách šlapat po štěrku a táhnout lyže směrem k lanovce. Po pár minutách usilovného přemýšlení mi došlo, že jsem někde jinde a v trochu jiné době. Zatímco jsem ležérně soukal prádlo do pračky, mozek se vytasil s další myšlenkou. Říká mi: "Tomáši, si v Brně, v Domečku, je tma a zima, venku je štěrk a za chvíli pojedeš na lyže do Itálie." Po pár minutách pohrávání si s tou představou jsem ji zavrhnul jako nepravděpodobnou a na chvíli se mi vrátila jasná mysl.

Zatímco se prádlo zvesela pralo a pak i sušilo, jsem surfoval po netu, lehce si pročítal knížečku na test v 8.30, a sledoval reakce žaludku na jídelní deprivaci. Moc se mu to nelíbilo. Když byla ranní příprava ukončena, směle jsem vyrazil vstříc osudu. Nebudu si nic nalhávat, nalačno nemám nejsilnější žaludek a vůbec jsem nebyl připraven na to, co uvidím. Nejprve se o mě pokusil krvavý zelenožlutý kemr cestou po schodišti dolů. Náročné! A potom mi cestu zkřížila Američanka. Její bíle, otylé nohy trčely z naprosto absurdně krátkých šortek, z nenalíčené abstrakce na místě obličeje žmouraly nateklé oči a od úst se linula slina. Notně to se mnou pohlo, díky tomu že jsem byl už dvě hodiny vzhůru jsem byl totiž schopný vnímat a potkat něco takového nalačno po ránu... no řekněme, že veverky by měly co žrát, za předpokladu, že mají rády žaludeční šťávu. Hned se ale Tomáš naponenul, páč není správné posuzovat lidi podle vzhledu, nene, to už se Tomáš naučil, ale co nadělám, první dojem byl silný.

Test začal s klidem. Flegmatický obtloustlý dobrácký učitel nám rozdal papíry, dal pár hintů na to, u kterých otázek je asi která odpověď správná a nechal nás v klidu kroužkovat. Otázky se dělí na dvě skupiny. Na ty jednoduché, které jsou jasné a pak na ty, o nichž jsem v životě neslyšel. Například mi unikl pojem "bleeding edge" při managemetnu inovací, tak jsem tak trošku tipoval. Ale co, mám chodit na přednášky :) Zhruba po pěti minutách testu třídu rozčíslo bouchnutí dvěřmi a vstoupil náš otylý spolužák. Mám moc rád, když v hodině mluví, neboť po pár větách se začne zadýchávat a člověk může alespoň trochu relaxovat. Ale teď jsem o něj měl strach. Sípal ještě dvacet minut po příchodu a nevypadal nejzdravěji. V ruce třímal pytlík z Mekáče. Jojo, snídaně, dal bych si. Musel sem se ale spokojit s medovým polopečivem z automatu. Pak to začlo. Asi v důsledku soustředěného snažení začali lidi postupně posmrkávat a popotahovat... strašný hnus. Nedokázal jsem se soustřeďit. A pak se stal zázrak. Učitel je vyzval, ať nejsou prasata a dou se vysmrkat. Seděl jsem jako žluna před domečkem broučků a nevěřil vlastním uším. Bože, měl jsem chuť ho za to políbit.

Další hodina následovala záhy. Po dalším průchodu kolem kemru na stěně (a průchodu zase zpět) jsem si to zvolna kráčel k budově, když v tom jsem spatřil éterického muže. Jeho kostěné ručičky vykukovaly z batikovaného trička, dready sahaly až kamsi k zemi a jeho upřímně kuriózní pohled na slunce přes korunu stromu nenechával nikoho na pochybách, že je zkouřený jako brigádník v coffee shopu. Další zajímavý výjev se naskytl při pohledu na klučinu s mačetou, který si u vchodu do školní budovu vyráběl kůl na upíry. Jinak se to vysvětlit nedá. Z té chladné útočné zbraně šel čirý respekt. Poděkoval jsem bohu, že netrpím vampirismem a přidal do kroku. Krátce po začátku hodiny se však dostavil spánek, v kterém jsem s drobnýma přestávkama přetrval až do konce.

No a poslední nevšední věcí byl můj oběd zadarmo. Včera mi hoši spletli objednávku a v drive-through sem dostal jiné jídlo, o 87 centů levnější, než za co jsem zaplatil. Požadoval jsem tedy dnes slevu, s poukazem na učiněnou křivdu, a bylo mi po americku poskytnuto celé velké jídlo v hodnotě zhruba sedmi a půl dolaru zcela zdarma! První velkorysý čin, o kterých člověk tolik slyší... Ještě mě teď čeká večerní hodina a večeře, tak jsem zvědavý, co se tak asi ještě může přihodit. No necháme se překvapit. Tak já už musím jí, protože mi za čtvrt hoďky začíná co? Protože mi za čtvrť hoďky začíná škola, vole.