Tomáš sedí v pokoji,
vánek mu čechrá chlupy,
bradavky má z toho naběhlé,
a mrznou mu prsty.
Proč kurva když je venku osmnáct,
musíme chladit na patnáct,
cožpak jim všem jebe?
Kurva, z té ejsí mě zebe.
A tak sedím ve svetru,
v bundě,
a mám pocit,
že je to v kundě.
úterý 27. října 2009
pondělí 26. října 2009
Podivný den
Mí drazí pravidelní čtenáři. Dnešek byl jedním z podivných dnů, proto jsem usoudil, že bude stát za to se o něj s Vámi podělit. Usedněte do křesla se sklenkou něčeho dobrého, či s erotickou pomůckou dle Vašeho výběru, relaxujte a nechte mne, abych rozvinul vyprávění.
Všechno začalo v šest hodin a pět minut ráno. Vyskočil jsem z postele už na druhé zazvonění budíku a po třech a půl hodinách spánku započal s rozvičkou. Oblékl jsem se, uchopil košík s prádlem, detergent a odešel na výlet do prádelny. Když jsem procházel venkovní spojovací chodbou, nevím proč, ale najednou jsem si myslel, že jsem na Hintertuxu. Snad to bylo tím chladem a brzkým vstáváním, každopádně jsem měl pocit jako bych už měl za chvíli v lyžákách šlapat po štěrku a táhnout lyže směrem k lanovce. Po pár minutách usilovného přemýšlení mi došlo, že jsem někde jinde a v trochu jiné době. Zatímco jsem ležérně soukal prádlo do pračky, mozek se vytasil s další myšlenkou. Říká mi: "Tomáši, si v Brně, v Domečku, je tma a zima, venku je štěrk a za chvíli pojedeš na lyže do Itálie." Po pár minutách pohrávání si s tou představou jsem ji zavrhnul jako nepravděpodobnou a na chvíli se mi vrátila jasná mysl.
Zatímco se prádlo zvesela pralo a pak i sušilo, jsem surfoval po netu, lehce si pročítal knížečku na test v 8.30, a sledoval reakce žaludku na jídelní deprivaci. Moc se mu to nelíbilo. Když byla ranní příprava ukončena, směle jsem vyrazil vstříc osudu. Nebudu si nic nalhávat, nalačno nemám nejsilnější žaludek a vůbec jsem nebyl připraven na to, co uvidím. Nejprve se o mě pokusil krvavý zelenožlutý kemr cestou po schodišti dolů. Náročné! A potom mi cestu zkřížila Američanka. Její bíle, otylé nohy trčely z naprosto absurdně krátkých šortek, z nenalíčené abstrakce na místě obličeje žmouraly nateklé oči a od úst se linula slina. Notně to se mnou pohlo, díky tomu že jsem byl už dvě hodiny vzhůru jsem byl totiž schopný vnímat a potkat něco takového nalačno po ránu... no řekněme, že veverky by měly co žrát, za předpokladu, že mají rády žaludeční šťávu. Hned se ale Tomáš naponenul, páč není správné posuzovat lidi podle vzhledu, nene, to už se Tomáš naučil, ale co nadělám, první dojem byl silný.
Test začal s klidem. Flegmatický obtloustlý dobrácký učitel nám rozdal papíry, dal pár hintů na to, u kterých otázek je asi která odpověď správná a nechal nás v klidu kroužkovat. Otázky se dělí na dvě skupiny. Na ty jednoduché, které jsou jasné a pak na ty, o nichž jsem v životě neslyšel. Například mi unikl pojem "bleeding edge" při managemetnu inovací, tak jsem tak trošku tipoval. Ale co, mám chodit na přednášky :) Zhruba po pěti minutách testu třídu rozčíslo bouchnutí dvěřmi a vstoupil náš otylý spolužák. Mám moc rád, když v hodině mluví, neboť po pár větách se začne zadýchávat a člověk může alespoň trochu relaxovat. Ale teď jsem o něj měl strach. Sípal ještě dvacet minut po příchodu a nevypadal nejzdravěji. V ruce třímal pytlík z Mekáče. Jojo, snídaně, dal bych si. Musel sem se ale spokojit s medovým polopečivem z automatu. Pak to začlo. Asi v důsledku soustředěného snažení začali lidi postupně posmrkávat a popotahovat... strašný hnus. Nedokázal jsem se soustřeďit. A pak se stal zázrak. Učitel je vyzval, ať nejsou prasata a dou se vysmrkat. Seděl jsem jako žluna před domečkem broučků a nevěřil vlastním uším. Bože, měl jsem chuť ho za to políbit.
Další hodina následovala záhy. Po dalším průchodu kolem kemru na stěně (a průchodu zase zpět) jsem si to zvolna kráčel k budově, když v tom jsem spatřil éterického muže. Jeho kostěné ručičky vykukovaly z batikovaného trička, dready sahaly až kamsi k zemi a jeho upřímně kuriózní pohled na slunce přes korunu stromu nenechával nikoho na pochybách, že je zkouřený jako brigádník v coffee shopu. Další zajímavý výjev se naskytl při pohledu na klučinu s mačetou, který si u vchodu do školní budovu vyráběl kůl na upíry. Jinak se to vysvětlit nedá. Z té chladné útočné zbraně šel čirý respekt. Poděkoval jsem bohu, že netrpím vampirismem a přidal do kroku. Krátce po začátku hodiny se však dostavil spánek, v kterém jsem s drobnýma přestávkama přetrval až do konce.
No a poslední nevšední věcí byl můj oběd zadarmo. Včera mi hoši spletli objednávku a v drive-through sem dostal jiné jídlo, o 87 centů levnější, než za co jsem zaplatil. Požadoval jsem tedy dnes slevu, s poukazem na učiněnou křivdu, a bylo mi po americku poskytnuto celé velké jídlo v hodnotě zhruba sedmi a půl dolaru zcela zdarma! První velkorysý čin, o kterých člověk tolik slyší... Ještě mě teď čeká večerní hodina a večeře, tak jsem zvědavý, co se tak asi ještě může přihodit. No necháme se překvapit. Tak já už musím jí, protože mi za čtvrt hoďky začíná co? Protože mi za čtvrť hoďky začíná škola, vole.
Všechno začalo v šest hodin a pět minut ráno. Vyskočil jsem z postele už na druhé zazvonění budíku a po třech a půl hodinách spánku započal s rozvičkou. Oblékl jsem se, uchopil košík s prádlem, detergent a odešel na výlet do prádelny. Když jsem procházel venkovní spojovací chodbou, nevím proč, ale najednou jsem si myslel, že jsem na Hintertuxu. Snad to bylo tím chladem a brzkým vstáváním, každopádně jsem měl pocit jako bych už měl za chvíli v lyžákách šlapat po štěrku a táhnout lyže směrem k lanovce. Po pár minutách usilovného přemýšlení mi došlo, že jsem někde jinde a v trochu jiné době. Zatímco jsem ležérně soukal prádlo do pračky, mozek se vytasil s další myšlenkou. Říká mi: "Tomáši, si v Brně, v Domečku, je tma a zima, venku je štěrk a za chvíli pojedeš na lyže do Itálie." Po pár minutách pohrávání si s tou představou jsem ji zavrhnul jako nepravděpodobnou a na chvíli se mi vrátila jasná mysl.
Zatímco se prádlo zvesela pralo a pak i sušilo, jsem surfoval po netu, lehce si pročítal knížečku na test v 8.30, a sledoval reakce žaludku na jídelní deprivaci. Moc se mu to nelíbilo. Když byla ranní příprava ukončena, směle jsem vyrazil vstříc osudu. Nebudu si nic nalhávat, nalačno nemám nejsilnější žaludek a vůbec jsem nebyl připraven na to, co uvidím. Nejprve se o mě pokusil krvavý zelenožlutý kemr cestou po schodišti dolů. Náročné! A potom mi cestu zkřížila Američanka. Její bíle, otylé nohy trčely z naprosto absurdně krátkých šortek, z nenalíčené abstrakce na místě obličeje žmouraly nateklé oči a od úst se linula slina. Notně to se mnou pohlo, díky tomu že jsem byl už dvě hodiny vzhůru jsem byl totiž schopný vnímat a potkat něco takového nalačno po ránu... no řekněme, že veverky by měly co žrát, za předpokladu, že mají rády žaludeční šťávu. Hned se ale Tomáš naponenul, páč není správné posuzovat lidi podle vzhledu, nene, to už se Tomáš naučil, ale co nadělám, první dojem byl silný.
Test začal s klidem. Flegmatický obtloustlý dobrácký učitel nám rozdal papíry, dal pár hintů na to, u kterých otázek je asi která odpověď správná a nechal nás v klidu kroužkovat. Otázky se dělí na dvě skupiny. Na ty jednoduché, které jsou jasné a pak na ty, o nichž jsem v životě neslyšel. Například mi unikl pojem "bleeding edge" při managemetnu inovací, tak jsem tak trošku tipoval. Ale co, mám chodit na přednášky :) Zhruba po pěti minutách testu třídu rozčíslo bouchnutí dvěřmi a vstoupil náš otylý spolužák. Mám moc rád, když v hodině mluví, neboť po pár větách se začne zadýchávat a člověk může alespoň trochu relaxovat. Ale teď jsem o něj měl strach. Sípal ještě dvacet minut po příchodu a nevypadal nejzdravěji. V ruce třímal pytlík z Mekáče. Jojo, snídaně, dal bych si. Musel sem se ale spokojit s medovým polopečivem z automatu. Pak to začlo. Asi v důsledku soustředěného snažení začali lidi postupně posmrkávat a popotahovat... strašný hnus. Nedokázal jsem se soustřeďit. A pak se stal zázrak. Učitel je vyzval, ať nejsou prasata a dou se vysmrkat. Seděl jsem jako žluna před domečkem broučků a nevěřil vlastním uším. Bože, měl jsem chuť ho za to políbit.
Další hodina následovala záhy. Po dalším průchodu kolem kemru na stěně (a průchodu zase zpět) jsem si to zvolna kráčel k budově, když v tom jsem spatřil éterického muže. Jeho kostěné ručičky vykukovaly z batikovaného trička, dready sahaly až kamsi k zemi a jeho upřímně kuriózní pohled na slunce přes korunu stromu nenechával nikoho na pochybách, že je zkouřený jako brigádník v coffee shopu. Další zajímavý výjev se naskytl při pohledu na klučinu s mačetou, který si u vchodu do školní budovu vyráběl kůl na upíry. Jinak se to vysvětlit nedá. Z té chladné útočné zbraně šel čirý respekt. Poděkoval jsem bohu, že netrpím vampirismem a přidal do kroku. Krátce po začátku hodiny se však dostavil spánek, v kterém jsem s drobnýma přestávkama přetrval až do konce.
No a poslední nevšední věcí byl můj oběd zadarmo. Včera mi hoši spletli objednávku a v drive-through sem dostal jiné jídlo, o 87 centů levnější, než za co jsem zaplatil. Požadoval jsem tedy dnes slevu, s poukazem na učiněnou křivdu, a bylo mi po americku poskytnuto celé velké jídlo v hodnotě zhruba sedmi a půl dolaru zcela zdarma! První velkorysý čin, o kterých člověk tolik slyší... Ještě mě teď čeká večerní hodina a večeře, tak jsem zvědavý, co se tak asi ještě může přihodit. No necháme se překvapit. Tak já už musím jí, protože mi za čtvrt hoďky začíná co? Protože mi za čtvrť hoďky začíná škola, vole.
čtvrtek 22. října 2009
Zo far alles ist calm
Tak. Už dlouho na blogu nepřibyl žádný nový příspěvek. Je to částečně tím, že už mi tak nějak přijde všechno takové obyčejné a normální (ikdyž stále nedokážu vycházet z údivu z některých věcí) a částečně tím, že míra vzrušení které dosáhnu při konzumaci hmotných statků zde nepřesáhne hranici nutnou k zablognutí. Duševní statky se zde nekonzumují, snad jen Černí Baroni, které čtu, to trochu vytrhli. Jináč je to furt to samý. Zase byl Tomáš v Mexiku (a bude tam stále častěji), pořád chodí do školy (jeden předmět se trošku zvrhl na učitelovo vyprávění o tom, jak má tlustou ženu a jaké z toho plynou humorné příhody) a pořád nemá rád americký fotbal :)
Nicméně jsem se zapsal na takové pokusné testování, které dělá místní oddělení psychologie. Začalo to celé nevinně, vyplnil jsem takový online dotazníček, pak mě pozvaly vyplnit další dotazník a pak, když viděli, že to asi nebude všechno v pořádku, mě pozvali vyplnit další dotazníček. Součástí toho bylo napsat do kalendáře spotřebu alkoholu za uplynulý měsíc. Trošku jsem se styděl :) Pak se mě vyptávaly, jestli sem agresivni, útočný, klidný, zda piju sám, jestli mám chlast rád, atd... no a nakonec mě vybavili takovýma tabulkama, kam si mám v průběhu týdne psát, co jsem vypil a jak jsem se při tom cítil. Už to mám dva dny a zatím je to prázdne, ale mám pocit, že jim dneska udělám radost :D Celý test by měl trvat asi tři až čtyři týdny a na konci mi řeknou, kolik dnů života mi zbývá (za předpokladu, že se konce dožiju).
Další kratochvíle, kterou se zabývám, je souboj se zlým učitelem Mikroekonomie. Jeho test, napsaný tak, že na různé otázky je více odpovědí (a máme samozřejmě vybrat tu ze správných, která se mu bude více líbit), naprosto odmítám respektovat. Dneska jdu na konzultaci a když to odmítne uznat a připsat mi body, tak já zas odmítnu uznat, že bych u příští zkoušky nic mít nemohl a dotáhnu si tam regulérně celou učebnici. Budu o ní samozřejmě celou dobu tvrdit, že je to jen vajíčko pro štěstí. Bude to ještě sranda :)
No ale většinu času si pročítám brožurky a učebnice, protože už pátým týdnem máme exam za examem. Nevím no, uvolněný systém Českých univerzit mi teda vyhovuje více :)
Nicméně jsem se zapsal na takové pokusné testování, které dělá místní oddělení psychologie. Začalo to celé nevinně, vyplnil jsem takový online dotazníček, pak mě pozvaly vyplnit další dotazník a pak, když viděli, že to asi nebude všechno v pořádku, mě pozvali vyplnit další dotazníček. Součástí toho bylo napsat do kalendáře spotřebu alkoholu za uplynulý měsíc. Trošku jsem se styděl :) Pak se mě vyptávaly, jestli sem agresivni, útočný, klidný, zda piju sám, jestli mám chlast rád, atd... no a nakonec mě vybavili takovýma tabulkama, kam si mám v průběhu týdne psát, co jsem vypil a jak jsem se při tom cítil. Už to mám dva dny a zatím je to prázdne, ale mám pocit, že jim dneska udělám radost :D Celý test by měl trvat asi tři až čtyři týdny a na konci mi řeknou, kolik dnů života mi zbývá (za předpokladu, že se konce dožiju).
Další kratochvíle, kterou se zabývám, je souboj se zlým učitelem Mikroekonomie. Jeho test, napsaný tak, že na různé otázky je více odpovědí (a máme samozřejmě vybrat tu ze správných, která se mu bude více líbit), naprosto odmítám respektovat. Dneska jdu na konzultaci a když to odmítne uznat a připsat mi body, tak já zas odmítnu uznat, že bych u příští zkoušky nic mít nemohl a dotáhnu si tam regulérně celou učebnici. Budu o ní samozřejmě celou dobu tvrdit, že je to jen vajíčko pro štěstí. Bude to ještě sranda :)
No ale většinu času si pročítám brožurky a učebnice, protože už pátým týdnem máme exam za examem. Nevím no, uvolněný systém Českých univerzit mi teda vyhovuje více :)
úterý 6. října 2009
Strašlivá lekce
Určitě to všichni znáte z filmů jako Saw, Saw II, Saw III, Saw IV, Saw V, nebo podobných, či snad z klasické literatury. Ono obecně i jako takový morální koncept prolínající se naší civilizací a pocházející už z biblické hlášky "nečiň jiným to, co nechceš, aby oni činili tobě", je to poměrně univerzálně chápáno. Jediným problémem je odlišit aktivní a pasivní znalost tohoto konceptu, který se snad dá nazvat "zrcadlové paradigma". Možná to má i nějaký skutečný obecně přijímaný název, nevím, v tom mě musí opravit fundovanější. Každopádně určitě jste si povšimli, jak často jsou lidi trestání za něco co provedli tím, že se jim udělá to samé. Od dob Chamurapiho přes Islámské právo až po smrt za smrt, jak to mají v USA.
Každopádně došlo při aplikaci této pomsty i na mne a to výrazně zvráceným a krutým způsobem, který si vůbec nezasloužím (mé druhé já se snaží protestovat a říká, že asi zasloužím. jako vždy má pravdu). Jde o to, že nejsem zrovna příjemný a komunikativní jedinec, ba dokonce někteří lidé používají i označení arogantní, namyšlený, protivný, negativní, atp. Nikdy mi to moc nevadilo, protože moje arogance a povýšenost většinou plynula z pocitu, že vím lépe než dotyčný o čem je řeč, tudíž nemá smysl nějak poslouchat druhý názor, když je mylný a ztrácet tím čas. Někdy tomu tak bylo, někdy jsem neměl pravdu, ale vždycky to komunikační partnery dost otravovalo. Pravda, jednou za čas jsem se setkal s někým stejně arogantním a pak to bylo jak dva kohouti v jednom kurníku, ale většinou to byl stejně ten neinformovaný druh arogance založený ne na faktech, ale na pouhé nepodložené víře v to, že "mám pravdu". Ale někdy jsem to tak dělal i já, protože je pro mě sice těžké si to přiznat, ale neznám všechny odpovědi :)
Bytí Američanem obnáší vlastnění spousty charakteristických rysů, o kterých se dále rozepíšu. Rozhodně se to nedá generalizovat na všechny, většina taková není, ale ta největší skupina se tak skutečně chová. Kromě toho, že Američané naprosto slepě dodržují sebeabsurdnější pravidla určená nadřazenými jedinci, zároveň podléhají představě, že "skupina má vždycky pravdu". Podle mě je to jedna a ta samá věc která pramení z extrémně rozvinutého groupthinku, tedy z něčeho, čemuž jsem až do návštěvy USA nikdy skutečně neporozuměl, protože je mi celý ten koncept cizí. Dochází tím k naprosto absurdním situacím. Například je takřka nemožné dělat cokoliv ve skupině tří a více lidí, protože i po předchozí domluvě, že "vyjdeme ven, vezmeme si taxi a pojedeme do hospody" se celá skupina zasekává a jakoby neví, co se vlastně děje. Každý přitom je sám za sebe, baví se s ostatními (ale ne o situaci skupiny) a na něco se čeká. Teprve když má po chvíli celá skupina pocit, že jsme všichni OK, můžeme pokračovat. Jakékoliv přesvědčování, logické argumenty, důvody, cokoliv, jsou naprosto zbytečné. Všichni řeknou že je to pravda, ale nedojde k žádné změně. Stejně tak je to s těmi pravidly - když se vrstva lidí, kteří vydávají pravidla na něčem shodne, podřízené skupiny to slepě a bez debat respektují. Jakékoliv zpochybnění smysluplnosti pravidla nebo jen pokus vyvolat o něm diskusi je odbyt argumentem, že pravidlo je tady pro to, aby nás chránilo (před nedefinovanou skrytou hrozbou, která je v USA všudypřítomná).
Každopádně zpátky k mému trestu - není nad to, užít si totální aroganci ze strany systému a celých skupin lidí. Například něco potřebujete, ale nejde to udělat, protože k tomu nepřistupujete tím správným americkým způsobem. Takže vaše snaha je většinou zcela ignorována. Nebo sedím v místnosti s dalšíma pěti lidma. Každý z nich byl v Itálii. Zeptám se každého z nich, jak se jim tam líbilo. Každý z nich řekne, že strašně moc, i když to mělo pár negativ. Dva z nich řeknou, že tam chtějí žít. Vteřinu na to skupina prohlásí, že ostatní země jsou hnusné a USA je nejlepší na světě. Proč? Takové je společenské pravidlo a tak se skupina rozhodla. Z počátku jsem nějak nechápal, o co tady jde, ale pak si stačí jen vzpomenout na Stanfordský vězeňský experiment [1] [2] (pravidla a groupthink), Milgramův experiment [1] [2] a další a ono se to postupně spojí do úplně jiného kontextu. Američanům se líbí takhle kolektivně nebo předdefinovaně (podle šablonky z pravidel) přemýšlet, ale ve mě to budí dojem mravenčí kolonie. Včetně modelů chování. Naprostá absence plánů a rozhodování se snad na základě feromonových stop a sady jednoduchých pravidel je to, co vidím.
Je asi hrozně snadné zapadnout do toho soukolí a podle toho, jak se profilujete (a jak se druzí dívají na vás, což pak zase ovlivňuje váš pohled na sebe, atd..., ono to má taky určitě název) přijmout svoji roli a nechat se vláčet okolím bez jakékoliv svobodné vůle. Nikdy jsem si ničeho takového u nás nevšiml (rozhodně ne do takové míry), a poměrně mě to celé šokovalo. Na druhou stranu se na tom dá trhnout asi dost peněz, stačí najít spouštěč iracionální obliby nějakého výrobku (MacBoook - velice populární, ale každý na něj nadává) a začít ho prodávat. Po chvilce si ho budou kupovat všichni, protože ho přece mají všichni. Jestli si dobře vzpomínám, poslední takovou věcí kterou jsem si pořídil bylo jo-jo, někdy v sedmé třídě na základce.
No prostě jsem z Americké společnosti (alespoň toho výseku, co je na univerzitě), zcela zmatený. A tím, že se odmítám stát součástí nemyslící masy, stojím tak trochu mimo.
pondělí 5. října 2009
Mexiko - capítulo segundo (el jídlo)
Mexické jídlo je kapitolou samo pro sebe a zaslouží si tedy vlastní kapitolu. Takže tato kapitola bude věnována mexickému jídlu. Nejsem žádný expert, byl jsem tam jenom pár dnů, ale zkusím shrnout svoje postřehy.
Základem všech mexických jídel je placka a maso. Někdy i sýr. Když je placka malá, jmenuje se to taquito. Když je placka velká, jmenuje se to taco. Placka se naplní nasekaným bože-nemůžu-zapomenout-tu-chuť masem, zhruba pět placiček se dá na talířek a talířek se dá před vás. Placka neobsahuje žádnou zeleninu nebo tak, od toho je tady něco jiného. Celou chuť tacos a taquitos totiž dotváří salsy, které se v hojném počtu a množství vyskytují na stole a taky cibulka, která je k tomu servírována bokem. Někdy je tam i trochu salátu, rajče, ale zřídka kdy. Salsa je to, co dává jídlu tu správnou chuť. Někdy je pálivá tak, že by i Hulk Hogan uronil slzičku a jindy byste si ji klidně mohly potírat svěrač a akorát by to příjemně chladilo. příjemným doplňkem kromě salsy je sekaná čerstvá cibule smíchaná s cilantrem (tuším že koriandr?), sekaná rajčátka s cibulí a cilantrem, jalapenos papričky (velmi neškodné) a hlavně limetky - šťáva z limetek se dává na všechno a do všeho a prostě tam patří, mňam. Chtěl bych podotknout, že tacos a taquitos jsou složením, masem a způsobem výroby hodně podobné kebapu.
Dalším druhem mexických jídel, které bych nikdy neochutnal, kdyby Dominka nebyla vegetariánky, jsou jídla bezmasé. Někdy dá trošku problém je najít, protože tacos a taquitos jsou velmi populární, ale úplně vzácné nejsou. Především je třeba zmínit quesadillas, což jsou placičky plněné sýrem a zapečené (lahůdka) a pak ještě povětší brambor, zapečený se sýrem a sour creamem (kyselá smetana?). Je v podstatě jedno, jestli si dáte něco s masem, něco bez masa, nebo cokoliv jiného, protože jsem nabyl přesvědčení, že kdyby mexičani vařili třeba bahno v kotlíku, tak to bude naprosto vynikající. Ještě bych zmínil snídani, kterou mi Dominika udělala a o které nevím, jestli je mexická, nebo český vynález jde o vaječinu v placičce se sýrem, salsou a cibulí. Dávám pět slintů z pěti.
Pak je tady ještě mexické pivo, které překvapivě chutná výborně a je lepší než mnoho českých piv. Hlavně bych vyzdvihl Indio a Bohemiu, ale ani Corona není k zahození. Dokonce i levné light pivka mají chuť, dají se konzumovat a hlavně vám pak po třech a více není ráno jako kdybyste pili toluen, což je převládájící after party pocit po amerických light pivech, alespoň u mě.
Celé mexické kuchyni a pivku nasazují korunu dvě věci. Tou první jsou ceny - všechno je velmi dostupné, jedno taco stojí například kolem 5 pesos (cca. 6 korun) a za 30 pesos už se solidně najíte. Za 150 pesos si dáte oběd v lepší restauraci a ještě se v tom schovají dvě pivka. Druhou věcí je úroveň obsluhy. Naprosto perfektní vždy a všude, úslužná, rychlá, ochotná... dochází mi kladné přídavné jména. Takže až se bude chtít ve Spojených Státech dobře najíst, jeďte do Mexika :)
Viva Mexico!
Základem všech mexických jídel je placka a maso. Někdy i sýr. Když je placka malá, jmenuje se to taquito. Když je placka velká, jmenuje se to taco. Placka se naplní nasekaným bože-nemůžu-zapomenout-tu-chuť masem, zhruba pět placiček se dá na talířek a talířek se dá před vás. Placka neobsahuje žádnou zeleninu nebo tak, od toho je tady něco jiného. Celou chuť tacos a taquitos totiž dotváří salsy, které se v hojném počtu a množství vyskytují na stole a taky cibulka, která je k tomu servírována bokem. Někdy je tam i trochu salátu, rajče, ale zřídka kdy. Salsa je to, co dává jídlu tu správnou chuť. Někdy je pálivá tak, že by i Hulk Hogan uronil slzičku a jindy byste si ji klidně mohly potírat svěrač a akorát by to příjemně chladilo. příjemným doplňkem kromě salsy je sekaná čerstvá cibule smíchaná s cilantrem (tuším že koriandr?), sekaná rajčátka s cibulí a cilantrem, jalapenos papričky (velmi neškodné) a hlavně limetky - šťáva z limetek se dává na všechno a do všeho a prostě tam patří, mňam. Chtěl bych podotknout, že tacos a taquitos jsou složením, masem a způsobem výroby hodně podobné kebapu.
Dalším druhem mexických jídel, které bych nikdy neochutnal, kdyby Dominka nebyla vegetariánky, jsou jídla bezmasé. Někdy dá trošku problém je najít, protože tacos a taquitos jsou velmi populární, ale úplně vzácné nejsou. Především je třeba zmínit quesadillas, což jsou placičky plněné sýrem a zapečené (lahůdka) a pak ještě povětší brambor, zapečený se sýrem a sour creamem (kyselá smetana?). Je v podstatě jedno, jestli si dáte něco s masem, něco bez masa, nebo cokoliv jiného, protože jsem nabyl přesvědčení, že kdyby mexičani vařili třeba bahno v kotlíku, tak to bude naprosto vynikající. Ještě bych zmínil snídani, kterou mi Dominika udělala a o které nevím, jestli je mexická, nebo český vynález jde o vaječinu v placičce se sýrem, salsou a cibulí. Dávám pět slintů z pěti.
Pak je tady ještě mexické pivo, které překvapivě chutná výborně a je lepší než mnoho českých piv. Hlavně bych vyzdvihl Indio a Bohemiu, ale ani Corona není k zahození. Dokonce i levné light pivka mají chuť, dají se konzumovat a hlavně vám pak po třech a více není ráno jako kdybyste pili toluen, což je převládájící after party pocit po amerických light pivech, alespoň u mě.
Celé mexické kuchyni a pivku nasazují korunu dvě věci. Tou první jsou ceny - všechno je velmi dostupné, jedno taco stojí například kolem 5 pesos (cca. 6 korun) a za 30 pesos už se solidně najíte. Za 150 pesos si dáte oběd v lepší restauraci a ještě se v tom schovají dvě pivka. Druhou věcí je úroveň obsluhy. Naprosto perfektní vždy a všude, úslužná, rychlá, ochotná... dochází mi kladné přídavné jména. Takže až se bude chtít ve Spojených Státech dobře najíst, jeďte do Mexika :)
Viva Mexico!
Mexiko - capítulo primero
Tak jsem se dneska vrátil z Mexika, kam jsem jel navštívit Dominiku. Nebudu chodit kolem horké kaše a půjdu rovnou na věc, když řeknu, že Mexiko je nejlepší část Ameriky, jakou jsem zatím viděl. Ani pořádně nevím, kde začít, tak asi začnu cestou tam.
Monterrey, Dominičino město, je od Baton Rouge vzdáleno zhruba 750 mil, tj. 1200 kilometrů. Vzdálenost srovnatelná například s cestou Ostrava - Amsterdam. Normální člověk by tedy byl býval vyrazil brzo ráno, aby měl čas, neusínal za volantem a nejezdil příhraničníma Mexickýma městama v noci (podívejte se na rozzlobené muže na rozsekané kusy těl, taky se vám tam nebude moc chtít). Jenže já jsem měl nějakou školu, takže jsem vyrazil přesně ve 12.17. Cesta Spojenými státy přes Louisianu a Texas je v podstatě stejná jako ve filmech (v podstatě jako všechno v USA). Jedete sto mil rovně, pak uděláte drobnou zatáčku. Pak dvěstě mil rovně, pak zase drobná zatáčka. Tak to jde až na hranice s Mexikem.
Přijel jsem na ně docela pozdě, zhruba kolem 11 a už z dálky bylo jasné, že Laredo a jeho mexicky-symetrické dvojiče Nuevo Laredo nejsou žádné pidiměsta. Oranžová záře nad nimy byla vidět na 50 mil. Vjezd do Mexika byl nečekaně hladky - zaplatíte tři dolary, přejedete most a jste tam. Nechcou ani pas, zato vás uvítají obrněné transportéry a kulometné hnízda. Za hranicema začně úplně jiný svět. Nuevo Laredo je typické Mexické město jak si jej středoevropan představuje, se vším všudy, včetně oslíků. Byl jsem z toho tak unesený, že jsem jel stále rovně, slintal nad představou něčeho dobrého ze všudypřítomných stánků (tehdy jsem ještě nevěděl a nevěřil, pch, gringo...), čuměl na domečky a lelkoval, až jsem se ztratil. Nic proti Mexiku, ale i přes všechno co jsem zatím viděl si pořád nemyslím, že je zrovna bezpečné potulovat se v postranních uličkách v autě s americkou spézetkou. Neviděl bych ale celkově mexickou bezpečnostní situaci tak tristně a docela bych se i vsadil, že Baton Rouge a New Orleans budou mnohem nebezpečnější než polovina mexických měst.
Po chvíli se mi povedlo vymotat se odtamaď a nabral jsem kurz na Monterrey. Od hranic je to jen nějákých 230 kilometrů. Mexická cesta ale nebyla nic, na co bych byl zvyklý - žádné jízdní pruhy, u krajnic stovky kamiónů v troj až deseti řadách, mezitím spousta lidí a totální tma. Dodržoval jsem zpočátku rychlostní limit 80km za hodinku, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nejsem ve Státech:) Po svižné hodince a třičtvrtě jsem dorazil do Monterrey. Můj první dojem byl "Vídeň!". Bylo tam totiž něco, co bylo podobné vídeňskému metru v určitých oblastech. Ale jak mě navigace vedla stále více a více do středu města, prováděla mě temnýma uličkama a přes něco, co by našinec označil za slumy, měl jsem dojem jako bych byl ve Střední Americe. A taky že jo:) Dokonce jsem i našel Dominičinu adresu a ona už stála venku a čekala na mě. Vyběhl jsem z auta, objal ji, zaparkoval, pak jsme si to rozdali :D a jedenáct skvělých dnů v Mexiku mohlo začít...
Monterrey, Dominičino město, je od Baton Rouge vzdáleno zhruba 750 mil, tj. 1200 kilometrů. Vzdálenost srovnatelná například s cestou Ostrava - Amsterdam. Normální člověk by tedy byl býval vyrazil brzo ráno, aby měl čas, neusínal za volantem a nejezdil příhraničníma Mexickýma městama v noci (podívejte se na rozzlobené muže na rozsekané kusy těl, taky se vám tam nebude moc chtít). Jenže já jsem měl nějakou školu, takže jsem vyrazil přesně ve 12.17. Cesta Spojenými státy přes Louisianu a Texas je v podstatě stejná jako ve filmech (v podstatě jako všechno v USA). Jedete sto mil rovně, pak uděláte drobnou zatáčku. Pak dvěstě mil rovně, pak zase drobná zatáčka. Tak to jde až na hranice s Mexikem.
Přijel jsem na ně docela pozdě, zhruba kolem 11 a už z dálky bylo jasné, že Laredo a jeho mexicky-symetrické dvojiče Nuevo Laredo nejsou žádné pidiměsta. Oranžová záře nad nimy byla vidět na 50 mil. Vjezd do Mexika byl nečekaně hladky - zaplatíte tři dolary, přejedete most a jste tam. Nechcou ani pas, zato vás uvítají obrněné transportéry a kulometné hnízda. Za hranicema začně úplně jiný svět. Nuevo Laredo je typické Mexické město jak si jej středoevropan představuje, se vším všudy, včetně oslíků. Byl jsem z toho tak unesený, že jsem jel stále rovně, slintal nad představou něčeho dobrého ze všudypřítomných stánků (tehdy jsem ještě nevěděl a nevěřil, pch, gringo...), čuměl na domečky a lelkoval, až jsem se ztratil. Nic proti Mexiku, ale i přes všechno co jsem zatím viděl si pořád nemyslím, že je zrovna bezpečné potulovat se v postranních uličkách v autě s americkou spézetkou. Neviděl bych ale celkově mexickou bezpečnostní situaci tak tristně a docela bych se i vsadil, že Baton Rouge a New Orleans budou mnohem nebezpečnější než polovina mexických měst.
Po chvíli se mi povedlo vymotat se odtamaď a nabral jsem kurz na Monterrey. Od hranic je to jen nějákých 230 kilometrů. Mexická cesta ale nebyla nic, na co bych byl zvyklý - žádné jízdní pruhy, u krajnic stovky kamiónů v troj až deseti řadách, mezitím spousta lidí a totální tma. Dodržoval jsem zpočátku rychlostní limit 80km za hodinku, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nejsem ve Státech:) Po svižné hodince a třičtvrtě jsem dorazil do Monterrey. Můj první dojem byl "Vídeň!". Bylo tam totiž něco, co bylo podobné vídeňskému metru v určitých oblastech. Ale jak mě navigace vedla stále více a více do středu města, prováděla mě temnýma uličkama a přes něco, co by našinec označil za slumy, měl jsem dojem jako bych byl ve Střední Americe. A taky že jo:) Dokonce jsem i našel Dominičinu adresu a ona už stála venku a čekala na mě. Vyběhl jsem z auta, objal ji, zaparkoval, pak jsme si to rozdali :D a jedenáct skvělých dnů v Mexiku mohlo začít...
pondělí 21. září 2009
Absolutní press
Tak, je to tady. Došlo i na mě. Od pátku jsem v absolutně nepřekonatelném časovém tlaku. Naprosto nejsem zvyklý učit se dopředu, nebo nedejbože ještě navíc přes semestr, takže jako přečíst 150 stránek a ještě navíc jako v tom anglickém jazyce jo, hohoho :D
No každopádně, přirozený pud sebezáchovy zvítězil a na dnešní pondělní exam jsem přečetl, co bylo třeba a získal uspokojivých 84 procent, příště si vezmu slovník. Trošku obavu mám z toho zítřejšího, na ten jsem ještě ani nezačal (zbývá 15 hodin a 24 minut) a o středečním examu z managementu ani nemluvím, z toho mám totální bobky. Naštěstí do tohohle zbývá ještě celých 32 hodin a 21 minut, ufff... K tomu se ještě nakupily domací úkoly a další srandy, prostě pořád něco ťukám do notebooku nebo připadně čtu z knížky.
A nemůžu se zastavit, vůbec. Protože po středečním testu jedu do Mexika, konečně... tequila, oslíci, sombrera, drogové gangy, děvky, levné zbraně, únosy, prostě úplně jako ve filmu, už to vidím.
Mimochodem, v sobotu jsme byli na fotbale a bylo to dost dobré, mnohem lepší, než jsem čekal. Teda aspoň ty okamžiky, kdy se fandilo, protože naprostou většinu fotbalu tvoří okamžiky nic nedělání - jsou to tři hodiny příšerně ubíjející nudy proložené zhruba dvaceti minutama docela dobré srandy. Ale co, piva sem měl dost, tak to tak nevadilo :) Pak tady byla ještě ta příhoda s maskovanou policií a chlastem, ale to tady nebudu rozpitvávat radši.
Co se týče všeobecné atmosféry tady v okolí, tak od začátku se dost změnila. Lidi přestali mít čas dělat pičoviny a neustále jen šprtají a šprtají, případně nadávají jak "so much hate college, shouldn't have come here dude". Aji bych si vsadil, že pár vytipovaných jedinců se dalšího semestru nedožije :) Ale odpad asi musí být...
Na závěr bych chtěl učinit drobný "coming out" - ANO, mám na pokoji PIVO, becherovku (ta je ale samiččí), nože delší než 3 palce a dokonce i neuzemněnou roztrojku. Což je všechno proti pravidlům. A z toho si vyvozuju jen to, že v USA je snadné cítit ten skutečný punk, lol :)
No každopádně, přirozený pud sebezáchovy zvítězil a na dnešní pondělní exam jsem přečetl, co bylo třeba a získal uspokojivých 84 procent, příště si vezmu slovník. Trošku obavu mám z toho zítřejšího, na ten jsem ještě ani nezačal (zbývá 15 hodin a 24 minut) a o středečním examu z managementu ani nemluvím, z toho mám totální bobky. Naštěstí do tohohle zbývá ještě celých 32 hodin a 21 minut, ufff... K tomu se ještě nakupily domací úkoly a další srandy, prostě pořád něco ťukám do notebooku nebo připadně čtu z knížky.
A nemůžu se zastavit, vůbec. Protože po středečním testu jedu do Mexika, konečně... tequila, oslíci, sombrera, drogové gangy, děvky, levné zbraně, únosy, prostě úplně jako ve filmu, už to vidím.
Mimochodem, v sobotu jsme byli na fotbale a bylo to dost dobré, mnohem lepší, než jsem čekal. Teda aspoň ty okamžiky, kdy se fandilo, protože naprostou většinu fotbalu tvoří okamžiky nic nedělání - jsou to tři hodiny příšerně ubíjející nudy proložené zhruba dvaceti minutama docela dobré srandy. Ale co, piva sem měl dost, tak to tak nevadilo :) Pak tady byla ještě ta příhoda s maskovanou policií a chlastem, ale to tady nebudu rozpitvávat radši.
Co se týče všeobecné atmosféry tady v okolí, tak od začátku se dost změnila. Lidi přestali mít čas dělat pičoviny a neustále jen šprtají a šprtají, případně nadávají jak "so much hate college, shouldn't have come here dude". Aji bych si vsadil, že pár vytipovaných jedinců se dalšího semestru nedožije :) Ale odpad asi musí být...
Na závěr bych chtěl učinit drobný "coming out" - ANO, mám na pokoji PIVO, becherovku (ta je ale samiččí), nože delší než 3 palce a dokonce i neuzemněnou roztrojku. Což je všechno proti pravidlům. A z toho si vyvozuju jen to, že v USA je snadné cítit ten skutečný punk, lol :)
pátek 18. září 2009
Jiná perspektiva
Včera jsem získal úplně nový náhled na okolí. Všechno se zmenšilo, stalo se podivně dostupným a jednoduchým a taky jsem byl najednou obklopen hudbou. Jo, pořídil jsem si káru :) Je to takové nic moc ojeté vozítko, celé domlácené, ale co byste chtěli za ty prachy. Dobrá věc je, že mám půl roku záruku. Předpokládám, že jestli se to má rozpadnout, tak se to stane do té doby. Tady je, Chrysler Sebring '03.
Z auta vypadá tenhle malý kousek Ameriky úplně jinak - například jsem si včera mohl i nakoupit jídlo, takže dneska ráno a dopoledne jsem po dlouhé době neměl hlad z důvodu absence snídaně v mém žaludku. V podstatě se to teď vůbec neliší od filmu. Prostě něco potřebujete, tak tam zajedete. A ten výhled z auta je úplně stejný jako pohled filmové kamery. Je to skoro až kýčovité, navíc když si k tomu pustíte rádio. Kdo hrál GTA: San Andreas, ten jistě ocení, že výběr hudebních stanic je takřka totožný jako ve hře a dokonce i ty řeči mezi tím jsou skoro stejné. Potěšil mě hlavně rozsáhlý výběr funky stanic, yeah. Jedinou nevýhodou auta je, že si teď nejsem úplně jistý, jestli tohle celé není jenom nějaká hra, nebo simulace. Leccos by tomu nasvědčovalo. A taky se dost potýkám s místníma dopravníma pravidlama, respektive s jejich neexistencí. V podstatě platí, že větší auto má přednost.
Pořád nepřestávám vycházet z údivu nad několika drobnostma, které prostě nedokážu pochopit a taky nad tím, jak moc se změnilo i na mojí straně od té doby, co jsem tady přijel. Abych to shrnul, tak nejdivnější věcí je americký zvyk nesmrkat, ale místo toho v pravidelných intervalech popotahovat. Samozřejmě, hleny se hromadí, takže se popotahuje stále více a více a více... Dneska jsem seděl vedle takového jedince a pokaždé když potáhl sopel zpátky do svých útrob se moje vnitřnosti zachvěly. Není to tím, že by neměli kapesníky, oni je prostě nepoužívají. Další věc je přístupová plastiková kartička. Abych se dostal kamkoliv, musím jí alespoň třikrát použít. Ilustrace - přijdu ke kolejím, použiju kartu pro vstup do budovy. Vyjdu do prvního patra, použiju kartu pro vstup do haly. Přijdu k pokoji, použiju kartu pro vstup do pokoje ale ještě jako bonus musím vyťukat kód. Jasně, tak prostě třikrát použiju kartu, jenže za den je to tak třicetkrát - ze školy, do školy, z kuchyňky, do kuchyňky, pro něco zapomenutého, do studovny, do knihovny... Aaaa mám z toho už pomalu fóbii.
Všiml jsem si něčeho, čemu osobně říkám jev "můj subjektivní názor je více než přírodní zákon", který je hodně přítomen u té části místních vyučujících, kteří mají méně než dva tituly. Třeba dnešní přednáška z Interpersonal communication, která je velice zajímavá a přínosná, když ji učí náš skutečný Ph.D. učitel, se změnila v nesmyslnou ztátu času po té, co, patrně aby si to vyzkoušel, ji odpřednášel jeho graduate student. Začal tím, že přečetl úryvek z knížky a pak o něm prohlásil, že je to bullshit. Jen tak, protože on si to prostě myslí. Bez nějakého zdůvodnění, nebo tak. Když se jeden kluk ozval, jakože proč, dostalo se mu argumentace kruhem. Super, to tu můžu učit taky:) Pozitivní stránka tohohle jevu je ta, že vím, jak je to nepříjemné a můžu se pokusit to odstranit u sebe, páč to taky dělávám. Na druhou stranu, někteří učitelé, třeba ten náš na management, jsou velice milí a nebál bych se použít i slova skromní, což se tady moc nenosí.
Obecně by se dalo říct, že převládající představa, že vysoké školství je ve státech hodně postaveno na diskusi je platná jen do té doby, dokud jsou studenti k diskusi aktivně vyzváni. Když se jich nikdo nezeptá nebo k diskusi nevybídne, tak prostě mlčí a jen pasivně přijímají informace. A potom nadávají, jaké blbosti do nich hustí, protože, věřte, amíci někdy i myslí :) A dokonce se ne vždy usmívají a někdy i nadávají a klejou. Včera večer přišel spolubydlící naprosto nasraný z fotbalového tréninku (dělá equipment managera - stará se o výstroj hráčům a tak) a hrozně ho sralo, jací dementi ve zdejším týmu sou a jak strašně jeho práce smrdí. Nadával asi deset minut a pak prohlásil že jim na to sere a že kdyby mohl, okamžitě končí. Byl jsem docela v šoku:) Nebyl to ojedinělý incident, protože s tím, jak se blíží období vnitrosemestrálních testů (už za tři dny a tři dny v kuse) a všichni se učí, tak jsou hrozně nasraní, že místní studenti, kteří jsou ve fotbalovém týmu, mají spoustu výhod a nemusí dělat prakticky nic. A otevřeně na to nadávají. Já s tím souhlasím, podle mě univerzita má primárně vzdělávat a jestli chce mít fotbal, tak klidně, ale aby tomu bylo podřízeno naprosto všechno jako tady, to mi přijde zcela absurdní. Zajímalo by mě, jaká část školného jde na podporu toho fotbalu. No ale uvidíme, třeba se mi to zalíbí - mám na sobotu lístky, tak sem zvědavý, jak se Tygři vytáhnou...
Z auta vypadá tenhle malý kousek Ameriky úplně jinak - například jsem si včera mohl i nakoupit jídlo, takže dneska ráno a dopoledne jsem po dlouhé době neměl hlad z důvodu absence snídaně v mém žaludku. V podstatě se to teď vůbec neliší od filmu. Prostě něco potřebujete, tak tam zajedete. A ten výhled z auta je úplně stejný jako pohled filmové kamery. Je to skoro až kýčovité, navíc když si k tomu pustíte rádio. Kdo hrál GTA: San Andreas, ten jistě ocení, že výběr hudebních stanic je takřka totožný jako ve hře a dokonce i ty řeči mezi tím jsou skoro stejné. Potěšil mě hlavně rozsáhlý výběr funky stanic, yeah. Jedinou nevýhodou auta je, že si teď nejsem úplně jistý, jestli tohle celé není jenom nějaká hra, nebo simulace. Leccos by tomu nasvědčovalo. A taky se dost potýkám s místníma dopravníma pravidlama, respektive s jejich neexistencí. V podstatě platí, že větší auto má přednost.
Pořád nepřestávám vycházet z údivu nad několika drobnostma, které prostě nedokážu pochopit a taky nad tím, jak moc se změnilo i na mojí straně od té doby, co jsem tady přijel. Abych to shrnul, tak nejdivnější věcí je americký zvyk nesmrkat, ale místo toho v pravidelných intervalech popotahovat. Samozřejmě, hleny se hromadí, takže se popotahuje stále více a více a více... Dneska jsem seděl vedle takového jedince a pokaždé když potáhl sopel zpátky do svých útrob se moje vnitřnosti zachvěly. Není to tím, že by neměli kapesníky, oni je prostě nepoužívají. Další věc je přístupová plastiková kartička. Abych se dostal kamkoliv, musím jí alespoň třikrát použít. Ilustrace - přijdu ke kolejím, použiju kartu pro vstup do budovy. Vyjdu do prvního patra, použiju kartu pro vstup do haly. Přijdu k pokoji, použiju kartu pro vstup do pokoje ale ještě jako bonus musím vyťukat kód. Jasně, tak prostě třikrát použiju kartu, jenže za den je to tak třicetkrát - ze školy, do školy, z kuchyňky, do kuchyňky, pro něco zapomenutého, do studovny, do knihovny... Aaaa mám z toho už pomalu fóbii.
Všiml jsem si něčeho, čemu osobně říkám jev "můj subjektivní názor je více než přírodní zákon", který je hodně přítomen u té části místních vyučujících, kteří mají méně než dva tituly. Třeba dnešní přednáška z Interpersonal communication, která je velice zajímavá a přínosná, když ji učí náš skutečný Ph.D. učitel, se změnila v nesmyslnou ztátu času po té, co, patrně aby si to vyzkoušel, ji odpřednášel jeho graduate student. Začal tím, že přečetl úryvek z knížky a pak o něm prohlásil, že je to bullshit. Jen tak, protože on si to prostě myslí. Bez nějakého zdůvodnění, nebo tak. Když se jeden kluk ozval, jakože proč, dostalo se mu argumentace kruhem. Super, to tu můžu učit taky:) Pozitivní stránka tohohle jevu je ta, že vím, jak je to nepříjemné a můžu se pokusit to odstranit u sebe, páč to taky dělávám. Na druhou stranu, někteří učitelé, třeba ten náš na management, jsou velice milí a nebál bych se použít i slova skromní, což se tady moc nenosí.
Obecně by se dalo říct, že převládající představa, že vysoké školství je ve státech hodně postaveno na diskusi je platná jen do té doby, dokud jsou studenti k diskusi aktivně vyzváni. Když se jich nikdo nezeptá nebo k diskusi nevybídne, tak prostě mlčí a jen pasivně přijímají informace. A potom nadávají, jaké blbosti do nich hustí, protože, věřte, amíci někdy i myslí :) A dokonce se ne vždy usmívají a někdy i nadávají a klejou. Včera večer přišel spolubydlící naprosto nasraný z fotbalového tréninku (dělá equipment managera - stará se o výstroj hráčům a tak) a hrozně ho sralo, jací dementi ve zdejším týmu sou a jak strašně jeho práce smrdí. Nadával asi deset minut a pak prohlásil že jim na to sere a že kdyby mohl, okamžitě končí. Byl jsem docela v šoku:) Nebyl to ojedinělý incident, protože s tím, jak se blíží období vnitrosemestrálních testů (už za tři dny a tři dny v kuse) a všichni se učí, tak jsou hrozně nasraní, že místní studenti, kteří jsou ve fotbalovém týmu, mají spoustu výhod a nemusí dělat prakticky nic. A otevřeně na to nadávají. Já s tím souhlasím, podle mě univerzita má primárně vzdělávat a jestli chce mít fotbal, tak klidně, ale aby tomu bylo podřízeno naprosto všechno jako tady, to mi přijde zcela absurdní. Zajímalo by mě, jaká část školného jde na podporu toho fotbalu. No ale uvidíme, třeba se mi to zalíbí - mám na sobotu lístky, tak sem zvědavý, jak se Tygři vytáhnou...
úterý 15. září 2009
Sluníčko
Mám rád sluníčko. Hezké bezmračné počasí, paprsky, které si líně razí cestu korunou stromů aby se ztratily ve stínu dole, kde ležím já a čtu si nějakou hezkou knížku, případně chlastám krabičák. Mám rád švitoření ptáčků na větvičkách, veverky hrající si s oříšky, nebo pohozeným obalem od Big Macu. Vždycky jsem za ideální klima považoval teplotu kolem 35 stupňů. Ale hodně so toho změnilo od těch dob :) Nevím proč, ale tady se mi to vedro tak nelíbí. Asi je to tou vlhkostí, hlavně vždycky po dešti je to jako v sauně. Ale už to začíná být lepší. S blížícím se podzimem či zimou, či čím, se zóna komfortního pobytu venku (tj. možnost být venku bez nutkání se polít kyblíkem ledové vody) natáhla z hodinky kolem 2 ráno na příjemných 19-08.
Jinak se začínám pomalu zklidňovat. O samičce jsem nabyl stabilnejšího pocitu a celkově se mi tady začíná líbit. Dneska jsem se povozil na korbě Fordu F-150, koukal se po sluncem zalitém campusu a bylo mi dobře. Dokonce jsem začal pozvolna (ale jistě) jíst místní stravu a už ji neshledávám tak otřesnou jako když jsem tady dorazil. Taky se konečně přiblížily nějaké vnitrosemestrální testy, takže bude co dělat. No a jestli se zadaří, jakože musí, tak si v tomhle týdnu pořídím auto, konečně. Už se těším, až si vyjedu koupit další dávku telecího na schnitzely. Taky už mě přestává vyvádět z míry ten ultimátní konzum. Dneska jsem použil po obědě 5 ubrousků a ani jsem nehnul brvou, heč. Vlastně si pomalu začínám zvykat skoro na všechno a ještě před pár týdny fakt divných nebo nemyslitelných věcí si dneska už steží všimnu. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat, až se vrátím do ČR :)
Co se týče školy, mám takové ambivalentní pocity. Na jednu stranu mi to přijde hrozivým způsobem jednoduché, na stranu druhou asi bude něco za tím, že jsou amíci tak bohatým národem. Jednak jsou pilní a skoro pořád se učí (ikdyž zrovna tohle mi do hlavy moc nejde - co se pořád učí?), druhak, jak to tak vypadá po pár týdnech školy, se klade velký důraz na praktické uplatnění poznatků v praxi. Takže na business fakultě neprobíhá žádné samoúčelné derivování, ale to základní derivování co tady zatím hoši dělají je rovnou aplikováno na příklady z business praxe. Přijde mi to zajímavé. Další velká stránka amerického školství je podle mých postřehů velký důraz na soft skills - když se projdete po Fakultě Informatiky na MU v Brně, tak vidíte, kde jste. Zatímco tady kupodivu většina studentů IT a informatiky tak deformována není a dokonce mají i slušný rozhled v oblasti businessu. Pozoruhodné.
Jo mimochodem, nevíte někdo o nějakém teleobjektivu (200mm více) pro Nikon D60? Chci si udělat detail veverky jak žere ty místní obří stromové plody a taky odfotit pár amíků v jejich habitatu, jsou rozkošní :)
Jinak se začínám pomalu zklidňovat. O samičce jsem nabyl stabilnejšího pocitu a celkově se mi tady začíná líbit. Dneska jsem se povozil na korbě Fordu F-150, koukal se po sluncem zalitém campusu a bylo mi dobře. Dokonce jsem začal pozvolna (ale jistě) jíst místní stravu a už ji neshledávám tak otřesnou jako když jsem tady dorazil. Taky se konečně přiblížily nějaké vnitrosemestrální testy, takže bude co dělat. No a jestli se zadaří, jakože musí, tak si v tomhle týdnu pořídím auto, konečně. Už se těším, až si vyjedu koupit další dávku telecího na schnitzely. Taky už mě přestává vyvádět z míry ten ultimátní konzum. Dneska jsem použil po obědě 5 ubrousků a ani jsem nehnul brvou, heč. Vlastně si pomalu začínám zvykat skoro na všechno a ještě před pár týdny fakt divných nebo nemyslitelných věcí si dneska už steží všimnu. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat, až se vrátím do ČR :)
Co se týče školy, mám takové ambivalentní pocity. Na jednu stranu mi to přijde hrozivým způsobem jednoduché, na stranu druhou asi bude něco za tím, že jsou amíci tak bohatým národem. Jednak jsou pilní a skoro pořád se učí (ikdyž zrovna tohle mi do hlavy moc nejde - co se pořád učí?), druhak, jak to tak vypadá po pár týdnech školy, se klade velký důraz na praktické uplatnění poznatků v praxi. Takže na business fakultě neprobíhá žádné samoúčelné derivování, ale to základní derivování co tady zatím hoši dělají je rovnou aplikováno na příklady z business praxe. Přijde mi to zajímavé. Další velká stránka amerického školství je podle mých postřehů velký důraz na soft skills - když se projdete po Fakultě Informatiky na MU v Brně, tak vidíte, kde jste. Zatímco tady kupodivu většina studentů IT a informatiky tak deformována není a dokonce mají i slušný rozhled v oblasti businessu. Pozoruhodné.
Jo mimochodem, nevíte někdo o nějakém teleobjektivu (200mm více) pro Nikon D60? Chci si udělat detail veverky jak žere ty místní obří stromové plody a taky odfotit pár amíků v jejich habitatu, jsou rozkošní :)
neděle 13. září 2009
Vyhlídky na výlet
Rozhodl jsem se stáhnout svůj článek o fotbalu, který byl stejně jen negativní blábol a místo toho sem radši dám něco pozitivního a optimistického, jenže ono jde jen těžko něco takového napsat, když jste v takové situaci... Tím, jak jsem si v pátek ožral a držku a potom mluvil se samičkou, jsem jenom doklepl to, co už stejně bylo načaté. Samičku totiž urazilo, že jsem si naši konverzaci moc nepamatoval, no ale co chcete po litru whisky ve čtyři ráno. Rád jsem s ní jen mluvil, bylo to příjemné, ale co říkala, jakože je to "nějaké divné" a že spousta školy a tak, víme co to znamená, když tohle holka říká, že. Na každý pád je mi z celé té situace fyzicky zle a kdybych měl v ruce ten blbý papír, bez kterého nemůžu opustit státy a který je na cestě k podepsání do Washingtonu (jestli ho tam ta naše koordinátorka už poslala, všechno ji neskutečně trvá), tak bych se byl býval vypravil do Mexika za samičkou už tento víkend, jestli to má ještě vůbec cenu.
Takže místo toho, abych byl s někým na koho skoro pořád myslím, o kom se mi každou noc zdá a kdo mi chybí pořád více a více, jsem uvězněný na kolejích, nemůžu si tady ani otevřít okno, nemůžu si ani nakoupit, protože k tomu potřebuju auto, pokud teda nemám pět volných hodin, nemůžu nic. Možná tak sedět a dloubat se v nose :) Naštěstí se mi začaly kupit úkoly do školy, takže můžu strávit hodiny s tímhle a nerozptylovat se, ona přemíra volného času vede stejně jen k tomu, že si v mozečku spřádám svoje představy, což má zlý vliv na moje duševní zdraví.
Taky jsem, mimo místní školu, začal konečně pracovat na svojí diplomce. Konkrétně tak, že jsem včera v posteli usilovně zapaloval mozkové závitky až z nich vypadlo několik údajů, které jsem si hned poznamenal. Ješte tak z deset takových hlubokých utopických myšlenek, nějakou kostru, trochu omáčky, pár obrázků a mám diplomku. Po mojí trapné bakalářce a inspirován, jak jinak, než kreativní a inovativní bakalářkou samičky, to chce trochu vlastního příspěvku poli vznikajících se IT services, si myslím. Což mě zase vrací v myšlenkách k ní :( Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak moc mi může chybět. A tak. Jinak mě všechno sere a jsem z toho nešťastný, což ji ještě více popuzuje, což se zas nelíbí mi... prostě pozitivní zpětná vazba v negativním slova smyslu.
Takže vy, co máte svoje milované partnery na blízku, si toho važte, dávejte jim lásku a to nejlepší ze sebe, ale nenechte se spoutat, buďte na ně hodní a tvrdí a užívejte si každé chvilky s nima, buďte nároční na sebe, poslouchejte, co říkají, buďte jim podporou a oporou, zdokonalujte se a hlavně si važte jich, protože nikdy nevíte, kdy se můžou věci posrat a pak vám bude kurva líto všechno, co ste mohli udělat lépe...
Takže místo toho, abych byl s někým na koho skoro pořád myslím, o kom se mi každou noc zdá a kdo mi chybí pořád více a více, jsem uvězněný na kolejích, nemůžu si tady ani otevřít okno, nemůžu si ani nakoupit, protože k tomu potřebuju auto, pokud teda nemám pět volných hodin, nemůžu nic. Možná tak sedět a dloubat se v nose :) Naštěstí se mi začaly kupit úkoly do školy, takže můžu strávit hodiny s tímhle a nerozptylovat se, ona přemíra volného času vede stejně jen k tomu, že si v mozečku spřádám svoje představy, což má zlý vliv na moje duševní zdraví.
Taky jsem, mimo místní školu, začal konečně pracovat na svojí diplomce. Konkrétně tak, že jsem včera v posteli usilovně zapaloval mozkové závitky až z nich vypadlo několik údajů, které jsem si hned poznamenal. Ješte tak z deset takových hlubokých utopických myšlenek, nějakou kostru, trochu omáčky, pár obrázků a mám diplomku. Po mojí trapné bakalářce a inspirován, jak jinak, než kreativní a inovativní bakalářkou samičky, to chce trochu vlastního příspěvku poli vznikajících se IT services, si myslím. Což mě zase vrací v myšlenkách k ní :( Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak moc mi může chybět. A tak. Jinak mě všechno sere a jsem z toho nešťastný, což ji ještě více popuzuje, což se zas nelíbí mi... prostě pozitivní zpětná vazba v negativním slova smyslu.
Takže vy, co máte svoje milované partnery na blízku, si toho važte, dávejte jim lásku a to nejlepší ze sebe, ale nenechte se spoutat, buďte na ně hodní a tvrdí a užívejte si každé chvilky s nima, buďte nároční na sebe, poslouchejte, co říkají, buďte jim podporou a oporou, zdokonalujte se a hlavně si važte jich, protože nikdy nevíte, kdy se můžou věci posrat a pak vám bude kurva líto všechno, co ste mohli udělat lépe...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)