Svět plastových kartiček

Dnešek byl velmi produktivní.
Nejen, že jsem konečně získal řidičák a ID kartičku, ale dokonce jsem (i přes snahu veřejné "dopravy") stihl získat novou VISA kartu náhradou za ztracenou, což zvýšilo počet dnes získaných plastových kartiček na 3, celkově jsem jich nashromáždil už devět. Jen tak mezi řečí - blokace a nová karta dohromady za pět dolarů a tři minuty, jak dlouho a za kolik by to asi bylo v ČR? 3000 a 2 týdny? Dokonce jsem i včas odevzdal svůj DS-2019 formulář, takže půjde-li to hladce, příští víkend budu psát blog z Mexika. Sice ne doslova, jen obrazně, protože v Mexiku psát nebudu, tam budu pít a jíst a radovat se se samičkou, teda jestli na mě nezanevřela nebo jestli ji nedostane někdo z mexikánů nebo švédů, s kterýma tam je. To by znamenalo další výdaje na brokovnici, munici a následně právníka... Nemám z toho vůbec dobrý pocit poslední dny a moc mi chybí :(
Už jen s lehkým úsměvem se dala brát dnešní další dvouhodinová cesta, včetně 30 minut čekání, z motoristického úřadu. Vůbec mi nevadilo, že zrovna byla tak krutá průtrž mračen, že po pár vteřinách pobytu na dešti, při přebíhání z McDonald's do autobusu, jsem byl mokrý jako kdybych se snažil v deliriu napodobit toho vlasatého hipíka a chodit po vodě. Nene. Byl sem v klidu. Aspoň jsem si všiml spousty zajímavých věcí. Tak třeba toho, že nejen včera, ale i dneska jsem byl jediný bílý nehispánský uživatel public transport. Nebo třeba toho, jak nechutně morbidně obézní někteří lidé jsou. A jiní jsou zase strašně škaredí, fuj. Kdybych neměl slušného vychování, z pohledu na určité zjevy bych si i ublinkl. Ale celkově je autobus relativně příjemné místo. Neprší do něj, v horkých dnech je v něm klimatizace (teda to i dneska, kdybych měl víc času, postavil bych si sněhuláka), člověk si může popovídat, stačí malá záminka, třeba "d'n u g't fifty cents", nebo jak to šíleně vyslovují ti vágusové, a hnedle máte kamaráda, na dalších dvacet minut jízdy. A ne, skutečně v baťůžku jídlo nenosím. A taky socky nikdy neberou kreditky, proč?
No každopádně, jestli to půjde hladce, tak během týdne bude auto. Což v Americe znamená svobodu a ve vnějších znacích odlepení se od úplného dna (nemusíte jezdit autobusem, který je, jak říká samička, jen pro černé, chudé a mezinárodní studenty:) a taky možnost stravovat se, jak chcete vy, ne nabídka po okolí, nakupovat, jak chcete, kde chcete a co chcete, účastnit se jakýchkoliv akcí kdekoliv a to ani nemluvím o zcela jedinečné možnosti skutečně kurva vidět neco ze států a ne jen ten přiblblý campus a drobný výsek města pokrytý autobusovou dopravou.

Zakončím tento příspěvěk po americku, drobnou modlitbou.

"Děkujeme ti óó bože za spalovací motor,

 za pana Karla Benze,

 požehnej jeho duši,

 jakožto automobilovému průmyslu,

 a neuveď nás v pokušení,

 využívat hromadnou dopravu.

 Amen."

A jen tak bokem, vzhledem k tomu,  že je dneska 11. září - většina lidí tady na univerzitě byla ještě moc mladá aby jim tak nějak úplně došlo, co se dělo a ani jinak to tady moc neprožívají. Neviděl jsem žádné průvody, projevy, smuteční připomínky, nic. Business as usual. A tak to má být.

Čtvrtek

Tak, dnešní den přinesl několik zajímavých událostí, řadu nových postřehů a taky další spoustu sraček.
Předně jsem včera obdržel social security kartu, která mě opravňuje ke spoustě věcí. Od registrace do klubu věrných zákazníků značky GAP až po možnost udělat si řidičák, následně si koupit auto a odjet konečně za samičkou do Mexika.
Včera večer jsem si teda udělal dva cvičné testy (při sklence whisky), prolistoval brožurku a šel spát. Zabralo to asi 40 minut. Dneska po škole, v 11.10, jsem odjel autobusem 47. Pak jsem přestoupil na autobus 44. Cesta i s čekáním a přestupy zabrala posraných 78 minut. A to to bylo jen 5 mil daleko. Absurdní. Po další hodině a půl čekání v místním Office für motor vehicles jsem konečně přisel na řadu a pak už to jelo jako po másle. Test zraku (pamatujete na Hanse Krtka?) a potom test dopravních značek a dopravních znalostí. Věděli jste například, že musíte zastavit slepému člověku, ale ne dále než 5 stop od něj? Používá totiž zvuk vašeho motoru k navigaci. Tak sem si tipl, ostatní odpovědi byly nesmysly. Po 35 správných a 5 špatných odpovědí (stačilo 32 správných), jsem dostal potvrzení o absolvování první části testu, hurá. Takže zítra už jen jízdy.
Zatímco jsem se tupě radoval ze svého úspěchu a opájel se vlastní dokonalostí a na cestě zpátky požral něco hamburgerů v Jack in the box, druhý kamera by zabrala moji bankovní kartu, zapomenutou očividně v bankomatu. Takže po dvouhodinové cestě zpátky a půlhodince blbnutí na policajtech, jestli náhodou nemají můj telefon, následovalo strašlivé rozčilení, řvaní do telefonu při čekání na operátorku, protože mě kurva skutečně nezajímá nějaké konsolidování dluhu, jsem kartu zablokoval. Zítra si jdu pro novou (to je rychlost co?). Pak mě kamarád požádal, jestli bych mu nemohl zakoupit něco vodečky, no co by ne, a přibral jsem si jednoho Rebela v ceně... dobár odměna. A Rebel v Baton Rouge? Divné.
A teď tady sedím a sepisuju to a přemýšlím o zítřku, protože určite nevyrazím před dvanáctou (škola) a určitě se k testovacímu místu nedostanu před druhou. Pak to bude trvat tak půl hodiny aspoň, pak hodina na Office for motor vehicles, pak hodina čekání, takže jestli to všechno stihnu tak kolem čtvrté bych mohl mít řidičák zítra... ach! A nebo taky ne, třeba taky až v pondělí. Pak už stačí jen ošéfovat pojištění a voila - můžu si koupit auto. Skvělé ne?
Strašně me žene vyhlídka auta, možnosti se svobodně a samostatně rozhodovat KAM a KDY chci jet, možnosti dokoupit si třeba chybějící chleba (skáknout si do krámu pře cestu? haha ) a hlavně konečně odjet do Mexika za samičkou, protože se mi nelíbí, jak dlouho jsme od sebe a začíná mi po ní být skutečně smutno... jenže i pak to nebude v mojich rukou, dokud nám naše zrelaxovaná internacionální koordinátorka nevrátí naše DS-2019 papíry.
Ale abych to nebral jen z té negativní stránky, tak jsem si dneska na moment představil, jak vypadá Amerika z perspektivy vlastního auta - a vypadá asi tak, jako ve filmu. Všimli jste si, že americké filmy se odehrávají buďto v interiérech, nebo v autě? Zatímco v evropských je spousta scén na ulici. Možná i to utváří charakter a rozpoznávací znak amerických filmů. No ale to už jsme mimo téma. Tak zatím zdar.

Tak jsme tady měsíc, děcka

Dnešní den se nese ve znamení drobně pozdvižené nálady. Nejen, že jsem si ráno klidně přispal a zcela ignoroval hodinu "managementu" od 8.30, ale vlastně mi i došlo, že právě 09/09/2009 je datum, které značí přesně měsíc mojeho pobytu na území Spojených států. A to si zaslouží jak drobnou rekapitulaci, tak i skromnou soukromou odměnu, kterou jsem si dneska usmažil. Ano, hadáte správně - byl to Wiener Schnitzel :)  (Jen vsuvka - nejen že mi nějaká svině ukradla hrnec, ale když jsem se na 20 minut vzdálil od věcí v pračce, tak mi ty kurvy ukradly i pytel na prádlo. Co to kurva je?) Pravý, z telecího, v trojobalu, no prostě lahůdka... ale příště to maso zpracuju radši dříve, už se trošku zelenalo. Ne že by mě to mohlo zastavit nebo tak.

Co se té rekapitulace týče, včera jsem si trošku třídil myšlenky a došlo mi, že je to hodně podobné jako prvák na kolejích v Brně. Nové a neznámé prostředí, noví lidi, nová škola... a že většina problémů co se vyskytla plyne jen z absence auta a tudíž nemožnosti samostatně cokoliv dělat (včerejší cesta do Mallu koupit si mobil trvala 4 hodiny, tou místní dopravou). Problémy vyplývající z kulturních rozdílů si stačí moc nepřipouštět a člověk je pak v pohodě, ikdyž tvrdit že by mě určité věci nehnaly až k nepříčetnosti či naopak nenechávaly v němém údivu by bylo nepravdivé.
Celkově si myslím, že incident s telefonem a střelbou a následná nepříčetnost bylo přesně to, co jsem potřeboval. Překonalo to hranici mojí trpělivosti a nezbylo mi, než se více přizpůsobit, takže ve výsledku je to teď lepší, než to bylo. Hlavně si někdy uvědomuju ty nekonečné možnosti, co mám. Vždyť jsem přece v Americe. Můžu si zajet surfovat do Kalifornie, vidět Mt. Rushmore, obří kukuřičné pole, poslouchat živý jazz v New Orleans, ztratit se mezi mrakodrapy velkoměst, zajít si na koncert skoro jakékoliv dobré skupiny, dát si obrovský steak... to všechno tady je a čeká to na mne, jako velký apple pie - jen si ukousnout :)

Mothafuckaazz!

Tak, včerejší večer se poněkud zvrhl. Z původního plánu jít spát v 10 večer sešlo, protože party portugalec Marco dostal skvělý nápad jít chlastat. Což samo o sobě by bylo v pohodě, kdybych nebyl nalitý už předtím a kdyby pak nedošlo k tomu posranému souběhu sraček které prostě kurva vyvrcholily dneska.
Jakmile jsme se dostali do toho hnusného baru, kde to mimochodem smrdí jako zvratky, tak jsem zjistil, že mi nějaká mrdka ukradla telefon. Takže jsem si půjčil mobil od britského kamaráda a zkusil zavolat na svoje číslo. Což jsem samozřejmě musel dělat venku, protože vevnitř byl prostě absurdní hluk. Zvedla to nějaká svině americká a mlela cosi o tom že je to její mobil nebo co. Měl sem sto chutí ubít ji dlažební kostkou. Chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnil a začal normálně přemýšlet. Vzhledem k tomu, že telefon byl pořád zapnutý a nemohl být daleko jsem se rozhodl zavolat 911. Wow, zážitek jako z filmu, ale demence typicky policejní.
Když sem tak postával na parkovišti a konverzoval s policistkou na drátě, ozval se výstřel (?!). Co to kurva bylo? Pak kolem mě proběhli dva policajti a začali vytahovat zbraně. Stoupli si za auto, ve kterém očividně někdo byl a za pokřikování obvyklých věcí, jakože chcou vidět ruce a tak vyzvaly ty dva týpky, co předtím očividně vystřelili, aby vylezli z auta. Řidič to pobral docela rychle a dokonce i pochopil instrukce aby stáhl okénko a otevřel si dveře z venku, což udělal, vystoupil s rukama nad hlavou, lehl si na zem a nechal se spoutat. Spolujezdec už tak spolupracující nebyl. Dvířka si otevřel normálně a ruce měl v kalhotách. Policajt mu mířil na hrudník z asi dvoumetrové vzdálenosti, ale týpka to očividně nechávalo klidným. Pak mu to asi došlo, tak se vzdal a nechal se taky spoutat. Pořád něco pokřikoval, což se policajtům asi nelíbilo, tak na něho použili taser ikdyž už byl spoutaný. Nepříjemné. Ani jeho kamarádovi se to nelíbilo, tak něco vykřikl, za což se mu dostalo kopance do žaludku. Očividně totální demence na obou stranách. Auto pak doprohledal další policajt ozbrojený brokovnicí s fešnou baterkou přidělanou dole.
Marco to všechno fotil, za což skoro dostal od policie do držky a navíc mu vymazali všechny fotky. Co to má kurva být? Tohle už bylo všechno moc, takže sme vypadli taxíkem radši na campus, než nás nějaký debil buď z řad policajtů nebo místních frajerů zastřelí. Ve světle těchto událostí jsem začal zvažovat nabídku překupníka na koupi pumpovací brokovnice za $200, protože prostě pcháá, otřesné. Kreténi.
Takže bilance večera - ukradený mobil, skoro mě zastřelili, k tomu hromada peněz za taxíky, prostě SUPER. A dneska se taky všechno sere. Sere mě, jak posraně rozlehlý je ten debilní campus, jak nejezdí žádný blbý tranzit, sere mě to jebnuté vedro a vlhko, neuvěřitelně me sere systém těch posraných dveří, do kterých pořád musím strkat tu vyjebanou kartu abych se vůbec někam dostal, sere mě ta imbecilní klimatizace, proč kurva je v budovách 18 stupňů? Otřesné kurva drát.
Doufám, že vypadnu brzo za samičkou do Mexika, to je tak asi to jediné, co mě drží naživu, vidina výletu.

Strudel, Tarantino a 1.88 librový steak

Tak, dnešní neděle byla zase dalším z mnoha a mnoha doposud prozevlených dnů. Vstal jsem někdy v 11 a dělal blbosti na počítači a najednou byly dvě. Nějak jsem si vzpomněl, že jsem chtěl vidět ten nový Tarantinův film, Inglorious basterds. Tak sem to nadhodil chlapcům. Návrh byl schválen, protože movie vypadal dobře, zbývalo se jen domluvit na odjezdu. Vzhledem k tomu, že film začínal 4.35, kino je odsuď 30 minut a byly zrovna 2 hodiny, bylo to jasné. Do 2 hodin musíme vyrazit.
Jenže spolubydlící zcela nadšeně se slovy že "za chvílí půjde do posilky (přes celý campus) a pak se najíst" odešel hrát do vedlejšího pokoje fotbal na XBoxu. Musel jsem mu vysvětlit, že na všechny ty věci prostě není dost času, bylo to vyčerpávající :)
Zcela překvapivě jsme byli ve 4 hodiny připraveni vyrazit, hurá. Cestu nám trochu komplikoval šílený déšť, který se spustil, ale dobré. Už jsme byli skoro u kina, když v tom auto odbočilo někam do hajzlu. Říkám, co se děje? A hoši že prý viděli kino. Jen tak, prostě nějaké kino, tak tam zajeli. Trochu frustrující. Po pár minutách vysvětlování jsme byli zase na správné stezce a dokonce jsme i trefili do správného kina, hurá :)
No co vám budu povídat, ten film byla čistá sranda :) Sice v něm Němci vypadali jako dementi a amíci jako banda masových vrahů, ale je to přece jen film. Otázka je, co si z toho odnese americké publikum :) Stinnou stránkou filmu byla ta šílená scéna ve francouzské restauraci, kde si ten sympatický důstojník SS dávál štrůdl se šlehačkou a bože normální espresso, jak sem slintal, jak se mi zastesklo po evropském jídlu.
Naštěstí se večer naskytla příležitost zajet do Walmartu. Strouhanka, mouka, vajíčka, jabka, ocet, sůl, hrozinky, obří steak, telecí, citrónky, skořice:) Znalci už vytušili, že se chystám dělat Wiener schnitzel, péct štrůdl a jíst steak. Zatímco ten skoro kilový steak jsem slupl jako nic, tak štrůdl chvilku trvá. Vlastně právě TEĎ je v troubě. Ale než to dopíšu, dám sem jeho fotky. Nebo teda štrůdlu, spíš toho mrzáčka, co jsem vyrobil. No jo, je to poprvé. A to vždycky bolí :)

Jaja, tomu říkám steak :)

Ale už se těším na zítřek, v přípravě schnitzelů mám tolik zkušeností, že prostě nemůžu selhat. Haha :) Jenom sehnat skutečné espresso bude trochu problém. Ale vzhledem k cenám věcí tady si asi koupím pressovar.

A tady je, mrzáček...

Takže tak. Dnešní den byl čistě konzumní s jedinou touhou napchat si břicho něčím, co není úplná sračka. No a protože jsem byl pořád pryč a nebo vařil, tak jsem zanedbával kontakt se samičkou, za což se jí tímto omlouvám (teda, jestli čte můj blog:). Tak dobrou noc děti :)

Jo a ještě písnička na spaní, hlavně pro samičku : Queen of New Orleans

New Orleans

Nalijme si čistého vína. Baton Rouge, hlavní město Louisiany a místo mojí dočasné residence, je hnusná díra. Je to město odpuzujících betonových konstrukcí, bažin, bordelu, špíny a lůzy. Takový velký hnusný Přívoz. Takže co jiného se samičkou o víkendu podniknout, než se vydat do New Orleans :)

Celá naše cesta začala prostým zakoupením laciného (225$) Holiday Inn přímo v centru turistické oblasti. Dále bylo třeba se tam nějak dopravit. Absence auta nám nechala jedinou možnost - Greyhound autobusy (30$/osoba/zpáteční). Nic proti nim, ale nikdy předtím jsem si nemyslel, že určité služby mohou být v ČR lepší než v USA. Student Agency rozhodně je a možná proto jsou tak dobří. Je to snad pronikání dobrých věcí do ČR? No, každopádně po HODINĚ spoždění jsme se do New Orleans dostali (fotky). Hurray!

Samotné město působí, narozdíl od místa, kde jsem teď, jako skutečné město. Mrakodrapy, velké budovy, malé baráčky, prostě americké město, jak si ho představujete. Dobrá část byla francouzská čtrť (French Quarter). Domky jako vystrižené už z té zmíněné bondovky, dokonce i kavárny (wow) a hromady restaurací s místním jídlem. To by šlo. Ale největší atrakce New Orleans je pravděpodobně Bourbon Street - něco jako Ostravská Stodolní, ale tak 4x delší, s živou hudbou, levnějším chlastem, mnohem více lidma a dokonce je dvoupatrová (balkónky). Huh, sranda :)

O New Orleans se toho moc říct nedá, je třeba to zažít. Atmosféra je jedinečná, z fotek vidět bohužel není. Co by ale neměl jedinec rozhodně propásnout je plavba na kolesovém parníku po mocné Mississippi, už pro ten pocit. Ono sice okolí je nechutně industriální, ale když se trochu zasníme, rozmlžíme vidění a vychutnáme si plavbu, můžeme si představit sami sebe sedět v jednom z těch nádherných domů v koloniálním stylu, s rozsáhlýma plantážema, v časech konfederace, dokud se tady do toho nesrali ti liberálové ze severu... jo to musela být pohoda :)

Prasečí chřipka útočí

Posledních pár dnů bylo CHROCHT, hned objasním :)

26. srpna, 2 dny po začátku školy, přiletěla samička. Což samo o sobě by byla skvělá zpráva, jenže to bych nesměl onemocnět prasečí chřipkou. 24. sem začal nějak kašlat a nebylo mi moc dobře tak sem si vzal aspirin s tím, že to "vyležím". Celou noc jsem strávil ve skvělých horečkách, tak sem si 25. zašel k místnímu šamanovi aka felčarovi. Měření ukázalo teplotu přes 40 a všechny příznaky odpovídaly chřipce, což v kombinaci se stovkama ostatních nemocných na celém kampusu a vzhledem k ročnímu období ukazovalo na jediné - prasečí chřipku.
Vyfasoval sem Tamiflu, týdení omluvenku a pokyn, ať se jdu vyležet. Super, hlavně vzhledem k tomu, že další den, 26., měla přiletět zmíněná samička. Napchal sem se směsí tamiflu, vitamínů, protikašlacích léků, aspirinu a Big Maců a s tichou modlitbou v duši šel spát a doufal, že ráno budu OK.

Další den ráno, v den příjezdu samičky, mi bylo ještě hůř. Znáte ten pocit, když máte horečku a rychle pohnete hlavou, jak se pohled jakoby "trhá"? I těch pár metrů na záchod se zdálo jako hrát Doom 2 na 386 s 2MB RAM. Nic příjemného. Takže sem zrušil všechny rezervace aut a hotelů na nadcházející týden a vymyslel nouzový plán, v jehož důsledku měla samička strávit pár nocí u našeho společného kamaráda. Na víc jsem se nezmohl a na pár hodin usnul. Ve 3 přišel čas objednat si taxíka, doplazit se do něj a jet vyzvednout samičku na letiště. Cesta byla utrpením, tak jsem chtěl zpátky do postele.

Setkání nebylo zrovna nejpříjemnější. Samička, zklamaná z mojí náhlé indispozice, chtěla hned přebookovat letenku a odletět do Mexika (kam mimochodem jede na rok studovat) co nejdříve. Což se mě dotklo, protože jsem ji chtěl tady. Na druhou stranu jsem ji nechtěl nakazit, tak co teď? Rozhodli sme se vzít si na jednu noc pokoj v motelu, pak uvidíme. Obecně společná nálada byla dost mrazivá. Pak se stala divná věc.

Když jsem doprovodil samičku do jejího přechodného habitatu, odjel si pro věci a vrátil se za ní zpátky, tak se asi stal zázrak. Nejenom že se nám podařilo se usmířit a obnovit naše vzdáleností, časem (17 dní, tak dlouho už nesmí nikdy zůstat sama) a podivnýma představama oslabené vazby (a že bych mohl o tom usmíření povídat, hehe), ale navíc jsem jako zázrakem vyzdravěl - žádná horečka, jen lehká bolest krku a další den už velmi OK. Pak nás čekal krásný společný týden plný úchylností, výletu do New Orleans, piva a lásky :)

Post Blog Post: Swine flu není vůbec tak zlá, jak se z ČR jevila. Vlastně bylo dobře ji dostat, aspoň sem nemusel do školy.

America so far

Za posledních pár dnů se odehrálo několik zajímavých věcí, které stojí za zmínku.

První věcí, kterou pravděpodobně všichni znáte z filmů, jsou "fraternity" a "sorority", tedy bratrstva a sestrstva. Jsou to takové ty divné tajné spolky se jmény Kappa Lambda Beta, Delta Delta Delta, Alpha Kappa Psi, atd. Na začátku každého semestru pořádají tyhle kluby nábor. Nejedná se o žádné tajné bratrstvo, jak jsem si do nedávna myslel, ale o relativně normální skupiny lidí sdružující se ve svých domech na campusu a pořádajících různé aktivity.
Proces náboru do těchto partiček se jmenuje "rush" a je extrémně organizovaný a značně zdlouhavý. Jedná se o vzájemný výběr, tzn. že freshmeni chodí do baráčků a ptají se, co jim můžou nabídnout (většinou je to to samé - sudy piva, striptérky, párty a kamarádství) a fraternities zase zjišťují, co mohou od freshmenů očekávat (nechcou přece žádné chudkáky, teda až na Tau Kappa Epsilon, vypadali jako by utekli z Hory mají oči). Tyhle pochůzky a vzájemné vybírání zaberou pár dnů (frats) až týdnů (sororities). A na konci, pokud chcou uchazeči do fraternity skutečně vstoupit, tak je čeká členský poplatek ve výši několik set až několika tisíc dolarů. Výše se odvíjí od prestiže fraternity, frekvence keg-hooker-stripper parties, které frat pořádá a taky od toho, jestli máte v ceně bydlení v jejich domě a stravu.
Byla by sice sranda machrovat s papírkem Pi Kappa Psi, ale za těch pár tisíc USD a hlavně obrovské množství času, které to členství stojí, se to výměnným studentům asi zrovna dvakrát nevyplatí. Ale jinak byl rush a 5 hodin rozhovorů se členy frats (o jídle zdarma nemluvě) docela zajímavou zkušeností. Rozhodně je to část amerického college life.

Druhá věc, která se začíná pomalu vkrádat na mysl, je způsob, jakým američani respektují zákony, předpisy, vyhlášky, etiku, morálku a psaná i nepsaná nařízení a doporučení obecně. Nevím, jestli je to jen mou vrozenou zhýralostí a naprostou absencí respektu k "autoritám", ale dělat si hlavu z toho, že lezu přes plot na hřiště zahrát si tenis a schovávat se kvůli tomu před policejním autem by mě asi nenapadlo. Stejně tak doporučení od učitelů, že "by byl dobrý nápad, přečíst si do příšte lekce tu kapitolu" bych asi ignoroval, jestli bych si jich vůbec všiml. V podstatě se dá říct, že všichni Američani kolem mě respektují hlavně 3 věci - zákon, rodinu a morálku, nebo, chcete-li, ve zdejší společnosti převládající představu o tom, co je správné a co ne. Nikdy by mě nenapadlo přemýšlet nad tím, že bych neměl říkat věci jako "potřebuju kurvu, aby mi prala, vařila a aby mě kouřila", jak prohlásil po dni plném naprostého nezdaru můj spolubydlící :)

Co se týče americké školy a vzdělávacího systému, zatím jediná věc, na kterou jsem přišel, je, že na všechno mají služby. Externí služba pro výuku Wordu, pro skoro všechno se používá Moodle, místo vyvíjení jakéhosi pochybného osobního mailboxu máme Gmail (ale na adrese @tigers.lsu.edu, samozřejmě), prostě skoro vše je zajištěno externě. Přijde mi to velmi efektivní. No, ale dneska sem ve třech classes strávil dohromady 30 minut, páč sme jen pročítali sylaby, tak uvidíme, co přinese budoucnost :)

PS: V distupaci se zástupci správy bydlení o možnosti smažení v kuchyni se povedlo prosadit možnost smažit na pánvičce, zatímco fritování zůstalo zakázáno. Z důvodu produkce greesy laden vapors, což nevím, co je, ani jak se to píše. No, ale když sem viděl děcka připravovat i třeba blbý šejk, tak se ani nedivím, povolení fritéz by se rovnalo holocaustu (nebo tomu, když vaří Havel, tímto ho zdravím :D )

I am from the trap, bitch!

Posledních pár dnů bylo krutých. Zase se vyřizovaly nějaké formality a taky bylo třeba se trochu porozhlídnout po campusu a zjistit co tady vůbec mají. Například místní rekreační centrum. V podstatě se jedná o obrovskou posilovnu, s bazénem, osobním trenérem a dietologem. To vše už je samozřejmě v ceně školného. Trochu sem to první den přehnal a ještě teď, 2 dny po workoutu, se nemůžu pořádně hýbat. Taky už sem si stihl pořídit mobil, P.O. Box a bankovní účet. Narozdíl od zaostalé ČR trvalo založení účtu včetně vydání VISA karty asi deset minut a jediné co kdy budu muset zaplatit je 5 dolarů. Vedení a platby jsou samozřejmě zdarma. Stejně tak PO Box. Jedna rychlá žádost a bylo hotovo. Sdružení obrany spotřebitelů by mělo zorganizovat měsíční výlet všech občanů ČR do USA, aby se tady trochu porozhlídli, pak bychom si třeba doma přestali srát na hlavu.
Stinná stránka posledních dnů byla samička. Trochu sem ji zanedbával a přestala mi psát, takže nevím, co se děje. Jestli se za mnou vůbec podívá... no snad jí to přejde. Ztráta samičky by asi byla kritická. Cítil bych se jako polární lišák, v tom dokumentu na Discovery, když mu vlci roztrhali partnerku. Musel pak odejít do jiného údolí.

Bits

(Omlouvam se za absenci diakritiky, je tu jen americka klavesnice. Snad to pak opravim.)
Pred par hodinama mi prisel od samicky obsahly mail, ktery krome vyjadreni lasky (a samozrejme ochoty podvolit se chlipnym praktikam) obsahoval taky dobre doporuceni psat si vsechny zajimavosti hned, jak je uvidim, pac pak mi to uz neprijde zajimave. Souhlas.
Jsou to vetsinou vsechno jen ty "drobne rozdily", jak to zname z Pulp Fiction. Tak treba prijdete do restaurace a dostanete vodu zdarma, kterou vam prubezne doplnuji. Nebo si z ulice odskocite do kramu a zazadate o vodu zdarma a s usmevem ji dostanete, bozi. Pak je tady klimatizace - venku je mezi 26 (pulnoc) a 38 stupni (kolem 2 odpoledne), zatimco v budovach se teplota drzi na absurdni hodnote cca. 20 stupnu. Teplotni sok je prilis velky ale prekvapive to zatim nema zadne negativni dusledky, no uvidime. Pak informace - vsechno je napsano dvakrat, trikrat, nebo jeste lepe desetkrat, po ruznych mistech a velkyma cedulema, pripadne ve forme hromady letacku, takze nikdy nehrozi, zebyste neco nevedeli, nebo snad propasli. Teda, jediny rozdil je system autobusu, porad se mi nepovedlo zjistit neco jako jizdni rad. A kdyz uz neco nevite, nebo vam to neni jasne, vzdycky vam nekdo rad a ochotne poradi. Skvele.
Nase orientation se konala v takove velke hale. A jak znamo, velke haly mivaji masivni dvere. A u nich byl chlapek, jehoz jedinou pracovni naplni bylo otevirat dvere pred prichazejicima lidma a podavat informace. Velmi komfortni. Dalsi skvela vec jsou ochutnavky. Kolem obeda je v mallu pred mistama s jidlem vzdycky hromada lidi, kteri chodi s tackama a nabizi kolemjdoucim kusy masa na ochutnani, asi v marne snaze prilakat je do toho specifickeho stanku. No v marne, to kure mi chutnalo, tak sem si dal cele. Nez se ale dostanete pres vsechny ochutnavace na druhy konec, tak jste uz stejne tak syti, ze staci jen nejaky drobny sandwich. Me gusta esto.
Co se tyce cenoveho soku, ten je asi stejne velky, jako sok teplotni. Spotrebni zbozi a elektronika (pre-paid telefony, panve, mikrovlnky, atd.) je tak absurdne levne, ze se snad ani nevyplati to umyvat. Coz by i vysvetlovalo, proc Americane produkuji nejvice odpadu na svete. Divim se, ze je to jen 230% ceske hodnoty. A tak, to by bylo zatim asi vsechno. Az zas na neco prijdu, tak to postnu :)