72 hodin na LSU

První tři dny (překvapivě, z titulku to vůbec není jasné) byly dost zběsilé. V mojí budově dočasného ubytování jsem s hromadou ISEP výměnných studentů, z nichž většina z nich je z Británie. Poměrně to znesnadňuje, skoro až eliminuje možnost komunikace. Cokoliv severně od Londýna je takřka nesrozumitelné a když se baví mezi sebou? Tak možná tak spojky, jinak naprosto ztracen. Ale třeba to přijde:) Část nás je z Francie, někdo z Německa, máme tady 2 libanonce (někam se ztratili, žeby něco kutili bokem?:)), a nejvíce "vyklidněný" je kluk z Dubaje. Vůbec mu nevadí, že ještě nemá kde bydlet po zbytek roku, ale už v baru zbalil nějakou místní chick. 100 bodů. Ale jak sme se tam dostali? Pěkně popořadě.
Naše skupina se vyznačuje značnou kohezí. Pohybujeme se, jako bychom připoutaní nějakým provázkem. Zhruba 40 lidí si to táhne campusem na jídlo, 40 lidí jezdí zmateně autobusem po Baton Rouge a hledá nějaké hezké místo na shopping... prostě chaos. Nakonec se nám povedlo najít místní Mall of Louisiana. No nic moc, v Praze maj větší obchoďáky. Dost mě šokovaly ceny zboží, všechno je prakticky zdarma. Ale nejlepší je až neuvěřitelně široký výběr časopisů - prakticky o všem. O zbraních, krokodýlech, pěstování trávy, prostě všechno.
Když se nám povedlo vrátit se z mallu zpátky do campusu (autobusy jezdí tak zhruba co hodinu, bez auta se tady člověk asi vážne neobejde), tak jsme usoudili, že máme hlad. Představte si 40 lidí, jak se nacpe do pizzerie, srazí k sobě hromadu stolů a každý si začne chaoticky objednávat, každý chce platit zvlášť, někdo chce pizzu napůl a talířek k tomu. U nás by personál zhnuseně nadával, co je to za rozmazlené haranty. A tady? Voda zdarma, úsměvy a žádný problém:) Mimochodem, dal jsem si sandwich, byl výborný.
Další den byl čas se zorientovat - "orientation" tomu říkají. Od 7.45 ráno do 3 odpoledne do nás hustili informace co se může, co se nesmí, vyplňovali jsme formuláře, prostě kompletní briefing. Dobrá zpráva je, že dostanem social security number, takže bude řidičák, auto, proste všechno. Další dobrá zpráva je, že sme měli oběd zdarma. Špatná zpráva byla, že sem si na oběd k sendviči po evropsku vzal jen jednu BBQ omáčku, takže pak chyběla a další špatná zpráva je, že na koleje nesmí sudy piva. No co už, ale basy se pronesou :)
Odpoledne se mi povedlo ztratit klíč od ubytování, což mě přijde asi na $50 a taky jsem zjistil, že za mnou už brzo přijede samička na návštěvu, což mě moc potěšilo (teda, jestli ji pustí přes hranice, nemá zpáteční letenku:).
No uvidíme, jak se to bude dále vyvíjet...

Baton Rouge

"Jaké je hlavní město Asýrie?" "To nevím" "Uááááááááá..."

Tak taková by byla asi reakce na no otázku jaké je hlavní město Louisiany. No taky sem neveděl. První dojem po příletu v 8.30 večer bylo až absurdní vedro a vlhko, které se dostalo do škvíry mezi letadlo a takový ten cucák, co se k němu přistaví. Letiště ale bylo samozřejmě skvěle klimatizováno. Ostatně jako všechny veřejně přístupná místa. Černý zřízenec operoval s pásem na zavazadla, starý černý taxikář (jako vystřižený z jedné Bondovky) mě hodil do hotelu, černá recepční mě ubytovala. Prostě jih USA :) A všichni jsou milí, usměvaví a ochotní. Perfektní. Hotel skvělý, jako z amerických filmů. Když se na ně hodně díváte, hlavně na Akta X, Simpsny a podobné, skoro nic vás nepřekvapí. Teda až na ten přízvuk. "What he says?" a "Qua?" se stanou hojně používanýmy frázemi.
Po snídani dalším skvělým Lincoln Town taxíkem do campusu. Stačí pár kroků z klimatizovanéhu vozu a kompletně se orosím. Me gusta esto :) Vidím nějaké studenty, tak si to k nim nakráčím. "Hi, do you need any help?" "Where's the Acadian hall please?" "What?" "The Acadian hall" "What?.... Oh, you mean the Acadian hall. It's...." Ta chybka ve výslovnosti i dává tušit, že komunikace s domorodci nebude snadná :) No nakonec se mi povedlo dostat se dovnitř, získat dočasné ubytování (fotky) a dokonce jsem potkal i jednoho ISEP výměnného studenta, pro změnu ze starého dobrého Londýna. Trocha britské angličtiny nikdy neuškodí :) (nechytám se, vůbec:)
Podle Google mapy je odsuď Wallmart 1.6 míle, takže sem se rozhodl, že si udělám procházku. Absence chodníků to trošku znesnadnila, stejně jako 32 stupňů a tropická vlhkost, ale odměna byla sladká. Můj první Wallmart :) Budu muset sehnat auto s klimatizací, jinak to nepůjde...

24hrs in NYC

NYC. Krásné místo. (fotky) Po příletu na JFK sem se rozhodl zvolit nejlehčí cestu a vzít si žlutý taxík na Manhattan. Za cca. 50$ to byla celkem slušná cena - vidíte kus NY, na pětiproudových dálnicích obrovské auta a hezky se vyklidníte. Taxi mě vyhodilo na 303 W 30th St., NY, USA, kde je shodou okolností Manhattan Inn hostel, který jsem měl zabookovaný. Vnitřní architektura odpovídala spíše Holandsku, než Americe, ale co už.
Dost složité bylo překonat nutkání lehnou si a spát (byly přece teprv 4 odpoledne, jenže malinkatý jetlag se stejně projevil) a místo toho si dát sprchu, navlíct na sebe čerstvé hadry a vyrazit po pamětihodnostech NY. Metrem to jde snadno a rychle, celý Manhattan máte jako na dlani - WTC ground zero, kukec na Sochu svodoby, návštěva Macy's a soucitné pohledy na muže obtěžkané taškama, zatímco se jejich partnerky utápěly v nekonečném nákupním orgasmu, procházka mezi mrakodrapy, hamburger v hospodě s vodou, ledem a citrónkem zdarma, prostě pohoda. Navíc navigace po městě je díky naprosto perfektnímu a logickému systému značení ulic úplná hračka, kterou zvládne i průměrně retardovaný tuleň. Tedy až na to, že vzhledem k absenci průvodce, informačních cedulí ve městě (a přebujelému egu, takže se zeptat prostě nemůžu) jsem neměl ponětí, kde je Times square - to si nechávám pro příští návštěvu :) Velmi příjemné bylo, že v neděli odpoledne/večer je na Manhattanu (a hlavně v Downtownu) asi stejně lidí jako v nedělní Ostravě (rozuměj nikdo).
Jednoznačne nejsilnější zážitek ale přišel další den ráno - návštěva WTC memorial. Nejsem teda zrovna sentimentální typ, ale jen jsem to rychle prošel, protože to bylo skutečně silné. Příběhy těch, co přežili, video, fotky, letáčky s pohřešovanýma... hrozné. Spousta lidí brečela, hodně jich k tomu nemělo daleko a mě jich všech bylo líto, i toho škaredého, co se tam stalo.
Takže to bychom měli. Ještě rychlý checkout z hotelu a doprava Air Trainem do New Jersey a přes Atlantu do Baton Rouge, sídla fiktivních Tigrů, reálných aligátorů a mojí nové dočasné univerzity.

Sbohem Východní Evropo

Když jsem si konečně dva dny před odletem připustil, že na rok opouštím ČR a Evropu vůbec, začalo mi být trošku ouzko. I přes to, že jsem vždycky říkal, jaká je ČR zaostalá východní zemička mi najednou přišlo, jak mi bude chybět to známé prostředí. Několikadenní pobyt v relativně rozvinutém koutu naší země, v Praze, mi to příliš neulehčil. Poměrně rozvinuté služby, voda v hospodě na vyžádání zdarma, odpolední kino. Tak proč vůbec někam jezdit? Navíc ještě opouštět svou samičku...
První náznaky, že za přechodným zeslabením odporu k Východní Evropě stojí nostalgie, jsem dostal už večer před odletem. Dvakrát gin a grapefruitový juice za 895? Všechno je možné. Co mě ale dorazilo, bylo raní situace na letišti. Stres z odletu (I've never flown that far before!), hloupé a smutné loučení, to člověku nepřidá. Ne tak check-in ČSA. Místo 2x 23kg povolených zavazedl jsem měl 8 + 24.6. Takže nadváha. To máme za 1000 plus absurdních 150 "transakčního poplatku". Hajzlové. S ČSA už nikdy. A nebo s 2x23 kg kamení. Potom poslední společné předodletové presso, které chutnalo jako vymočené, fuj. A hurá do letadla.
2dc vína, 2dc koly a 3dc vody na transatlantický let, tomu se říká perfektní služba Českých aerolinií. Přistání na JFK proběhlo naštěstí hladce, zakončit svůj život v obrovské ohnivé kouli se mi moc nechtělo :)

Se vstupem do Nového Světa přišla šance zbavit se negativního přístupu k okolnímu světu, a já se ji pokusím využít:)