Mexické cesty

Mexiko je krásná země. Lidi jsou až abnormálně milí a přátelští, jídlo se pohybuje mezi skvělým a vynikajícím (můžete si dát co chcete a rozhodně nebudete zklamáni), úrovni obsluhy v restauracích i pajzlech se i ten nejlepší český servis jen vzdáleně přibližuje, ceny jsou přátelské, výběr zboží proti socialistickému Tescu skoro pohádkový.

Pravda, najdou se i stinné stránky latinskoamerického ráje - většina obyvatel není z nejbystřejších a i to vzdělání by mohly trošku vyhnat na práškách, ale co člověk čeká od rozvojové země. Specifikem samotným o sobě je ale systém mexických cest. Vzhledem k tomu, že díky štědrosti svých rodičů si mohu dovolit pohybovat se po americkém kontinentě vozem (a ne ledajakým, dokonce americkým!), si myslím, že mohu k tématu dát pár slůvek k dobru.

Mexické cesty jsou jedním slovem rozporuplné. Na jedné straně mají placené dálnice (cca 1.50kč za kilometr, tedy drahé). Ty jsou v naprosto skvělém stavu, který by mohla nejedna rozvinutá země závidět. Na druhou stranu tady jsou i hlavní tahy mezi velkými městy, které spíše než vozovku připomínají smrtící past. Když člověk porovná mexické "highways" s jejímy interstate kamarády z USA zjistí, že mají amigos ještě co dohánět. Není výjimkou setkat se s dobytkem (krávy, koně, ovce), který se potuluje nebezpečně blízko rušné cesty a velmi často za to platí životem - nafouklé mršiny krav i koňů u krajnice, atp. Rovněž obří jámy o velikosti půl metru na půl metru, často hluboké několik desítek centimetrů, jsou běžným folklorem. Zprvu nelogické konstrukce, jako např. deset kilometrů dokonalé čtyřproudové dálnice která vede odnikud nikam a na ni se napojují dvě kozí stezky, jsou na denním pořádku.
Systém neoznačených retardérů nebo úmyslně vyznačených jam je zcela běžný. Osobně se divím, že moje tlumiče jsou ještě na původních místech a že přes obroušený podvozek nenaskáčou do auta žáby. Je třeba si prostě dávat majzla a nejezdit v noci, pokud možno, a když už, tak pomalu a velice obezřetně.

Samostatnou kapitolou je provoz a kolegové na silnicích. Předjíždění na dvojité plné čáře je naprosto normální, stejně jako ignorování červených (někdy velice užitečné, jen je třeba se podívat, jestli něco nejede). Je s podivem, že mexická státní správa ještě plýtvá penězi na značky, protože nikdo naprosto nerespektuje rychlost, přednosti, cokoliv. Na druhou stranu jsou lidi poměrně uvědomělí, takže předjíždíte-li v úzké soutěsce, protijedoucí vůz zajede kompletně na krajnici. To samé se ale očekává i od vás.

Městský provoz je, jedním slovem, šílený. Když jsem to poprvé viděl a když jsem do toho poprvé vyjel, skoro jsem se posral :). Jízdní pruhy jsou jen doporučené, po městě se jezdí stovkou, pruhy se mění zcela náhodně a použití blinkru ostatní řidiče jen zmate. Když je prostě někde místo, tak se tam vjede, vše v zájmu zachování plynulosti dopravy. Asi to funguje, protože i přes to, že Monterrey má přes 4 milióny obyvatel, tak i v největší špičce se to poměrně hýbe. Nepředstavitelné třeba v Praze nebo Brně.

No a poslední věc co stojí za zmínku jsou prodavači všeho možného. Když stojíte na červené (pokud stojíte), tak chodí lidi a nabízí všechno od stěračů přes mandarinky, růže, noviny, pečivo, umytí auta až po jablka v čokoládě a chilli. Žebráků tady moc není a budou vděční za pár drobných, dopřejte jim to.

 Jedna z lepších mexických cest.

Hezky kulaťoučká suma, samozřejmě v mílích. Od koupi už jsem najel přes 18 000 km, za 5 měsíců.